Anděl

~~Procházel se po lese, když v tom se těsně před ním zablesklo. Zastavil se na místě, rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel, co to asi bylo. Chtěl se znovu rozejít, ale všiml si kousek od něho ležet něco bílého v křoví. Přišel trochu blíž a rozpoznal bílá andělská křídla od krve. Nakoukl za keř a uviděl anděla. Měl krásné, lesklé, černé vlasy a jemnou pleť. Oblečený byl v bílé tunice převázané tmavším provázkem. Zíral na něho pár minut, než se vzpamatoval a přisedl si k němu. Vzal do ruky křídlo a začal zkoumat ránu. Nebyla nijak hluboká, ale všude kolem bylo hodně krve. Z batohu vylovil láhev s čistou vodou a začal ránu vymývat.

Anděl se začal po pár minutách probouzet a zamáchal křídly. V ten moment se na jeho tváři objevila bolestná grimasa. Pomalu otevřel oči a začal se kolem sebe rozhlížet. Eli seděl pořád na stejném místě, v ruce držel láhev a díval se na něho s překvapením a špetkou strachu, jak na něho bude reagovat.  Jakmile si ho všiml, anděl se na něho vyděšeně podíval a pomalu se začal posunovat dozadu, až narazil na strom. Rukama si objal kolena a hlavu položil na ně. „Nech mě být“řekl tichým vyděšeným hlasem. Eli se mírně usmál a už beze strachu si ho začal pečlivě prohlížet. Na oblečení měl pořád pár větviček a jehličí. Třepal se jak ratlík a měl holá chodidla.

Opatrně se k němu začal přibližovat a potichu začal mluvit: „Mě se nemusíš bát, neublížím ti. Chci ti jen ošetřit křídlo, a potom půjdu“. Anděl se ani nehnul a jen čekal. O okamžik později ucítil dotek na pravém křídle. Podíval se tím směrem a pozoroval, jak mu vymývá a ošetřuje ránu. Pocítil najednou klid a mír. Jakmile skončil, usmál se na něho s povzbudivým úsměvem. Anděl se na něho usmál nejistým, ale vděčným úsměvem. „Děkuju“ zašeptal a začal se zvedat na nohy. Párkrát zamáchal křídly, aby zjistil, jestli může vyletět zase nahoru. Potom se na něho znovu podíval a naposled se usmál. Eli ani pořádně nestačil zareagovat a byl pryč. Ještě dlouho se díval na místo, kde zmizel. Jeho myšlenky se pořád točili kolem toho andělského stvoření, a když konečně vykročil směr domov, znovu si v duchu vybavoval jeho tvář.