Věž

Stoupal spirálou schodiště vzhůru k vrcholu věže. Počátek výstupu mu již připadal dávno ztracený v šeru minulosti, konec byl stále v nedohlednu, jako by to schodiště nemělo konec. Nohy mu tuhly bolestí, ale on nepřestával stupeň po stupni kráčet dál a výš. Srdce mu tlouklo divoce v hrudi, ale on na to nedbal. Docházel mu dech, ale on se nemínil vzdát. Bojoval sám se sebou i s tím nekonečným schodištěm, bez přestávky, zatímco kolem něj pomalu ubíhaly dlouhé minuty, hodiny, možná i dny, ba snad i celé věky.

Konečně stanul na nejvyšší plošině věže. Výš už bylo jen temné hvězdnaté nebe. Najednou se cítil opět plný sil. Najednou měl pocit obrovské moci. Zeširoka se rozkročil, vypjal svou mohutnou svalnatou hruď a hlasem obrů zvolal vyzývavě k nebi: „Pojď, živote, jen pojď! Chci se s tebou rvát!“

Na malý okamžik celý svět ztichl v úžasu nad tou smělou výzvou. Bylo slyšet jen ozvěnu jeho hlasu. Na malý okamžik se mu zdálo, že svou velikostí a smělostí přesahuje všechny krále a reky, jaké kdy nosila Země, či jací se snad na Zemi ještě kdy zrodí.

Pak se na něj vrhl sám život. V divokém souboji pršely rány za ránou. Snažil se každý úder oplatit úderem, ale nebylo to v jeho silách. Snažil se vytrvale snášet každou nenadálou bolest, ale bolest se stávala nesnesitelnou. Nedokázal tomu náporu odolat.

Pojednou přepadl přes okraj plošiny a řítil se z věže dolů. Dlouhý pád. Zdivo věže podél něj mizelo se zběsilou rychlostí vzhůru. Pak náraz, ochromení, tma. Ne však konec.

Otevřel oči. Ležel u paty věže a přímo před ním zela čerň otevřených dveří. Dokázal za nimi zahlédnout i několik prvních stupňů spirálovitého schodiště. Ne, tohle ještě nebyl konec. Ztěžka vstal a vykročil ke dveřím. Tuhle chvíli dobře znal, prožil ji již mnohokrát a patrně ji ještě mnohokrát prožije.

Stoupal spirálou schodiště vzhůru k vrcholu věže.