Jednoho dne v létě

V plastové varné konvici hlasitě vřela voda. Hrnek se třemi lžičkami mleté kávy byl už, jako obvykle, předem připravený na kuchyňské lince. Petr si ho nacvičeným pohybem přisunul blíž k sobě. Pak vzal konvici a mechanicky lil vodu do hrnku. Jak v něm stoupala hladina, ozýval se dopadající proud vody stále vyšším tónem, dokud jej Petr nezarazil narovnáním konvice. Ta přitom zlehka zasyčela. Pak ještě zaznělo klepnutí, když odložil konvici na kuchyňskou desku. "Úplná symfonie," pousmál se Petr nad všemi těmi zvuky. A do toho úžasně voněla čerstvě zalitá káva. 

Rozhodl se, že si vezme kávu na terasu. Bylo horké červencové odpoledne, ale pod slunečníkem bude venku příjemně. Určitě lépe než uvnitř domu. Paprsky pražily rovnou do oken a v domě bylo jak v peci. Venku alespoň čas od času zafouká nějaký ten vánek a osvěží horkost dne, ale vevnitř se vzduch dlouhé hodiny ani nepohne. Vzal hrnek a vykročil ke dveřím na terasu. Mávnutím ruky odhrnul záclonu. Letmo se dotkl rámu ve dveřích, opatrně překročil práh a už podrážky jeho trepek klapaly v pomalých krocích po dlaždicích terasy.

Nejraději popíjel popolední kávu ve společnosti své družky Janinky. Jenže ta si dnes vyšla hned po obědě na návštěvu k jedné ze sousedek. Musel si tedy vystačit sám se sebou, ale nevadilo mu to. Uvelebil se na terase na svém oblíbeném místě hned u nízkého dřevěného zábradlí, dole pod ním byl jen sotva dvoumetrový díl předzahrádky a pak už začínal pruh chodníku a úzké silničky. Opřel se pohodlně do opěradla plastového křesílka. I pod slunečníkem ho pálily oči od slunce a tak si nasadil brýle, které si pro ten případ vzal na terasu s sebou. Od dosud nesklizené višně u branky doléhal hádavý křik špačků. Nemohlo se to rovnat nádherné ranní hudbě mnoha ptačích hlasů, kterou Petr zbožňoval. Teď po poledni ovšem většina opeřenců patrně držela siestu, a tak bylo nutné vzít zavděk špaččím koncertem. I ten však stál za to. Petr usrkával kávu, která chutnala právě tak báječně, jako voněla, a poslouchal zpěv špačků, když se do něj poznenáhlu začalo mísit něco nepatřičného.

Hlasité oddechování a drnčení řetězu ohlašovaly cyklistu stoupajícího strmou silničkou od návsi k Petrovu domku. Neznámý s vypětím sil dojel až k plůtku před terasou, kde se zastavil a mezi sípavé výdechy a nádechy vkládal tlumené sakry.

„Dobrý den,“ pozdravil Petr neznámého.

„No jen aby byl,“ odsekl cyklista zadýchaně. „Nevíte, kde tady bydlí Vonáskovi?“

"To musíte popojet ještě kousek dál. Tady na křižovatce před vámi doleva a pak jeďte až skoro k lesu. Je to předposlední barák vpravo."

"Fajn, snad už to nebude tolik do kopce."

"Tolik ne, ale trochu ještě jo."

"Zasranej hnusnej kopec," odfrkl cyklista. "Hnusnej kopec a vůbec celý toto místo je hnusný. Jak tady může někdo žít."

"Mně se tady žije docela dobře, mám to tady rád."

"Prdlajs, taková díra. Ale co, jinde to není o moc lepší. Vlastně celej svět je jeden velkej hnus."

"Svět je přeci nádhernej," namítl Petr přesvědčeně.

"Tak to jste asi slepej, milej pane. Mějte se," houkl cyklista a řetěz jeho kola se opět rozdrnčel, jak šlápl do pedálů.

"Ano, jsem slepej," pomyslel si Petr. "Ale jsem šťastnej." Od narození dokázal rozeznat jen jasné světlo a tmu. A jasné světlo mu navíc nedělalo dobře, musel se proti němu chránit brýlemi. Ale přes to všechno ho naplňoval pocit štěstí z každého nového dne. I slepý se uměl těšit ze všech jeho krás a tím spíš nechápal, jak může být pro někoho, kdo je zdravý a vidí, svět jedním velkým hnusem.

 

Janinka se vrátila pozdě odpoledne. Když otevírala branku, zalétl ji pohled na oprýskanou červeň plůtku oddělujícího předzahrádku od ulice. Měla by už s tím konečně něco udělat. Petr je šikovný, dokáže toho hodně, ale práci s barvami bude muset zastat ona. Ale ne dnes. Dnes by si ještě chtěla v klidu užívat letního dne a jediné barvy, kterým bude věnovat pozornost, jsou nádherně modrá obloha, zelená hladce střižená tráva na dvorku a pestré květy v záhonech kolem trávníku. Škoda, že Petr tuto krásu nemůže ocenit. Ale stejně je s ním ráda.

Ráda má i klábosení se sousedkami, bez kterého by snad ani nemohla žít. Ještě méně by ale mohla žít bez Petra. Obojí je pro ni stejně nezbytné jako voda a vzduch. Škoda, že Petr na návštěvy moc není. Raději ji pouští samotnou a sám zůstává zalezlý doma jak medvěd v brlohu. Teď už je ovšem Janinka z návštěvy zpátky a určitě něco vymyslí, aby si to vzájemné odpolední odloučení vynahradili. Jen co se ovšem vypovídá ze všech těch zážitků, které při návštěvě pobrala.

"Tak si představ, do čeho jsem se dneska připletla," začala Janinka místo pozdravu hned, jak vešla do obýváku. Petr tam ležel na kanapi pod otevřeným oknem a poslouchal odpolední koncert z rádia postaveného na parapetu. Janinka nepoznávala ani autora ani interpreta, natolik hudbě zase nerozuměla, ale znělo to hezky. Proto rádio nevypnula, ale jen ztlumila.

"Můžu?" zeptala se, když už ovšem předtím pootočila kolečkem na přístroji.

"Ale jo," řekl Petr a usmál se, aby si nemyslela, že se na ni pro to vyrušení zlobí. "Tak povídej, do čeho ses to připletla?"

"Byla jsem nejdřív u Růži Bubeníčkový, však víš, že jsem se tam chystala. Ale Růža potřebovala zaskočit k Vonáskům. Stará Vonásková ji slíbila králíka na neděli. Tak jsem tam zaskočila s ní. A jako z udělání, když jsme tam došli, Vonáskovi měli zrovna návštěvu. Ale jakou! To ti bylo rodeo!"

"U Vonásků?" Petr si vybavil onoho cyklistu, se kterým prohodil pár slov po poledni při kávě. Nepříjemný chlapík. Ten se přeci ptal na Vonáskovy.

"Jo, u Vonásků," přikývla Janinka a posadila se na židli vedle kanape. "Dojel tam za nima takovej divnej týpek z Brna, prý nápadník jejich dcery. Té nejmladší, Gábiny, jak studuje a bývá teď taky v Brně. Gábina je totiž v tom, to není žádný tajemství, to se tady povídá už druhej měsíc. Na tom by konec konců nic tak zvláštního nebylo, to se dneska stává. Ale starej Vonásek chce, aby se s tím jejím vzali, aby prý děcko mělo normální rodinu. No, já nevím, co je to dneska normální rodina, ale ten její chlap, ten tedy rozhodně normální není."

"Nepovídej ... Nebo vlastně povídej. Jsem jedno ucho."

"No hroznej zjev. Zarostlej jak loupežník a jak tam dojel na kole, tak byl tak propocenej, že smrděl na dálku. To by ale nebylo to nejhorší. Však každé se může líbit jinej mužskej, do toho bych Gábině nemluvila, to je její věc. Ale jakej to je magor, ten její nápadník! To tedy byly námluvy, to jsem ještě neviděla! Řval tam na Vonáska, ať se prý starej taky postará, jestli mu tolik jde o to děcko, jako aby prý pustil chlup a pak že se teprv můžou bavit o chomoutu, no handloval tam jak za starejch časů. Že ho Vonáskovi raději nekopnou do řiti a nenechají běžet. Copak s takovým magorem může mít Gábina nějakou normální rodinu? No řekni."

"Já nevím, já ho neznám. Ale jak to říkáš, tak to asi nebude zrovna rodinnej typ," připustil Petr. "Takoví by se asi ženit neměli." Založil si ruce za hlavou a jeho oči jakoby nepřítomně hleděly kamsi za Janinku, kdyby ovšem mohly někam doopravdy hledět. Byl to skvělý chlap, Janinka ho milovala a byla s ním šťastná. Ale něco jí přece jen scházelo.

"A co ty?" nadhodila.

"Co jako já?"

"Ty by ses taky ženit neměl?"

"Ale prosím tě, co zase máš. Vždyť my jsme šťastní i tak. Nepotřebujeme přeci na svý štěstí žádnej glejt."

"Ty ho nepotřebuješ," špitla Janinka. V očích se jí proti její vůli objevily slzy. Petr to asi vytušil, protože se na kanapi posadil a natáhl k Janince ruku. Nahmatal nejprve její koleno, pak se posunul k ruce položené v klínu, po ní jak po horské dráze vyšplhal svou dlaní k rameni a nakonec ke tváři, kterou jemně pohladil. Janinka cítila, jak ji zlehka rozmazává slzy po kůži.

"Janinko, vždyť víš, jak tě miluju," řekl Petr. "Jsem šťastnej, že jsi tu se mnou. Ale jsem slepec, celoživotní mrzák. Aby sis mě uvázala takto na krk, já ti nevím. Nechtěl bych, aby tě v našem vztahu něco takto svazovalo."

"Jsi pitomec," řekla Janinka a přitiskla si Petrovu ruku pevněji na tvář. Od parapetu z rádia tlumeně zazníval jakýsi smyčcový kvartet a zcela vyplňoval chvíli ticha, která ubíhala jako potůček, jehož voda je tak příjemně svěží, ale u dna se mu víří trocha kalu.

 

Janinka si večer pustila k žehlení jeden z těch seriálů, co jich v poslední době běží v televizi pro vyplnění volných chvil mraky. Hromádka prádla nebyla velká, ale pár kousků spěchalo, jestli nemá Petr zítra chodit ve zmuchlaném triku. Jemu by to možná nevadilo. Ovšem Janinka ho chtěla pro sebe mít hezkého i na pohled.

Petr se uklidil do ložnice a brnkal si na kytaru. Její tóny ho fascinovaly. Vlastně všechny zvuky ho fascinovaly. Svět byl pro něj především prostorem plným vzájemně propletených zvuků, podobně jako pro nás, kdo vládneme svým zrakem, je svět obrazem plným vzájemně propletených barev. Zvuky dávaly Petrovi potřebnou jistotu a klid. Tóny kytarových strun mu pomáhaly přemýšlet.

Tak ten nešťastný hrubián z dnešního odpoledne si bude brát Vonáskovic Gábinu. Moc o to, zdá se, nestojí, kdo ví, jestli o tu svatbu stojí Gábina. A přece se nejspíš vezmou. Zatímco on a Janinka zůstávají spolu jen tak na hromádce, přestože po manželství vlastně touží oba dva. Jenže on se toho kroku bojí. Má strach, aby Janince nebyl se svou slepotou po čase na obtíž. Někdo, kdo se pro manželství vůbec nehodí, do toho klidně práskne, jen když z toho bude mít své výhody. A starý Vonásek, místo aby Gábinu před takovým grázlem chránil, ještě ji do toho tlačí. Před kým se to ale snaží chránit on Janinku? A snaží se vůbec chránit Janinku? Nebo spíš chrání sám sebe?

Strádat spolu s Janinkou nemusí. Petrovi zůstalo slušné dědictví po rodičích a Janinka má na ženskou vcelku dobře placenou práci, když k tomu přidají Petrův důchod, v pohodě se spolu uživí. Živit by měl tedy hlavně chlap, tak se to alespoň všeobecně říká, ale dneska už se v tomto ohledu doba nějak mění. Možná by si Janinka zasloužila někoho jiného, než slepce v invalidním důchodu, někoho schopnějšího, s perspektivou. Jenže ona chce zrovna jeho. Taková skvělá ženská a chce zrovna jenom jeho. Chce ho celého a navždy. A on přece chce zase ji. Bojí se. Bál se. Ale ví, že ji opravdu chce mít po svém boku napořád.

Seriál ještě nekončil, ale Janinka už měla dožehleno a zrovna strkala žehlicí prkno do kouta, na jeho místo mezi zdí a skříní. Uslyšela blížící se šouravé kroky. Otočila hlavu ke dveřím do kuchyně a uviděla Petra s lahví vína v jedné a s vývrtkou v druhé ruce.

"Jani, prosím tě, co je tohle za láhev?" zeptal se Petr ode dveří. Janinka přistoupila k láhvi v Petrově pozdvihnuté ruce a podívala se na vinětu.

"Červené víno. Frankovka. Máš na něj chuť?"

"Jo. A hlavně, víš, chtěl bych si připít."

"Připít? Na co?"

"Přemýšlel jsem o tom našem sňatku. Jaks mluvila o té Gábině a o starým Vonáskovi a o tom jejich nápadníkovi, mě ti to pak nějak vrtalo hlavou ...," soukal ze sebe Petr. Janinka ho přerušila: "Počkej, snad nechceš říct ..."

"Chci. Chci si tě vzít."

"Ale chceš to opravdu ty sám? Není to vynucený, že ne."

"Ne, není to vynucený. Chci to já sám."

"Cože tak najednou," žasla Janinka, v duchu však ji znělo: "Konečně!"

"Měla jsi pravdu, víš, dneska, jak jsme o tom zase mluvili. Myslel jsem, že to odmítám ze strachu o tebe, ale uvědomil jsem si, že je to jinak. Že se chovám sobecky. Byl jsem fakt pitomec. Ale to s tím druhým pitomcem, s tím, co si dneska namlouval u Vonásků Gábinu, mi otevřelo oči ... tedy, obrazně řečeno," usmál se Petr a Janinka jeho úsměv přikryla svým polibkem.

---