Skoro úplně vymyšlená báseň

Odcházela jak vrznutí prahu
vždy se trochu lekla vlastního stínu
než zašlápla ten jeho
smála se
nevěděla čemu
a radost tehdy připomínala
prvně naučená slova
K-a-k-a-o!
horké
jak
L-á-s-k-a!
Co je to láska?
To je chvění v rameni
kdy srdce rezonuje
ale nemluví

Viděla ho uhánět
vždyť to byli jejich koně
i když ona raději po louce
a on vždycky od lesa volal
Hrál jí starou písničku
a ona schovala si ji v psaníčku
a to nosila za pasem
a vzpřímeně kráčelo svědomí
prsty zkříženě za zády

Uměla poručit hvězdám
a on zase věděl
že mraky se můžou prát dorůžova
poprvé vyslovil červánky
a ona styděla se měkce

Dnes pluli k sobě
s pusou na zámek
spolkli všech sedm západů
Báli se že by se to nemuselo povést
Báli se že by vypili všechno moře
Báli se že by se jim z polibku vylámaly zuby
Hněvali se že noc a kouř
je nutí svlékat se rychleji
a že o sebe křesají jak křemeny

Zakopli o sebe
skoro mimoběžně
(cesty osudu si podaly ruce)
Zahákla se mu o knoflík
namotal si její vlasy na chytání ryb
Nechali spadnout oponu
pod sebe

Pak sedávali na zdech
a formovali jeden druhému sny
zdálo se mu jak pluje k jeho břehu
zdálo se jí že už se nebojí zastavit hodiny