Rondo zralé romantičky

Kdysi jsem rád psával v pevných formách - villonské balady, klasické i shakespearovské sonety, rondely, rispetta - tak jsem si říkal, že je dobrá příležitost se k tomu zase vrátit... Tohle, pravda, není tak docela klasika - řekněme jakási variace na rondel (refrén je zachován, ale struktura slok je jiná); spíš jsem si chtěl zase jednou zkusit pevný rytmus. Vím, že jsem ho nedodržel všude úplně stoprocentně (taky jsem si, blbec, mohl vymyslet nějaký jednodušší), ale doufám, že to nikde vyloženě nekulhá...

Pochmurná vnímá to odvěké zdání:
nežijí s námi už skuteční muži?
Proč rytíř nechrání před lítou saní,
s galantní úklonou nepodá růži?

Vyznání psávaná vyrudlou tuší
v představách zúží dech; neslyšná přání
ukrytá stále až v hlubinách v duši
v kapičkách távají na horké kůži.
Pochmurná vnímá to odvěké zdání:
nežijí s námi už skuteční muži?

Projíždí pláněmi, v spáncích jí buší,
pro větší slávu, pro překrásnou paní
když ostří blýsknou, když pozvednou kuši.
Procitá zkroušená, srdce má v skruži,
pochmurná vnímá to odvěké zdání:
nežijí s námi už skuteční muži?

Pohlíží vzhůru a slzy své suší,
vždyť dluží jemu těch šedin pár v skráních.
Zas před ní váhá, zas červené uši,
s kytičkou máků (ach, nesehnal růži).
Smířená vnímá to odvěké zdání:
pro slepé nežijí skuteční muži.

---