Země pokroku 06

Ráno jsem se už probudil v mlze. Byl jsem na okraji, tam kde začínala mlha a končila viditelná oblast. Teď, když jsem stál v mlze, uvědomoval jsem si, že nevidím dále než dva metry před sebe. Pokud ztratím svůj kompas, nikdy se z údolí už nedostanu živý. Naposledy jsem zaváhal, protože z mlhy už nejspíše nebude cesty zpět, ale pak jsem vykročil vstříc svému osudu a rozhodl se už neohlížet.

            Po pár hodinách jsem zaznamenal, že jsem přestal klesat. Viděl jsem sotva dva metry před sebe, ale věděl jsem, že jsem už dorazil na dno. Půda byla silně rozpraskaná a zoufale vyschlá, ovzduší tady dole bylo úplně jiné. Bylo tady dusno a nepředstavitelné vedro. Často jsem míjel gejzíry a zem byla tak silně rozpraskaná, že jsem občas narazil na několikametrové pukliny v zemi, ze kterých unikal nějaký plyn. Začínal jsem se pomalu obávat, že to, v čem jsem se ocitl nebyla až tak úplně mlha.

            Neustále jsem sledoval kompas. Možná jsem ho sledoval až příliš bedlivě, protože najednou jsem zakopl, spadl a kompas se mi odkutálel někam do mlhy. Naštěstí se nemohl odkutálet příliš daleko, říkal jsem si. Vydal jsem se směrem, kterým se odkutálel kompas. Ušel jsem asi dva, nebo tři metry a kompas pořád nikde. Možná se zakutálel trochu doprava….

            Po dvou hodinách jsem byl totálně ztracen. Začal jsem nahlas nadávat, potom jsem si lehnul na zem, schoulil jsem se do klubíčka a hodnou chvíli brečel. Když jsem se dal trochu do kupy, rozhodl jsem se přemýšlet. Zpátky už netrefím. Hlas rozumu mi říkal, abych hledal kompas dál. Potom jej však překřičel, stejně jako posledně, druhý, divoký hlas, který mi říkal, abych utíkal jedním směrem. Najednou jsem věděl dokonce i kterým směrem mám utíkat. A tak jsem se rozběhl! Čím déle jsem běžel, tím víc jsem si byl jistý, že běžím správně. Pak se začaly dít zvláštní věci. Pomalu jsem začínal vnímat krajinu kolem sebe. Nedá se říct, že bych viděl lépe nebo dál než předtím.

            Byl to ale nějaký jiný druh vnímání, než pomocí očí. Oči mi v mlze, jako byla tahle byly téměř k ničemu. Nedokážu to popsat, ale najednou jsem věděl, že pět metrů přede mnou je velká prasklina v zemi a začal jsem se jí instinktivně vyhýbat ještě dříve, než jsem ji vůbec spatřil. O kus dále byl obrovský kámen, nalevo ode mě starý ztrouchnivělý strom a na severu se něco pohybovalo. Bylo to úžasné, jako když se člověk naučí plavat. Prostě jsem najednou běžel se zavřenýma očima a pouze pomocí smyslů jsem se vyhýbal překážkám, co více, najednou jsem věděl kde leží jaká světová strana a že cesta kterou jsem vybral vedla na západ!

            Co mě ale znepokojilo bylo, že to, co se pár metrů ode mě pohybovalo, bylo něco podobného škorpiónům jaké jsem znal z učebnic, akorát s jedním malým rozdílem. Tenhle měl asi dva metry na délku. Neměl jsem čas ho nějak zkoumat, běžel jsem dál svou cestou. Zapomenout na takový výjev, bylo ale dost těžké. Jak je možné, že ten škorpión měl dva metry? Jakto, že já jsem nepotkal za poslední dva roky nepotkal jiné zvíře než jednoho psa, který mě pokousal a utekl a teď v pustině kde by nemělo nic žít, jsem potkal takovou bestii a očividně se jí daří. Pokud tady ale žije, musí něco jíst! Co je dobré pro škorpióna, bude dobré i pro mě a možná i pro další živé organismy.

            Když jsem probíhal touto podivnou krajinou, nemohl jsem si pomoct, ale začínal jsem se cítit, jako na jiné planetě. Všechno tady dole bylo tak jiné. Ten škorpión, výpary, praskliny, písek který nebyl šedý, ale světle žlutý, krystalické solné útvary, jeskyně a skály. Tohle všechno jsem kolem sebe vnímal a hlavu jsem měl ještě pořád plnou otázek a tak jsem si málem nevšiml lidského pachu který jsem ucítil, kousek opodál. Zastavil jsem se. Prvně se mi zdálo divné, že cítím zhruba 50 metrů vzdálené lidi, ale pak jsem jenom pokrčil rameny, protože hlas uvnitř křičel ať běžím za nimi. Když jsem se blížil, poznal jsem, že jde o staršího muže a malou holčičku!