ZVÍŘE V DÍŘE A NA PRAHU NOC

Černý rypák plný špíny, vyčuhuje z kypré hlíny.

„Co to? Co to?“

„Toť můj nos, kdo se táže, kdo tu host?“

„Já být hostem? To snad vtip? To sis do mě pěkně rýp!“

„Rýpat je má povinnost, nikdy toho není dost.“

„Já zas vládnu rychlým letem. Lítám křížem krážem světem. Nepohrdnu zimou, létem.“

„A já říkám nač mít křídla, když postačí teplo bydla.“

„Netušíš, oč přicházíš, když se v noře procházíš.“

„Vždyť ty nevíš jak tu dobře. Málokdo se o mě otře. Žádné hádky a žádné pře.“

„Přec jen chápu radost ze tmy, chodím ven jen, když se setmí.“

„Temnota se vkradla do mě, sic nevidím, co mám v domě. Jistota má čich a sluch.“

„Poslyš, ty budeš můj druh.“

„Kde se ale můžem vídat?“

„Asi to hold budem střídat.“

„Ty mě snad chceš táhnout ven?“

„Na chviličku přece jen.“

„A ty bys pak přišel ke mně?“

„Musím začít pěkně jemně.“

„Tak kdo první krok učiní?“

„Rozhodnout by měli jiní.“

„Na koho teď narážíš?“

„Tys, člověče, přec můj kříž. Copak vážně nevidíš?“

„Mám dvě oči ale nač, když netuším, co jsi zač.“

„Jestli chceš mou podporu, zavedu tě k doktoru.“

„A ty myslíš, že ten pán, zbaví mě těch tmavých rán?“

„Jestli ne, ať trest mě stihne. Netvor ten, kdo ke lži tíhne.“

 

A tak se bratři na cestu dají a svorně na svět nadávají. Vždyť není fér, že noční střela kulhá po zemi celá nedomrlá a krtek znalý všech podzemních cest, musí na zemi nechat se vést. Krtku však druh je málo platný, naráží do stromu, i když je statný.

„Tys mi ale dobrý vůdce, spíše bych měl říci svůdce. Necháš mě tak slepě tápat, mohl bych to špatně chápat.“

„Dej mi pokoj, nech těch řečí, chození mi málo svědčí. Nevidíš jak vypadám? Nestvůrně si připadám!“

„Pro mě za mě tak si vzlítni, třeba z toho rýmu chytni.“

„A ty pro mě za mě zas, zlom si o strom klidně vaz.“

„Na zemi je úděl těžký, chápeš to, když chodíš pěšky. A až vzlítneš k nebi vzhůru, zapomeneš noční můru.“

„Jak ty tohle můžeš vědět? Svého jen by sis měl hledět! Nevíš, co je spát a srát pod dohledem vlastních stád!“

„Ty si doma snadno najdeš družku.“

„Tobě nikdo nenamlátí držku.“

„Necítíš se nikdy sám.“

„Ticho často postrádám.“

„Vidíš z výšky celý svět.“

„Není mi co závidět. Nenaštveme pána Krista, když změníme naše místa?“

„Myslel jsem na tuhle hříčku, stoupáme na vyšší příčku.“

„Až tě doktor uzdraví, třeba ti i napoví, jak bys mohl křídla získat. To by sis pak mohl výskat.“

„Tvá bych mohl klidně vzít, pod zemí bys těžko vzlít.“

„Podám prst a ty chceš ruku, dej si pozor, pidi kluku.“

„Tobě věřit, špatný krok, možná že jsem vážně cvok.“

„Mě se nesmíš vůbec bát, něčím jsem to popřel snad?“

„Chováš se tak majetnicky.“

„Takový jsem býval vždycky.“

„Já tě ale málo znám.“

„Proto ti to povídám. Křídla ke mně prostě patří, stejně jako k sestře bratři.“

„Ke mně zase čerstvá hlína, rýpat si je prostě príma.“

„Miluju, když lítám v noci a do úst mi vlítnou brouci. Motýli a moli taky bez problémů plní vaky.“

„Jak to, že ti zcela sami, vlítnou do tvé velké tlamy?“

 

Výr na stromě lačně hledí na ty dole, co nevědí, že když větší mají hlad, na úprk se třeba dát. Stále stojí. Stačí mžik, rozléhá se nocí křik.

„Tys mi sežral mého druha.“

„Cože? Co chceš, kdo tu skuhrá?“

„Přítel můj byl slepec, běda. Pomoci mu mohla věda.“

„Žádné vědce není třeba, teď se jeho vada vstřebá.“

„Nestih jsem mu odpovědět, na to, co chtěl po mě zvědět.“

„Potravu máš obírat, ne s ní drby probírat.“

„Já ho ale nechtěl sníst, měl se ubrat do mých hnízd.“

„A tys pták, anebo savec. Býložravec, noční dravec?“

„Křídly vířím často, rád a maso musím denně žrát.“

„Proč ses toho hodlal vzdát?“

„Musím svůj druh milovat?“

„Tak ty ses chtěl zříci nás létavců a peří krás?“

„Já však žádné peří nemám, chlupatý jsem, sám se hledám.“

„Hledání je, tuším, strast. Pro tebe mám skrytou slast. Zde si došel na konečnou. Seznámím tě s věčnou slečnou. “

 

---