Umíráš

Umíráš.

Ležíš na zemi, z úst ti vyteká pramínek horké krve. Vnímáš teď všechno mnohem ostřeji. Prsty zarýváš do hlíny, směšně se pokoušíš zachytit celého světa. Ležíš na zádech, ruce rozpřažené. Z toho jak hledíš na nebe máš závrať, zdá se ti, že nebe hledí na tebe. Snažíš se zachytit pohledy ptáků, ale lítají příliš rychle a oči ti začínají slzet z toho, jak jimi těkáš. Na chvíli je zavřeš. Hřeje tě odpolední slunce, jemný vítr trochu lechtá tvé rány a na hlavě nadzvedává vlasy, které pak líně padají zpět. Soustředíš se na zvuky. Šum listí nedelekých stromů, klakson auta ze vzdálené ulice, někdě daleko za hlavou je slyšet smích hrajících si dětí. Uvědomíš si zvuky, které vydávájí ptáci a záhy tiché dunění vlastního srdce, které ustane.

Běžíš. Dech se ti nedaří zrytmizovat, máš kvůli tomu vztek. Celý život běháš, chodit tě nikdy nebavilo. Běháš dokonce i ve snech, často tak rychle, že když se ohlédneš, vidíš sebe sama. Pak se zase podíváš před sebe, ale už je pozdě – tříštíš se o hranol utvořený ze tmy a světla. Nebo se ti zdává, že jsi pták. I pak ti jde o rychlost, víš totiž, že se tě pokouší dohnat hejno vran. Všimneš si moře hluboko pod sebou. Vždycky se pak pouštíš střemhlav dolů, hejno tě následuje. Vycítíš správný okamžik, těsně nad hladinou roztáhneš křídla. Vše v tvém ptačím těle hraje hudbou koncentrace. Za zády zaslechneš několik ran a šplouchnutí – to jak se prvním z hejna zlámaly krky a otevřely hladinu pro druhé. Pak vše přehluší oceán, aby ho nakonec mohlo přetnout ticho. Nikdy v životě tě zběsilé tempo neunavilo, i z takového snu se probouzíš odpočatý. Konečně jsi dechu přikázal pravidelnost. Vracíš se domů.

Otvíráš dveře, ale nikdo tě nepříchází uvítat. Na zemi nacházíš lístek se vzkazem

S Bohem.

Papír zmačkáš a zahodíš. V kuchyni v zásuvce hledáš nůž, ten který ti byl kdysi darován. Čepel se nezměnila, jen odraz, který vrhá, se ti zdá být smutnější, než kdy dřív. A na špicce je trochu rzi. Vejdeš do zahrady, tam tě hřeje slunce a listy nedalekých stromů šumí ve větru. Soustředíš se na pravidelnost svého srdce i dechu, na klid, který ti to přináší. Konečně nožem otvíráš cestu a z hrudi a úst ti vyletí hejno vran.