Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV tomhle světě děti stárnou
Autor
buchtička
Vojta Buchta
V tomhle světě děti stárnou
\"Mami, co se stalo?\"
\"Nech mě být\"Tatínek ti něco udělal?\"
\"Jdi pryč a nech mě na pokoji!\"
Dusot drobných nožek po schodišti, potlačovaný pláč, bouchnutí dveří.. Slzy už nejdou zastavit. Kutálí se jako hrachy po ušmudlané tvářičce a drobná ručka je už nestačí utírat... Pomalu se rozkoukává po půdě a oči oteklé od pláče si pomalu zvykají na šero. Ve tmě se rýsuje starý nábytek a ve skomírajících paprscích poletují chuchvalce prachu. Na trámech visí potrhané pavučiny a všude okolo se válí staré knihy, noviny, nádobí a oblečení. Přejíždí prsty po ohmataných hřbetech knih a utírá prach z jejich desek. Každou z nich mnohokrát držela v rukou, už je pozná nazpamět. Toto je starý kalendář a tady ta malá je dědečkova modlitební knížka. Ví o všech - malé, velké, široké a tenké. Ale která je tahle? Ještě ji tu neviděla.\"Jé, ta je krásná\". Velké černé desky, ani škrábanec. Jak ji mohla přehlédnout? Bere ji do náruče a odnáší do jednoho koutu, kam jakž takž svítí sluníčko. Zapomněla si vzít svíčku, ale ne, tady kousek zůstal. Rychle ji zapaluje a dychtivě obrací v třepetajícím se ostrůvku světla bělostné stránky:
V jedné malé vesnici na polozapomenutém hřbitově byl starý náhrobní kámen, na kterém nebylo vůbec nic napsáno. Patřil prý jedné malé holčičce, která jednoho dne zmizela a nikdo nevěděl kam. Byla krásná - tmavé vlásky, velké čokoládové oči... Maminka s tatínkem ji měli velmi rádi, vlastně všichni ji měli rádi. Vždy měla v očích veselé jiskřičky a každého,
kdo s ní jen chvilku pobyl, hned opustila špatná nálada. Smála se a smála, plná života rozdávala radost na všechny strany a pro každého měla úsměv.Plamínek svíčky se zatřepal. Překvapeně zvedla oči a podívala se na loužičku vosku, který se rozlil po podlaze. Protřela si oči, přehodila několik stránek a znovu se začetla:
...jenže její štěstí bylo trnem v oku třem zlým čarodějnicím, které se mermomocí snažily lidem všechnu jejich radost vzít. A tak se jednoho dne paní Zoufalost, paní Beznaděj a paní Smutn
á rozhodly dívenky zbavit...Po zádech jí přeběhl mráz. Rychle zavřela knížku a snažila se vyhnat z hlavy strašidelné myšlenky. Strčila prstík do plamínku a dívala se, jak jí na něm kreslí černý prstýnek. Jenomže něco ji nutilo knížku znovu otevřít. Sáhla mezi stránky a četla dál:
...pomalu z ní vysávaly den za dnem, rok za rokem a dívenka stárla. Její krásné tmavé vlasy začaly šedivět a na tváři se jí pomalu tvořily vrásky. Ráno byla malou usměvavou dívkou, v poledne zralou ženou a na večer se z ní stala vetchá stařenka.
Mezi stránky spadl šedivý vlas. Bezmyšlenkovitě ho smetla a rukou, na které se rýsovaly drobné vrásky si protřela unavené oči.
Dívenka, teď už velmi stará paní, se ztěžka došourala k postýlce. Hlasy venku jí splývaly v nevýrazný šumot a třesoucíma rukama šmátrala kolem sebe, po předmětech, které už její staré oči neviděly. Bezmocná se sesunula mezi panenky poskládané na přehozu a zoufale se snažila popadnout dech, ale nedokázala to. Zavřela ztěžklá víčka a umřela.
Kniha spadla
na zem. Ani si toho nevšimla a dál se koukala někam do tmy. Svíčka naposledy zablikala a zhasla. Schoulila se do klubíčka a zívla bezzubými ústy...\"Prosím nechte mě spát, jenom na chvilku, chce se mi moc, strašně moc spát..\"