Paradox života

Kámo potkala jsem tě, když jsi byl ještě dítě,

své vrstevníky slabé chytal jsi do své sítě,

u ostatních děcek měl jsi obdiv veliký,

hrál sis na kata a byl jsi tak malinký.

 

Prošel jsi kusem času a koukni se na sebe,

můžeš být hrdý, když ohlédneš se za sebe?

Cos udělal, cos prožil, cos dokázal?

Zůstal si uvnitř sebe velmi svázán.

 

Pak nastala ta chvíle, kdy život ti ukázal,

a za své činy musel jsi být tím nahoře kázán.

Tedkon sedíš v blázinci a drbeš si hlavu,

jak jsi mohl propadnout tak špatnému stavu.

 

Však život nebere si nikdy servítky

a za tvé činy lepil si vždy černé štítky,

tedkon si kámo vyžer co ti patří,

možná budeš moudřejší v dobách starších.

 

Na každého jednou dojde říká se,

osudu sama občas pýtám se,

proč se mi daří, proč jsem taková jaká jsem?

Proč začínám žíti svým velkým snem?

 

Možná proto že lidi jako ty mi dali sílu,

sílu vstát ze dna a mít v něco víru.

Mít cíle, mít sny a umět bojovat,

jooo, dneska se ti kámo já můžu smát. 

---