Behind Blue Eyes - 1. kapitola

Sophie. Ve svém oboru naprostý nováček, nezkušená, zcela odkázaná na pomoc od ostatních. Tom. Slavný a bohatý, ovšem i přes to je stále takový, jaký byl předtím. Sláva mu nepřerostla přes hlavu. Jí je devatenáct, jemu třiatřicet. Co se stane, když se tihle dva setkají?

„Sophie!" Dívka okamžitě zvedla hlavu od papírů s textem, ve kterých si četla a poslušně vstala.

„Ano, paní Normanová?" Její nadřízená si poklepala ukazováčkem na předloktí. Na tváři jí pohrával lehký úsměv. Paní Normanová byla vždy taková upjatá a přísná, proto se Sophie teď tolik divila tomu, že je najednou tak uvolněná a bezprostřední.

„Už je čas, má milá." Sophie jen prkenně přikývla a natáhla se po složce papírů, která zůstala ležet na stole. Nervózně žmoulala mezi prsty cíp jednoho z nich. Velkým písmem na něm stálo jediné slovo. Jediné jméno. Zarina. Jméno postavy, která Sophii změnila život. Sophie totiž není žádná sekretářka, jak si někteří mohli myslet, ale velice nadaná herečka a dabérka. Alespoň jí tak označila její patronka, která si jí vybrala při castingu. Prý má zajímavý hlas, který se lidem bude líbit. A také je prý velký plus, že umí dobře zpívat. To se jí bude velice hodit. Jediným pohybem smetla do kabelka ze stolu mobil a klíče a onu složku si vzala do ruky. Kývla směrem ke dveřím.

„Můžeme tedy jít?" prohodila k paní Normanové. Ta jen přikývla a zamířila k výtahu. Sophie ji následovala. V jejím nitru se zmítal obrovský vír myšlenek. Jak to dnes dopadne? Zvládnu to? Nastoupily do výtahu. Sophie si přehodila kabelku z jedné ruky do druhé a upřela pohled na zavírající se dveře výtahu. Ucítila tah. To se výtah rozjel směrem dolů. Chytila se zábradlí. Nádech, výdech... její prsty pevně sevřely tu chladnou, kovovou jistotu, jedinou, co teď měla. Žaludek jí udělal kotrmelec. Na rameni ucítila dlaň paní Normanové. Musela se opravdu hodně přemáhat, aby do toho výtahu nastoupila. Ale co se týče mrakodrapů...ne, po požárním schodišti se jí jít opravdu nechtělo. To raději pojede tím zatraceným výtahem. S úlevou si oddechla, jakmile výtah zastavil a otevřely se dveře. Vyklopýtala ven a pomalu zamířila k prosklenným posuvným dveřím. Zastavila se před nimi a vyhlédla na ulici venku. Pršelo. Už zas. To v Londýně nebylo nic divného. Zamyšleně sledovala kapku vody, jak stéká po skle a vlévá se do další. Svět venku se rozpíjel do jedné mlhavé, chladné skvrny.

„Sophie?" ozval se hlas paní Normanové. Sophie sebou trhla a pohlédla na ní.

„Můžeme jít," pousmála se a otevřela dveře. Ještě předtím, než vyšla na ulici, sáhla do kabelky pro deštník a roztáhla jej nad sebou. Paní Normanová udělala to samé. Jakmile Sophie vykročila z pod bezpečí stříšky u hlavního vchodu, zaslechla, jak kapky deště bubnují o látku jejího deštníku. Ohlédla se po paní Normanové, která cupitala za ní a úzkostlivě se vyhýbala kalužím. Obě přešly ulici a zastavily se u velkého černého volva. Sophie otevřela dveře u spolujezdce a hodila dovnitř svou kabelku.

„Dobrý den," pozdravila řidiče, který na ní jen kývl do zpětného zrcátka. Posadila se na sedadlo, zapla si pás a kabelku si přitáhla na klín.

„Opravdu nemám jet s tebou?" optala se paní Normanová nervózně. Sophie rezolutně zavrtěla hlavou.

"Ne. Zvládnu to," ujistila ji. Paní Normanová jen přikývla. Poté se na Sophii usmála a stiskla jí rameno.

„Dobře. Přeji ti hodně štěstí, Soph." Sophie se otřásla, když zaslechla zdrobnělinu svého jména, kterou nenáviděla. Přišlo jí to takové...buranské. Sophie se zatvářila trochu dotčeně. Paní Normanová si toho všimla, protože po ní okamžitě vrhla omluvný pohled. Sophie se jen pousmála a mávla rukou.

„Děkuji. Až skončím, ozvu se vám." Paní Normanová se na ní naposledy usmála, načež se narovnala a zabouchla dveře od auta. Sophie sledovala, jak se auto rozjíždí a kolem ní se míhá rozmazaná krajina deštivého Londýna. Loktem se opřela opěrku a prohlížela si okolí, dokud mohla. Zavrtěla nad sebou hlavou. Strašně to dramatizuje. Vždyť o nic nejde... O nic nejde?! Ozval se otravný vnitřní hlas. Právě sedíš v autě a jedeš do studia, dabovat svůj první film, budou tam samí známí herci, budeš s nimi muset natáčet, ale tobě je to jedno, vždyť přece o nic nejde...

„Ticho!" zahučela Sophie. Bohužel to nebylo dostatečně potichu, takže si toho řidič všiml, prudce zastavil, až se Sophie musela chytit sedadla před sebou a se starostlivým výrazem ve tváři se k ní otočil.

„Děje se něco, slečno Woodová? Mám to rádio vypnout?" optal se a už se natahoval po vypínači, ale Sophie ho zastavila mávnutím ruky.

„Ne, to je v pořádku, jeďte." Vrátil svou ruku zpět na volant a po ní se tam přidala i druhá. Sophie dopadla zády do sedadla a obrátila oči v sloup. Panebože, teď si o mně ten chlap určitě myslí, že jsem šáhlá. Připlácla si ruku na čelo. Neměla horečku. Když jí stáhla zase zpátky, všimla si odlesků na jejích prstech. Nakrčila nos. Fuj. Nenáviděla pot, smrad, který z něj šel, ani lidi, kteří se o sebe nestarali a šířili díky tomu kolem sebe odporný, neprostupný oblak hnusu. Auto se najednou zastavilo. Sophie vyhlédla z okénka s bláznivou nadějí, že jen zastavují na červené, ale bohužel se pletla. Před sebou už viděla natáčecí studio. Beze slova otevřela dveře, natáhla se po kabelce, vystoupila, obešla a auto a trpělivě počkala, až odjede. Poté si přes hlavu přetáhla kapucu a rychlým krokem vyrazila ke schodům. Pod stříškou u hlavního vchodu stála kromě několika lidí také jedna gorila, která nevypadala, že by někoho chtěla pustit dovnitř. Pod černou koženou bundou se tomu King Kongovi napínaly svaly. Byly tak velké, že ani nedal ruce k bokům. Sophie se při pohledu na něj otřásla. Hm, tak od tohohle chlápka bych nechtěla dostat nakládačku. 

Vyrazila směrem k němu. Už se natahovala po klice, už téměř cítila chladný kov pod prsty, když v tom jí do předloktí hrubě udeřila něčí dlaň. S bolestným zasyknutím ruku stáhla a začala si jí objímat. Tušila, kdo to byl. Pomalu vzhlédla. Stála tváří v tvář tomu bodyguardovi. Buldočí obličej s holou hlavou měl stažený zlostí. Sophie udělala váhavý krok dozadu. Chlápek si jen založil ruce na hrudi a důležitě se rozkročil přede dveřmi. Náhle si Sophie vzpomněla. Identifikační karta. Dostala jsem jí včera od paní Normanové. Urychleně otevřela kabelku a začala se v ní přehrabovat, přičemž jí doprovázel zamračený pohled toho chlápka. Konečně ji našla a strčila mu jí pod nos. Jen jí zběžně přelétl očima a kývl hlavou ke dveřím na znamení, že může jít. Sophie mu vytrhla kartu z ruky a otevřela dveře. Vklouzla do vestibulu. Okamžitě k ní přiskočila jakási obsluha, která jí začala okamžitě stahovat bundu. Jen tak tak stačila sáhnout do kapsy pro mobil a schovat si ho do kapsy u kalhot. Její bunda během několika okamžiků visela mezi ostatními. Povytáhla obočí. Mají to tu dobře zorganizované.

Přelétla pohledem bundy, které už na věšáku visely. Byly mezi nimi i všelijaké kabátky a bolerka. Její pozornost ale upoutala jedna z těch bund. Byla černá a lesklá, nadýchaná s prošíváním. Stoprocentně patřila nějakému muži. Ta bunda se Sophii moc líbila. Přistoupila blíž k pultu u šatny a naklonila se k ní. Ano, byla opravdu krásná. Sophie by přísahala, že z ní cítila příjemnou vůni. Možná nektarinky? Každopádně to bylo jako pohlazení pro její nos. Třeba ho potkám...třeba tam také natáčí... Při té představě se jí srdce rozbušilo vzrušením. Koutkem oka spatřila šatnářku, jak se otáčí. Proto raději rychle vykročila k prosklenným dveřím, na kterých se skvěl velký nápis STUDIO. Nepotřebovala další trapas. Jeden už jí dnes stačil. Čím víc se k těm dveřím blížila, tím větší jí přepadala úzkost. Srdce měla až v krku a žaludek jako na vodě. Prsty jí sklouzly po skle na kliku. Zatáhla za ní a otevřela. Vešla dovnitř, pečlivě za sebou zavřela a poté se otočila. Nemohla uvěřit svým očím. Opravdu tu byla. Stála za čtyřmi židlemi, na kterých posedávali nějací lidé, tři muži a jedna žena, pravděpodobně zvukaři, protože před nimi byla obrovská obrazovka, po které „pobíhaly" různé čárky a křivky, kterým Sophie ani trochu nerozuměla, a pod rukama měli velký panel s tlačítky a páčkami, nejspíš na ovládání zvuku. Místnost byla potemnělá. Uprostřed byla velká prosklenná kabina, na jejíž protější stěně, která byla vymalovaná do žluta, visela další obrazovka. Na té se ale míhaly scény a útržky filmu, který měli herci namluvit. Nezapomeň na to, že i ty mezi ně patříš. Kolem obrazovky stály mikrofony, u kterých postávali herci.

Najednou jí něčí ruka dopadla na rameno. Prudce se otočila. Hleděla do tváře jakési usměvavé ženě s černými vlasy a brýlemi. Žena pohodila hlavou, aby si upravila patku a natáhla k Sophii ruku. Její úsměv se ještě rozšířil. Sophie její ruku nejistě přijala. Žena měla pevný stisk. Sophie byla přesvědčená, že to mnohdy vypovídá o charakteru lidí. Čím pevnější stisk, tím charakternější a celkově lepší člověk. Ale ne...třeba to tak není.

„Dobrý den, slečno Woodová, vítám vás u vašeho prvního natáčení. Já jsem Jill Smithová, vedoucí produkce," představila se ta sympaticky vyhlížející žena. Sophie trochu vyschlo v krku.

„Sophie...Woodová," vymáčkla ze sebe a pustila ruku paní Smithové. Když se setkala s jejím lehce překvapeným pohledem, rychle se podíval do země. Ne, představovat se...to bylo naprosto zbytečné. A už vůbec neměla pouštět její ruku. A ani se dívat do země, sakra! Rychle stočila pohled zpět k ní. Ruce si dala podél těla. Když byla nervózní, nevěděla, co s nimi má dělat. A strkat si teď ruce do kapes by bylo velice netaktní. Proto bude raději šířit iluzi o tom, že je upjatá osoba beze špetky smyslu pro humor.

„Chápu, že jste nervózní. Nebojte se, všichni si tím jednou prošli. Jsou schovívaví, vezmou vás mezi sebe. A poradí vám," povzbuzovala Sophii paní Smithová s úsměvem. „Ty dabuješ Zarinu, že?" Sophie přikývla.

„No, tak to budeš spolupracovat támhle s panem Hiddlestonem," podotkla jako by nic a mávla rukou směrem k mikrofonům. Sophie se tím směrem jen rychle podívala a poté stočila pohled zpět k paní Smithové. „On totiž dabuje Jamese. S jeho postavou budeš mít docela dost..interakcí," uculila se paní Smithová. Sophii přeběhl mráz po zádech. Co myslela těmi interakcemi? Poté se zamyslela. Hiddleston. To jméno už někde slyšela, ale ani za boha si nemohla vzpomenout kde. Asi byl celkem slavný. O to horší to pro Sophii bude. Dělá jí problémy mluvit s obyčejnými lidmi, natož s herci a jinými celebritami. Paní Smithová jí povzbudivě stiskla rameno a poté vykročila k nahrávací části studia. Otevřela dveře a nakoukla dovnitř.

„Tome, dej si to ještě jednou, a potom tam pustíme tady Sophii, ano?" Onen výše zmiňovaný muž se sladce usmál a pokýval hlavou.

„Jasně, hned to bude." Sophie se otočila za tím hlasem. Její pohled se na chvíli střetl s tím jeho. Sophie okamžitě uhnula. Všimla si ale nepatrného záblesku zvědavosti v jeho očích. Rozhodla se, že nad tím raději nebude moc přemýšlet. Místo toho se posadila do křesílka a lépe si Toma prohlédla. Měl na sobě bílou, přiléhavou košili a černé džíny, ruce v kapsách. Uznale pokývala hlavou. Měl moc pěknou postavu. Pohledem přejela z jeho košile na jeho obličej. Na uších měl černá sluchátka, z pod nihž mu vykukovaly zrzavo-hnědé, lehce zvlněné, vlasy. Na tváři měl lehký úsměv. Nejvíce jí ale upoutaly jeho oči. Už takhle z dálky poznala, že jsou šedo-modré. Přistihla se, jak se usmívá. Ano, ten muž byl vskutku zajímavý. Její tok myšlenek se ovšem přerušil, když se rozezněla hudba a ona zaslechla jeho hlas:

„Oh, how high we will be,
Cause the blue fairy dust surely packs a mighty wallop
Soon it will set us free
From the chains of gravity
Then we'll hoist up the sail
And we'll set course for the sun,
Cause when you've got wings,
No wicked deed cannot be done

And we owe it all to our great and glorious captain!"

Nemohla uvěřit vlastním uším. Jeho hlas byl...nádherný. Ty emoce, které do zpěvu dával, ta gesta, jimiž si pomáhal, když zpíval výšky... Sophie, jakožto celkem zkušená zpěvačka věděla, že ten Hiddleston je prostě třída. Jeho hlas jí okamžitě okouzlil. Očima hltala každý jeho pohyb, poslouchala každý tón, který vyšel z jeho rtů. To vše pro ní bylo jako pohlazení na duši.

„Úžasné," uklouzlo jí. Paní Smithová se na ní otočila a uculila se.

„Tom zpívá skvěle, že?"

„Ano, má božský hlas." Paní Smithová se rozesmála a zvedla se.

„Slyšíš to, Tome? Tady Sophie říká, že zpíváš jako bůh." Sophie se zamračila. Nejraději by do toho křesla zapadla co nejhlouběji. Aby jí nikdo nikdy nevytáhl. Tak trapné to pro ní bylo. Nehty zaryla do opěradla. Cítila, jak se jí do tváří vlévá červeň. Tom se na ní podíval. Sundal si sluchátka a elegantním krokem vykročil k východu z nahrávací kabiny. Sophie zabodla pohled do stolku před sebou. Ucítila závan vzduchu. A vůni. Nektarinek. Rychle vzhlédla a upřela pohled na osobu, která stála nad ní a usmívala se. Tak jemu patří ta bunda? Musela uznat, že jeho vkus byl opravdu dobrý. Vyhrabala se na nohy a oprášila si stehna. Už podruhé se k ní natáhla ruka. Tato ale byla velká, s dlouhými prsty a viditelně jemnou kůži. Pomalu přejela pohledem k jejímu majiteli. Začala se utápět v tom šedo-modrém pohledu.

„Tom Hiddleston," představil se dotyčný. Sophie přijala jeho ruku. Myslela si, že se zhroutí. Jakmile její prsty narazily na jeho kůži, jako by jí projel elektrický šok. Zpozorovala záblesk překvapení v Tomových očích. Nikdy ještě nepotkala nikoho, kdo měl tak pevný stisk. A tak zářivé oči. Tak dokonalou tvář...Sophie si právě uvědomila, že se nejspíš zamilovala na první pohled. Cítila, jak se jí začínají potit ruce a raději Tomovu ruku rychle pustila.

„Sophie Woodová," řekla chraplavě. Tom se soucitně usmál.

„Nebojte se, zvládnete to. Vy dabujete Zarinu, že?"

„A-ano," vysoukala ze sebe Sophie.

„Tak v tom případě vám dám jednu radu. Zarina se chová velice...sebevědomě. Radím vám...buďte sexy," zašeptal a jeho oči lehce potemněly. Poté na ní mrkl a místnost zaplnil jeho melodický smích, přičemž odhalil dokonale rovné a bílé zuby. Wow, on je snad chodící reklama na Colgate. Sophie se nervózně uchechtla. Z Tomových spárů jí zachránila paní Smithová.

„Tak, Soph, pojďte, jdete na to," pobídla jí. Sophie se naposledy usmála na Toma. Opětoval jí úsměv a ukázal zvednuté palce. Sophie se pomalu otočila a vykročila směrem k mikrofonu. Tom je milý. Moc milý... koutkem oka se na něj podívala. Zrovna dělal něco na svém telefonu. Jakmile si ale nasadila sluchátka, zachytila jeho pohled. Kvůli němu byla ještě nervóznější. V sluchátkách se ozvalo zapraskání a ozval se hlas hlavního zvukaře:

„Fajn, Sophie. Najděte si text a můžeme začít..." Zbytek už Sophie nevnímala. Její mysl se zaměřila na obrazovku před ní, kde se objevila první scéna s její postavou. Už už otevírala ústa, aby začala mluvit, ale v tom jí došlo, že má úplně vyschlo v krku. Otočila hlavu, aby požádala o sklenici vody, ale to už se se zaskřípáním otevřely dveře a dovnitř vešel Tom. V ruce nesl přesně to, co Sophie potřebovala. Jednou rukou jí z uší jemně stáhl sluchátka a podal jí sklenici.

„Napadlo mě, že by jste se chtěla napít. Mám s tím zkušenosti. Před natáčením je vždycky lepší, když se napijete," usmál se.

„Děkuji," řekla Sophie a usmála se. Poté si přiložila sklenici ke rtům a slastně přivřela oči, když ucítila, jak jí chladná tekutina stéká do krku. Postavila sklenici na stolek za sebou. Čekala, až Tom odejde, aby mohla začít natáčet, jenže on to neudělal. Místo toho si k sobě přitáhl jednu z židlí a posadil se asi tři metry od Sophie, s nohou přes nohu. Sophie se na něj otočila a povytáhla obočí. Co to...?! Tom se pousmál.

„Rád poslouchám, když někdo mluví. A navíc, paní Smithová vám říkala, že dabuji Jamese, takže spolu prý máme spolupracovat," dodal na vysvětlenou. Sophie chápavě přikývla. Nasadila si sluchátka a znovu upřela pohled na obrazovku. Mysl se jí relativně uklidnila. Ovšem srdce, které uhánělo kvůli Tomově přítomnosti, se hned tak neuklidní.

---