Náhoda nebo osud?

Chlapec si v parku krásný den užívá,

opodál holčička na lavičce usíná,

najednou ji chlapec zpozoruje,

ladným krokem si k ní vykračuje.

 

,,Proč jsi tu tak opuštěná?“ povídá,

a přitom se na ni nesměle usmívá.

,,Jsem princezna a na prince čekám.

jinému své velké srdce nedám.“

 

Chlapec ji povídá že princeznu hledá,

a rázem se z lavičky pomalu zvedá,

za její dětskou ručičku ji chytne,

,,Já jsem princ“ do ouška ji šeptne.

 

Však potom  je maminky rozdělí,

oni už si nic víc tenkrát nesdělí,

každý jiným směrem s rodiči odchází

tato vzpomínka je životem provází.

 

Od té doby uběhlo pětadvacet let,

a onen chlapec je v tom parku zpět.

Už to není chlapec ale muž dospělý,

sympatický a mimořádně veselý.

 

Prochází se a vidí ženu na lavičce sedící,

okamžitě se chce stát její přísedící.

,,Mohu si přisednout?“ ptá se ji mile,

,,Pokud jste princ?“ odpoví směle.

 

Hlavou mu proletí ta stará vzpomínka,

samozřejmě že za to stojí nějaká zmínka.

Ptá se ji jestli to je ta malá holčička,

Která si myslela, že je princeznička.

 

Celá překvapená se na něj usmívá,

jistě že si na toho prince vzpomíná.

Rozprávají spolu hodiny a hodiny,

jim to však přijde jak pouhé vteřiny.

 

Zda-li ta setkání byla jen náhodná,

proč však ta lavička byla i shodná?

Nějaký osud je k sobě přivedl,

stejnou cestou je k sobě dovedl?

 

Kdo ví jaké čáry v tom poletovaly,

oni se do sebe až po uši zamilovali.

Společně si  radosti života užívali

a ve stáří bok po boku usínali.

---