Rituál krve

V jedné chvíli oči poklidně zavřené,

v druhé dokořán,

odhalujíc vyděšenou modř

a bělmo.

Student probudivše se,

prudký nádech zaleknutí polyká.

 

Však co to?

Slyší hlasy.

Zpěv, kdesi z útrob katedrály.

Svíce v lucerně již dohořela

a paprsky měsíce skryl mrak.

 

Ve dne katedrála mysli,

katedrála srdce i duše.

V noci nora Luciferova.

 

Chlapec vstává,

rozhlíží se, neváhá

a vydává se za podivuhodným zvukem.

 

A hle!

Antikrist zmizel,

místo něj černočerná tma,

jen díra,

chladná chodba,

a z ní ozývají se ty hlasy.

 

Strach přichází i s touhou poznat,

však zvědavost je silnější – student mizí

v temnotách.

 

Co ale spatřil za chodbou

vyrazilo mu dech.

 

Třináct stvůr v kápích stojí nad nehybným tělem tvora,

jenž věrnou kopií sochy antikrista jest.

Pět z nich rozmístěno do pěticípé hvězdy.

A všude okolo

na studené dlažbě krypty

svíce,

bylo jich šest set šedesát šest.

Číslo toho, jehož jméno je

Versus Christus.

 

A mladík již rozeznává první slova.

 

,,Sanguis bibimus.“

Pět čepelí se zanořilo

do pěti zápěstí

a krev kape na tělo ďábla.

A jakmile první kapka dopadla,

dříve mrtvé se náhle pohlo.

 

,,Corpus edimus.“

 

Nestvůra

stojící u hlavy vládce zla

vhodila mu do tlamy zakrvácený kus masa,

a ďábel sebou počal škubat

a roztahoval křídla,

podobná netopýřím.

 

,,Tolle Corpus Satani!“

 

Chlapcovy uši naplnil nelidský řev,

satan ječel, vřeštěl, skučel, pištěl a skuhral.

A do toho všech třináct kreatur volalo:

 

,,Ave Satani!“

 

Stále hlasitěji

a hlasitěji

až náhle vše utichlo.

A jedna svíce po druhé

počala zhasínat.

 

Student leknutím uskočil,

zakopl

a upadl

na temný mramor.

 

To bylo když zhasla poslední svíce

a celý výjev se ponořil do tmy.

---