K jednomu večeru

K jednomu večeru 

K jednomu večeru do svého domu 
svolal jsem oslavu, párty všech hromů. 
Jídla a pití všude je dosti, 
pijí a baví se pozvaní hosti. 

Parádní večírek, všichni se baví, 
kdekdo se odváže, však se tu slaví. 
Pije a zpívá se, sklenky se tříští, 
ona však jediná sedí na schodišti. 

Přisednu, vyzvídám: „Co se to děje? 
Kolem se podívám, kdekdo se směje. 
Chceš něco k pití? Nebo jen vodu? 
Proč vlastně sedíš tu na horním schodu?“ 

Ona však na mě hlavu svou otočí, 
Najednou čas jen potichu stojí. 
Jeden pak druhému pohlédnem do očí, 
oba v nich vidíme, že jsme dnes svoji. 

Srdce nám vzplála v jediné vteřině, 
než jsme se nadáli, byli jsme v peřině. 
Vášeň a naše spletená těla 
bylo to jediné, co tehdy chtěla. 

Na naší schůzce o pár dní později, 
řekla mi, že v nás dvou zahlédla naději. 
Řekla mi, že to o mě chce snít, 
srdce mi dát a lásku mou mít. 

Řekl jsem tehdy, že jsme jen přátelé 
a mezi přáteli tohle se neděje. 
Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit, 
že láskou nešťastnou nechci jí dusit. 

Byla to ode mě vysoká sázka. 
To, co jsem cítil, nebyla láska. 
Dal jsem jí naději, nechal jí v snění, 
to jsem však netušil, jak se to změní. 

Zjistil jsem, jak moc je hodná a milá, 
tím si mě naprosto podmanila. 
Pořád jsem vyprávěl jen a jen o ní, 
mé srdce v těch chvílích bilo jen pro ní. 

Tak, jak se v pohádkách vypráví dětem, 
stala se pro mě celým mým světem. 
Chtěl jsem ji u sebe cítit tak moc, 
vedle ní usínat každičkou noc. 

Byla to chyba mít jí tak rád, 
příliš moc lásky chtěl jsem jí dát. 
Příliš moc lásky, než bylo správné 
a chvíle bez ní trávil jsem na dně. 

Nemohla na bedrech nosit ten pocit, 
že měla nade mnou takové moci. 
Nechtěla vidět, jak na ní lpím. 
Byla to chyba, dnes už to vím. 

Byli jsme svoji po dvanáct neděl, 
že přijde konec, dobře jsem věděl. 
Dík její skromnosti, lásce a ochotě 
prožil jsem nejhezčí dny ve svém životě. 

Dál to však není, jak byste mysleli, 
našli jsme cestu, jak zůstat přáteli. 
čas se nám posunul o pár let dál, 
není to ovšem tak, jak bych si přál. 

I dnes bych pro úsměv na její tváři 
udělal cokoliv, snad se to zdaří. 
Nejhorším peklem prošel bych pro ní, 
jen abych neviděl, že slzy roní. 

Šel bych si statečně pro rány pěstí, 
život bych položil pro její štěstí. 
Má láska k ní je pevná jak trám, 
to jí však nikdy, nikdy už nepřiznám. 

Mé prázdné srdce cítí jen žal, 
Bez ní už nemůžu, nechci žít dál. 
S mokrýma očima bych si teď přál, 
k jednomu večeru, kéž bych ji nepozval.