Na autobusové zastávce

Na autobusové zastávce stojí pán a čeká

na autobus, který pojede až pozítří.

Nemá kam jít a ani nechce,

protože ví, že musí jet právě tím autobusem,

který jede pozítří.

Nereptá,

nekomentuje,
nehledá jiná řešení.

Jen

stojí

a čeká.

 

Před ním je cesta daleká,

žene jej touha odvěká,

každý chce vědět, kam patří,

on pozítří už místo své spatří,

 

dozví se, kam jeho autobus

dorazí, tam k cíli nazdař bus,

u sta hromů kdy už to pojede,

trpělivosti víc už nesvede.

 

Čekání na autobus je první vklad,

po věčném nebi má svatý hlad,

to kdesi uvnitř jej svědomí

pudí vpřed k dobra vědomí.

 

V dálce už mráček prachu se zved

krajinou přijíždí pomalu vpřed,

toužené vozidlo jak pouštní prám,

autobus směrem do nebeských bran.

 

 

 

 

 

---