Cigarety půl

Lid miluje své vůdce,
silná slova a tajemné symboly.

 

Lid miluje své svůdce,
sladké lži, co slíbí ti cokoli.

 

Lid miluje své škůdce,
květy zla a z pravdy jen výmoly.

 

Lid miluje zla strůjce,
střepy padělků, sugesce bláboly.

 

Hoří hora plamenem zrady.
Žili jsme pod tou horou právě tady.
Neznáme lepšího místa, kam jít,
za tuhle horu my chtěli se bít.

 

V údolí černých vdov,
kde duní temný kov,
tam budu popraven,
proklet a pohaněn.

Na hoře andělů,
zpívají „hallelu“,
tam budu vyzdvižen,
chválen a vyvýšen.

Až půjdeš, kate můj, ptát se mě na přání,
které se odsouzenci plní, co poslední,
vrány nad šibenicí zapláčou vzdorně,
až se ti sevře tvé hrdlo tak bolně,

 

že slova zadrhnou jak v zrádném bahně,
takovou trému´s už neměl let drahně:
V té chvíli se naše oči potkají
a vláknem nekonečna své okraje protkají.

Teď nejsi už kat krutý a já odsouzený rebel,
za minulostí utkal pavouk času předěl,
zas´ jsme dva malí kluci, co po horách dovádí,
syn faráře a syn starosty, spolu mají svůj kraj rádi.

 

To osud zamával křídly a změnil vše v prokletí,
dávné mezníky země zůstaly v zapomenutí.
To armády mocností tvrdé a kruté,
za nimi vše zůstalo jak ochrnuté.

 

Já s důvěrou hledím do očí tvých za maskou,
když ty znovu přicházíš s tou samou otázkou,
poslední přání, řekni, co splnit bys tady chtěl,
co splnit by tady šlo, abys mi rozuměl.

 

Já nikdy nechtěl jsem pro sebe víc,
než ostatní měli, to raději nic,
tak přijde mi divné teď něco si přát,
vždyť za chvíli nastoupí zde smrti řád,

já nebudu znát už nic, ani co měl jsem rád,
pryč bude chuť žít, chuť riskovat,
budu už jen bezvládné tělo bez duše,
tahle trapná hra a gesta už mi zní hluše.

 

Slyším tvůj hlas, jakoby z dálky zněl,
a jakýmsi divným dojetím se chvěl,
Není v mé moci darovat ti víc,
tak tomu velí starodávný zvyk,

 

to naši předkové určili řád,
podle kterého i viník má právo něco mít rád.
To jejich slova mají tě teď uhostit,
v poslední chvíle života tvého vnést klid.

 

Já přece vím, kde mé místo je,
každý z nás dělá jen, co musí nutně,
Škoda jen, že oba příběhy končí smutně:
jeden bude popraven, druhý popravuje.

 

Pojď ke mně, kámo, a vytáhni krabičku,
co v kapse na hrudi nosíš v obvyklém balíčku,
cigaretu podej, jen jednu však, prosím,
své poslední přání já teď už vím:

 

Cigarety půl já vykouřím, ne však sám,
druhou půlku já, kate můj, tobě dám,
my spojeni zůstanem´ v kouři nad námi
tak budem´před Bohem vyrovnáni.

To dílo je náhody, že ty a já jsme proti sobě,
to osud nás rozdělil, moloch války, nenávist jiných lidí,
ty mi nic nedlužíš, ani já nedlužím tobě,
za mou popravu ne ty, ať jiní se stydí.

 

Mé děti ztratí dnes tátu, žena muže,
nikoho nemají, nikdo jim nepomůže,
postav se na místo mé, dokonči, co já započal,
ať vítězí naděje a ne zhouby žal.

Já zapřísahám tě dnes tajným posláním,
nemůžu po tobě nic chtít, to jasně vím,
o téhle chvíli ať nikdo se nedoví,
když dílo se nezdaří, osud nevyhoví,

 

Podstatné je pracovat ve víře,
v láce a naději být k sobě blíže,
tam pak Bůh vyslyší,
i prosby nejtišší.

 

Moje prosba je diskrétně zaseta,
svědkem nám je cigareta,
Kde ty půl a já půl jsme vykouřili,
Konej teď práci svou, kate ...

 

 

---