Kapitola 4 - Mendici

Tulácká noc

 

Stromy mávají narozloučenou

Vítr zlehka čechrá vlasy

Slaná kapka po tváři stéká

Dlouhá cesta čeká asi

 

V dáli hrozivé hory se tyčí

Pod nimi slunce již si stele

Nad hlavou večernice září

Měsíc noc svou vítá vřele

 

Kdo domov nenašel, nachází jen cestu

Bezhlavě se vydává, ani neví, kam

Obdivuje krásy světa, žasne nad lesy

Ale v srdci prázdno má, zůstává sám

 

Kdo tulákem se stane,

pohrdá domovem, pohrdá námi

Zaprodá duši světu, najednou je

všude neznámý a všude známý

Azylem bude mu les, láskou oheň

Matičkou příroda, tatínkem děs

Vítr - matčino objetí, déšť - matčin pláč

A měsíc - hlídací pes

 

Uprostřed lesa, tam krčí se spacák

Svítá

Slunce dítě své pod nebem již

Vítá

 

„Do prdele!“

Audens práskl pěstí o zeď a zaklel. Nevěděl, proč se tak vzteká, že mu ten budižkničemu utekl. Jestli to ale nebylo tím, že ho měl rád..

„Sakra,“ zařval. Nechtěl být sám. Rozhlédl se po pokoji. Pak si sedl na postel a bezduše zíral před sebe. Dlouho se mu dařilo zadržovat slzy. Pak to už dále nevydržel, dal si hlavu do dlaní a zůstal tak po dobu několika minut.

Zatímco mu slzy padaly na prostěradlo, přemýšlel. Měl toho nevděčníka vlastně rád, chtěl pro něj to nejlepší. Jenže on to nepochopil a odvděčil se mu tím, že od něj utekl a nechal ho tady. Slaboch!

„Mám ho snad najít?“ zeptal se sám sebe.

„Ani nápad,“ odpověděl si „ještě by si myslel, že jsem mu to odpustil. Jen ať si zkusí, jaké to je, přežívat úplně sám někde, kde ho vůbec nikdo nezná. Třeba se mi vrátí a bude konečně silný.“

Pak se pousmál. To by bylo skvělé, nicméně tomu příliš nevěřil. Podepřel si hlavu a svraštil čelo. Začínal se bát, že se Desperatovi něco stane.. Myšlenky však ihned potlačil.

 

Nechtěl být sám. Samozřejmě nikoho nepotřeboval, uměl si poradit, ale.. Bylo to zvláštní, po tolika letech, kdy tu měl Desperata. Staral se o něj jako o své vlastní dítě a najednou byl pryč.

„Nevděčník,“ zahřměl a zvedl se, že si raději udělá něco k večeři.

 

Je záhada, jak ho mohly jeho nohy unést celých těch 70 kilometrů, které nazítří ušel, když byl takový slabý a podvyživený. Všechna ta dálka mu však utekla jako voda a on najednou stál v úplně cizí vesnici. Rozhlédl se kolem sebe a když spatřil opodál stojící autobusovou zastávku, neváhal a sedl si tam.

 

Ten den bylo vskutku strašné horko. Slunce pálilo a vysávalo veškeré tekutiny. Chlapec zabořil svůj zpocený obličej do dlaní a začal konečně přemýšlet o tom, co si počne. Mezitím mu ale opět vyhrkly slzy. Nenáviděl se za ně. Za své pocity...!

 

Najednou se ale odkudsi vynořila lidská postava. Byla to malá dívka. Přišla na zastávku a začala si pročítat jízdní řád.

 

Desperatus se tak lekl, až okamžitě vyskočil na nohy. Teprve pak si ho dívka všimla a svou pozornost zaměřila na něj.

 

 

Kaštany

Hledej mezi prsteny

 

dva obrovité kaštany

 

na špinavé pleti.

 

Hledej mezi líčky

 

dva kulaté knoflíčky

 

pod řasamy a smetím.

 

Takové jsou děti?

 

 

 

Upřímný pohled, povaha divoká

 

Každé z těch očí - jak propast hluboká

 

Rozevláté kudrliny jak rozevláté mládí

 

Kaštanovlasá, kaštanooká.

 

 

 

Roztrhané šaty

 

Korále na krku z vaty

 

Na šňůrce z popelnice

 

Ať se snaží sebevíce,

 

zůstává svá,

 

chudá a špinavá,

 

na útěku z domova

 

 

 

V rozpadlé chýši jako psanci,

 

v prachu jako ztroskotanci

 

mezi krysami a šváby

 

Lora, Kuba, Gábi.

Dívka si chlapce důkladně prohlédla a pak poznamenala: „Máš mokré oči."

Desperatus od ní své oči polekaně odtrhl a okamžitě je zabodl do země. Chtěl něco říct, ale bál se, že bude znít hloupě, když tak moc koktá.

„Proč jsi smutný?" otázala se ho dívka.

Desperatus pootevřel rty a chtěl odpovědět, ale opět se zastyděl a vlastně ani nevěděl, co říct. A tak jen pokrčil rameny a zadíval se kamsi do dáli.

„Ty neumíš mluvit?" zeptala se zase. Desperatus se na ni otočil a řekl si, že bude lepší, když nebude mluvit vůbec, a tak zavrtěl hlavou a opět pokrčil rameny.

Dívka se široce usmála a podala mu ruku. „Já jsem Lora."

Chlapec její ruku lehce stiskl a pousmál se.

Jak se ale zdálo, Lora vše pochopila, protože tu ruku vzala a pevně ji stiskla se slovy: „Ráda tě poznávám."

Desperatus jen rozšířil svůj úsměv.

„Počkej! Mám tu zápisník a tužku... Psát přece umíš, ne?" napadlo ji a začala zuřivě přehazovat věci ve své ledvince.

Desperatus pomalu přikývl.

Dívka vytáhla notes a tužku a důležitě ho požádala: „Můžeš mi prosím napsat, jak ses tu tak najednou objevil? Nikdy předtím jsem tě tu neviděla, budeš určitě cizinec... Že?"

A Desperatus opět kývl na souhlas.

„Tak tady máš. A piš." A podala mu zápisník.

Dlouho čekala, než chlapec svůj příběh dopsal.

„Takže ty jsi na útěku z domova?"

Desperatus, téměř neznatelně, přikývl. Lora vypadala zmateně, jakoby si promýšlela, co mu má na to říct.

Pak si ale sedla až těsně k němu a pronesla: „Já jsem taky utekla. Bylo to k nevydržení. Ale o tom až později..."

Desperatus si trošku odsedl, neboť byla příliš blízko a stále se nakláněla blíž.

„Víš,.." pokračovala „Ty kdybys nebyl tak... nezdravý.." Desperatus zpozorněl. „..Byl bys nádherný. Snad bych tě i... Milovala." a pokývala hlavou, aby svému výroku dodala na důležitosti.

Když se na ni chlapec podíval se samými otazníky v očích, nečekala na jeho odpověď a rychle změnila téma:

„Máš kam jít?"

Desperatus zavrtěl hlavou a přitom ucítil, jak se ho opět zmocňují slzy.

„To jsem si myslela," řekla na to. „Víš, já bydlím v jednom polorozpadlém, opuštěném domku... Se svými dvěma bratry. Jsou skvělí. Jednomu je sedmnáct a druhému devatenáct. Určitě ti budou sympatičtí... Nechceš přespat u nás? Pokud teda nepohrdáš zříceninami," a usmála se.

Desperatus se narovnal a bylo vidět, jak se mu rozšířily zorničky. Lora se usmála a řekla: „Tak můžeme jít. U nás aspoň není takové horko.“

A zvedli se, že půjdou. „Je to odsud asi půl hodiny chůze," řekla.

 

Cestou šli kolem malého jezírka, když tu se náhle dívka zastavila.

„Tohle je moje nejoblíbenější místo. Připomíná mi, že mám dost síly na to, abych do něj neskákala a radši vyřešila své problémy," řekla.

Desperatus se rozhlédl. Dosud si jezírka nevšiml, ale teď ho naprosto uchvátilo. Kolem něj v řadě rostly topoly, které na hladině tvořily bizarní stíny a ty se vlnily ze strany na stranu, spojovaly se, rozpojovaly... A mezi těmi stíny se odráželo jasně modré nebe nad jezerem. Vypadalo to jako obrovské zrcadlo do jiné dimenze, do světa převráceného vzhůru nohama.

Desperatovi z toho šla hlava kolem. Neodvažoval se na to říct nic, jen se dále díval na tu úžasnou vodu. Tak velké měl pokušení to udělat...

„Vím, o čem právě přemýšlíš," řekla Lora varovně „ale nedělej to."

Desperatus odvrátil svůj pohled od jezera a pátravě se na ni podíval.

„Tohle je až ta poslední možnost. Můžeš padat do nebe pouze tehdy, když tě nic netáhne nahoru do světa. Žádné nevyřešené záležitosti, rozumíš? Musíš se snažit žít a teprve když to opravdu nejde, skočíš."

Desperatus posmutněl a chabě přikývl. Vypadal, jako by se malinko shrbil. Žebračka ho vzala za ruku a odvedla od vody pryč.

 

Zanedlouho došli ke zmiňovanému polorozpadlému domku. Byl neuvěřitelně malý a loupaly se na něm poslední zbytky omítky. Dívka třikrát hlasitě zabušila na dveře, které se okamžitě otevřely a v nich se objevili dva lidé. Museli to být Lořini bratři, protože vypadali o něco starší než ona, byli si docela podobní a pozorně si Desperata prohlíželi. Jeden z nich, ten vyšší, vypadal skoro stejně jako sestra – s kaštanovými vlasy a pihami. A byl bosý. Ten menší měl kulatý obličej taktéž s pihami, malá modrá očka a chybělo mu triko.

 

„Ahoj," pozdravila Lora.

Bratři se ale na ni nedůvěřivě zahleděli a hned poté na Desperata - se značnou nevolí. Chlapec na to nic neřekl, jen sklonil hlavu a zadíval se do země. Mlčel.

„To je jeden kamarád, kterého jsem potkala na zastávce... Nemá kam jít, tak jsem si říkala..."

„Že spasíš svět. Jasně," řekl ten menší kysele.

Lora se na ně zamračila, prošla kolem těch dvou dovnitř a pokynula Desperatovi: „Tak pojď."

Desperatus udělal sotva tři kroky, když mu bratři zahradili cestu a řekli mu pár slov tak, aby je Lora neslyšela: „Skrčky tu nepotřebujem."

Desperatus jim chtěl říct „Už se bojím!", ale styděl se za své koktání. Tak jen sklonil hlavu, odstrčil je od sebe a přidal se k Loře.

Uvnitř to vypadalo skutečně jako zřícenina. Všude se povalovaly cihly a prach. Museli dávat pozor, aby nezakopli nebo nespadli do díry v podlaze. Dali se doleva, kde se nacházela trochu větší místnost s pár spacáky a vařičem.

„Tady spíme, jíme... A vůbec, představila mu pokoj ta dívka. Desperatus vešel dovnitř a krátce si ho prohlédl. Nebylo tam toho ale moc k vidění... Omítka na zdech už dávno nedržela. Kachle byly rozbité, jako by do nich nějaký obr bušil skálou bez přestání. Místnost byla vyklizená. Tedy až na ty spacáky a vařič...

„Nevíš, kolik je hodin?" zeptala se ho dívka. Desperatus odhrnul rukáv a ukázal jí své hodinky. Bylo půl šesté odpoledne.

Chvíli tam oba stáli a nevěděli, co mají říct, když tu se náhle ozvala Lora:

„Můžu ti předpovědět budoucnost?"

Desperatus pokrčil ledabyle rameny a pak kývl na souhlas.

A tak dívka vzala jeho ruku do svých dlaní a pozorně si ji prohlédla. „Vidím," začala "vidím tě nekde daleko... Už nepláčeš."

 

Poté zvedla hlavu a pokračovala: „Proč nevidím nic dalšího? Všechno je tak... Zamlžené, nebo.... Zasněžené? Ano, zasněžené, to je to správné slovo," a pustila Desperatovu ruku s užaslým výrazem ve tváři. Desperatus si svou ruku udiveně prohlížel a přemýšlel o tom, jak tam Lora může vidět něco takového. Vždyť je to jen ruka...

Pak ucítil její prsty ve svých uhlově černých vlasech a uslyšel plačtivý hlas:

„Brzy už tě nikdy neuvidím. To je to, co jsem tam viděla. Ty mi odejdeš.. Někam daleko. A už se nikdy nevrátíš. Ta země bude tvoje záhuba... Zůstaň," naléhavě ho žádala. Pak ho objala tak pevně a rozhodně, až se zapotácel.

Desperatus jí položil ukazováček na ústa, aby se uklidnila, a pak vzal do ruky její tašku. Z ní vytáhl notes a tužku a napsal do něj tři slova:

"Nemám důvod odcházet."

Když si to Lora přečetla, na tváři se jí objevil široký úsměv. "To je krásné," řekla. Poté ho vzala kolem ramen a dala mu malou pusu na tvář. Desperatus zčervenal.

 

„Helemese, hrdličky,“ vyrušil je čísi hlas.

Do pokoje vstoupili Lořini bratři. Lora je oba vzala za ruku a zvolala:

 

„Zapomněla jsem ti je představit – To je Kuba,“ ukázala na toho menšího „a tohle je Gábi.“ Vyšší z bratrů se ironicky uklonil a pronesl:

„Těší mě, Rómeo. Taky bys nám mohl o sobě něco říct, ne? Ať vím, komu rozbíjím hubu.“

„Jo, chcem vědět, s kým máme tu čest, pane prezident,“ přidal se Kuba a hlasitě se zasmál.

Desperatus se vyděsil. Díval se na Loru a zoufale u ní hledal pomoc.

„Nechte ho, vždyť nám nic neudělá! Chtěla jsem jenom, ať má kde spát,“ bránila ho zoufale.

„Ty nebudeš spát ještě hodně dlouho, skrčku,“ usmál se Kuba. „Nebudeš vědět, na kterou stranu se převalit, protože ať si lehneš, jak si lehneš, budeš ležet na svý modřině!“

„JAKUBE!“ okřikla ho Lora. „Je to můj přítel!“

Gábi se podíval na Loru, pak na Desperata a pokynul Kubovi, že se jde pryč. Kuba jen nevěřícně zakroutil hlavou a než se otočil, pohrozil ještě Desperatovi:

„Protentokrát tě tvoje Julinka ochránila, smrade. Máme ji moc rádi na to, abysme tě nakopli před ní. Ale bůh ví, kde bude příště,“ načež se oba ztratili.

 

„Pojď, ohřejeme si večeři,“ zašeptala Lora asi po deseti minutách zarytého mlčení.

Desperatus se nechal odtáhnout k vařiči. Bylo tam pár vajec a několik kousků plesnivého chleba.

---