Kapitola 16 - Omnes amores vulnerant, ultima necat

Moenia, 8 hodin ráno

 

"Audensi," ozvalo se z kuchyně.

"Už tam jdu," odpověděl. Právě v televizi odstartovali závod Formule 1. Seděl na svém skromném gauči a užíval si volno, když ho Adriana vytrhla z odpočinku. Ztěžka vstal, dopil hrnek čaje a přišel za ní.

Adriana stála uprostřed kuchyně, opřená o digestoř. Vypadala zmateně a rozrušeně.

"Něco se děje?" zeptal se jí potichu.

Přikývla. "Jo."

"Můžu vědět, co?"

Otočila se zády k němu, sklonila hlavu a tiše, vyčítavým hlasem, se ho zeptala:

"Ty máš bratra, že jo?"

Audens nevěřil vlastním uším. Zůstal stát jako zařezaný. Kdo jí to mohl říct? Jak to zjistila? Má o něm zprávy?

Vzápětí si ale v duchu vlepil facku. Co je mu po tom, co se s ním stalo? Přece odešel, ne? Odešel a zradil ho. Ať si klidně chcípne, jemu to bylo fuk.

Přinutil se ke klidnému hlasu, když jí odpovídal.

"Ne, já žádného bratra nemám. Kdo ti řekl takovou blbost?"

Adriana ztěžka dýchala.

"On říkal, že to budeš popírat. A přesně tímhle tónem," zamumlala.

"Kdo? Kdo ti co říkal?" Audens začínal ztrácet nervy. Tohle nebylo dobré.

"Ne - neříkal. Spíš.. Zpíval," zašeptala.

"Děláš si ze mě legraci?" zahřměl nebezpečně. "Tak kdo!" křikl.

"Takže je to pravda," přikývla a otočila se na něj s otazníky v očích.

Audens se neměl k odpovědi, jen dál zíral do jejích vyčítavých očí a snažil se pochopit, co se to tu děje.

"Dneska," začala a Audens zpozorněl "Dneska tady byl nějaký.. Divný chlap. Tvrdil, že máš bratra, žes ho vyhnal, a že je teď někde daleko a potřebuje tě."

"Ne," zavrtěl hlavou Audens. "Já ho nevyhnal. Odešel sám. Já jsem ho jenom.. Vyprovodil. Zkoušel jsem mu domluvit, ale když to nezabralo, poznal jsem, jaký to je nevděčník a jak mě zklamal. Adriano, on není můj bratr. Vzdal jsem se ho, je mi cizí, je pryč!"

Audens si uvědomil, že stojí těsně u ní a pevně ji drží za ramena, jakoby z ní chtěl to obvinění setřást.

"Mýlíš se," odpověděla pevně. "Desperatus bude vždycky tvůj bratr, Audensi. Ať uděláš cokoliv. A právě teď tě potřebuje, slyšíš?"

Audens práskl pěstí do stolu.

"Tak potřebuje, jo? Nenapadlo tě třeba, že ti ten chlap mohl kecat?"

"Jasně," řekla. "Taky mi ale řekl, že bezpečně poznám, že mi nelhal! Což jsem poznala. Takže půjdeš za ním, nebo tady pořád budeš takhle stát?" řekla a dala si ruce v bok.

"Pů-půjdeš? Jak to myslíš? To se mám plahočit přes hory a doly kvůli nějakému spratkovi? Tak to si dej hadr na čelo. Co bych tam asi dělal, hm?" soptil.

"No já nevím, třeba ho přivedl zpátky?"

"A co když mě pošle do prdele?"

"Tak budeš aspoň vědět, na čem seš," odsekla.

Audens se posadil ke stolu a podepřel si rukama hlavu.

"A.. Vymyslel taky ten tvůj.. Chytrej člověk, jak tam asi trefím?"

Adriana se mírně usmála.

"S tím si nemusíš dělat starosti. Říkal, že tě povede."

"Vážně?" odfrknul si. "A kde je?"

"On.. On je neviditelný," špitla a zčervenala studem.

"Tak neviditelný," zavrčel nevěřícně.

"Neviditelný.. On.. On není vidět."

"Já kurva vím, co to znamená!!"

Adriana stáhla rty do přísné linky. "Neutrhuj se na mě!"

Audens si dlaněmi skryl obličej. "A co ještě říkal ten tvůj podivín?"

"Říkal," na to Adriana "že je Desperatus někde na severu, v zemi, kde je pořádná zima. A že.. Že má vypíchnuté oko."

"Vypíchnuté oko," odfrknul si.

Nic na to neřekla. V kuchyni zavládlo ticho. Adriana si sedla naproti Audensovi a zkoumavě na něj pohlížela. Vypadal zamyšleně, jakoby se mu teprve teď ty nově nabyté informace dostávaly pod kůži.

Znělo to šíleně, to dobře věděl. Ale vyvstávala mu v hlavě jedna otázka – pokud je tohle jen její výmysl, jaktože zná Desperatovo jméno?

 

"Audensi, proč jsi ho vlastně vyhnal?"

Audens se nevědomky ošil.

"To bylo jednoduché. On CHTĚL odejít."

"Jen tak?"

"Jen tak," přikývl.

Nevěřícně na něj zírala. Nevěděla, co říct, na co se zeptat, když..

"Audensi, máš ho vůbec rád?"

"MĚL jsem ho rád," odpověděl. "Moc rád."

"A dával jsi mu to najevo?" otázala se s velkou opatrností v hlase, přičemž ho pátravě pozorovala.

"Každý den," řekl.

"Jak?"

Audens se na ni obořil. "Jak to myslíš, jak? Učil jsem ho samostatnosti a zodpovědnosti! Chodil jsem s ním makat, mlátil ho jak žito a dával mu porce jak pro medvěda. Co jsem moh dělat víc, ty chytrá?"

Adriana neodpověděla. Zadívala se z okna a zamyslela se.

"Byl pořád takový slaboch.." ozval se najednou a ona k němu vzhlédla. Měl zamyšlený pohled a hlavu mírně skloněnou. "Cpal jsem do něj všechno, co jsem se naučil, ale on si toho nevážil. Proto jsem ho vyhnal. Desperatus je budižkničemu.“

Došla k němu a vzala jeho obličej do svých dlaní.

"To, že je slabý, ještě neznamená, že je budižkničemu. To proto jsi ho vyhnal?"

Přikývl, dívajíce se do těch doširoka otevřených, jasných očí.

"Jak jsi mohl," vydechla. "Jak jsi ho mohl vyhnat jen kvůli tomuhle? Lidé se neopouštějí jenom proto, že jsou slabí! To se prostě nedělá, to přece.. Nemůžeš. Proč ho zavrhuješ? Dobře jsi věděl, že tě potřebuje. A ty.. Ty se ho jen tak zbavíš..!"

Audens prudce vstal a dal si ruce v bok.

"Tak JEDNODUCHÝ to zas není! Myslíš si, že jsem pitomec? Že nevím, že to tak nejde? Neuplyne den, kdy bych se nestrachoval o jeho život, Adriano! Myslíš si, že všechno víš, že jsem jen kus kamene a můžu jen tak zapomenout?"

Adriana otevřela ústa a pak je zase zavřela.

"Co po mně chceš," zavrčel. "Co po mně chceš?"

"Chci, abys šel za ním, našel ho a přivedl ho zpátky," řekla pevně.

Audens začal vztekle přecházet po kuchyni.

"Tak jo," řekl, když udělal pět kroků tam a zase zpátky. "Tak jo. Půjdu tam a najdu ho. Fajn."

"Dobře," vydechla úlevně a vzala ho kolem ramen. Svaly měl napjaté, těžce oddechoval a v očích se mu objevoval mírně nepříčetný výraz.

"Půjdu tam a najdu ho."

"Myslím, že bys to stejně udělal," namítla.

"Ne, neudělal," řekl. "Neudělal bych to. Neudělal bych vůbec nic, jenom bych tiše čekal na jeho smrt, Adriano. Ty jsi mi otevřela oči. Ty a ten tvůj.. divnej chlap."

Pokrčila rameny. "Na tom už nezáleží."

"Bez tebe.. Bych tady jenom zbaběle seděl. Jdu ho najít. Snad mě ten tvůj neviditelný přítel povede, protože jestli ne, tak nevím, jak to udělat."

"Dobře, hodně štěstí. Udělám ti velkou svačinu, chceš?"

Strnule přikývl.

 

Usmál jsem se. Já věděl, že se na ni můžu spolehnout.

 

Audens si rychle balil věci, přičemž si v duchu nadával, jak důvěřivý je. Musel si ale připustit jednu věc - už dlouho chtěl po Desperatovi pátrat. Jen nevěděl, kde začít.

"To, že Adriana zná jeho jméno, je přece důkaz," pomyslel si.

Zavřel batoh a došel ke dveřím. Adriana už u nich stála a v rukou držela připravenou svačinu.

"Vzal sis dost peněz? Bůh ví, jak ta cesta může být dlouhá," zeptala se ho.

Audens stroze přikývl a balíček si od ní vzal.

"Řekni chlapům tam v lomu, že jsem odjel na výlet," řekl.

"Dobře," přikývla.

Audens otevřel dveře. Než se ale odhodlal odejít, přiblížil se k Adrianě a dal jí pusu.

"Snad se ti nic nestane," zašeptala.

"Dokážu se o sebe postarat," na to on. Přikývla. Věděla, že je to pravda. Audensův příběh již znala, on sám jí ho převyprávěl. Ztěžka pohlédla do těch jasně modrých očí a trpce se usmála. Audens jí úsměv opětoval a otočil se k odchodu.

"Jen jedna pusa a už jdeš?" ozval se její zklamaný hlas.

"Ano," odpověděl. "Asi jenom nemám rád loučení, to je všechno."

"Rozumím.."

Audens se rozhlédl. "Tak kde je ten muž, co mě má vést?"

„Následuj mě,“ poručil jsem mu.

 Přímo před Audensem se rozšumělo listí, které se okamžitě rozletělo směr sever. Vyšel za mnou, stihl jen tak tak zamávat Adrianě a už jsem ho neomylně vedl k sobě do Ledových zahrad. Šli jsme svižně, zbytečně jsme neotáleli. Tedy až na zastávku v Kravicích - vesničce, kde Desperatus potkal Loru...

 

Audens si všiml, že je poblíž menšího jezírka. Leželo jen asi padesát metrů od něj, lemované vysokými topoly a orobinci. Rozhodl se, že si dopřeje pár minut odpočinku.

"Pokud nebudeš mít nic proti, rád bych si na chvíli sednul," řekl mi tiše. Můj vánek ustal a on pochopil, že souhlasím.

Přešel přes vysoký porost, obešel stromy a sedl si na břeh. Chvíli tak zůstal a bezmyšlenkovitě čabral rukou v té strnulé vodě, když zaslechl kousek od sebe mírné zašumění a vzápětí uviděl malou postavu ušmudlané dívky v otrhaném oblečení. Ani jednomu z nich se zřejmě nezamlouvala přítomnost druhého. Kdyby se snad potkali jinde.. Ale tento rybníček byl jako stvořený pro samotářské lelkování uprostřed ticha. Dívka na Audense pohlédla velkýma temnýma očima. Audens udělal to samé. Když si však všiml stavu jejího oblečení, podvědomě si odfrkl.

"Ta holka se o sebe zřejmě neumí postarat. Ani slušné oblečení není schopná sehnat," pomyslel si znechuceně.

Lora poznala hned, proč se mu najednou tak znelíbila. Nechtěla však dát najevo, jak moc se jí jeho pohrdání dotklo. Ztěžka se usmála.

"Vy také patříte k povrchním lidem?" zeptala se ho úplně klidně.

"Jen mě zaráží, že se nesnažíš vypadat trochu slušně a klidně tady běháš v takových hadrech. Ale do toho mi samozřejmě nic není."

"Ne, to není," přikývla. "Můžu?" ukázala na břeh a vzápětí si sedla přímo vedle něj. Nechtěla se vzdát oblíbených večerů strávených u jezírka jen tak lehce.

"Jistě," řekl Audens sice pozdě, ale přece.

Teprve v tu chvíli si všiml, jak neobyčejně vypadá. Tedy kromě toho, že byla celá špinavá a otrhaná. Nadměrně velké, tmavé, divoké oči. Drobný bledý obličejík s malinkým, umazaným nosem. Trocha pih. Těžká, kudrnatá hříva, přes kterou mohla sotva vidět..

 

Dlouho se dívali na poklidnou hladinu a mlčeli. Pomalu se stmívalo, už byly vidět první hvězdy, jejichž dokonalé obrazy se odrážely ve vodě pod dvěma sedícími lidmi. Topoly za nimi šuměly v mírném letním větru. Byl to krásný večer.

Teprve až po setmění se Lora na Audense otočila.

"Znala jsem jednoho kluka, měl oči jako vy. Kdysi dávno jsem mu vyčetla z ruky, že mě opustí a už se ke mně nevrátí. A on odešel. Zajímalo by mě, jak se mu daří.. Ale nejspíš je už dávno mrtvý," řekla zasněně.

"Vsadím se, že měl černé vlasy a modrou mikinu," zašeptal Audens spíš pro sebe.

"Jak to víte?" zarazila se.

Audens se na ni překvapeně otočil. Mohla by to být pravda, že tato dívka potkala Desperata na jeho cestě neznámo kam?

"Potkala jsi ho," vyrazil ze sebe zaskočeně.

Přikývla. "Spal u mě. Ale jaktože ho znáte?"

"Jdu ho hledat."

"Do té země zabalené ve sněhu, kterou jsem viděla v jeho dlani?"

"Ano, zřejmě tam. Ach jo, proč nemohl zůstat u tebe. Bylo by s tím míň práce."

Lora sklonila hlavu a zadívala se do země. „Já.. já ani nevím, proč. Řekl mi uprostřed noci, že jde dál.. Myslela jsem, že to je sen, víte, že se mi to zdá, ale.. Ráno jsem se probudila a on byl pryč.“

Po další hodině nebo dvou plné myšlenek a mlčení se Lora zvedla k odchodu.

"Budu muset jít. Bratři by mě hledali."

"Já už taky půjdu. Je třeba se k Desperatovi co nejdřív dostat." A zvedl se také.

"Hodně štěstí při pátrání, ehm.. Jak se jmenujete?"

"Audens," řekl bezbarvě.

"Já jsem Lora."

---