Padá na papír

Růženec na krku a pavouk v rohu. Beru první jahody a mé rty jsou smyslnější než před tím. Volá tě a prosí. Začni žít. Ve světě nikoho - bud šťastnej jako nikdy před tím. V nemocničním lehátku sny o ráji a pekle. Modlíme se za lepší zítřky. Malá a zamilovaná, nešťastná ze štěstí ostatních. Závidí. Ty květiny v oknech a promarněné dny s neuspokojivými myšlenkami. Koupím si starý psací stroj a budu ti psát každý den dopisy. Nikdy je neodešlu. Přečteš si je až nikdy. Nikdy nebude vždycky. Pro tebe a pro nás a nesmyslné myšlenky pro ně. Miluju ten stav a bojím se závislosti na dobrém vínu. Ta opojná chuť mě nikdy nepřestane bavit. Ale pak ten chlapec s pihou. Naordinuje ti veselý dny, který stále nepřicházej. A ty jen ubližuješ a žádný osvobození. Žádnej ráj. Jen peklo. Není to tak hrozný, ale vzchopit se je teď naprosto nemožný. Jen proto že tys byl tak naivní. A ten historik může plakat jak chce. Už žádný informace. Skryjme je před světem. Už zde nikdo nevyhraje. Každej sám za sebe a ví, že nikdy nedojde cíle. Zbytečná cesta do kostela. Bez střechy potýkat se s Bohem a bát se každý vteřiny toho zpackanýho života. Co ti zase řekne? Jen pusto a prázdno v srdcích každého. Plamínek naděje a přítomnej okamžik se mihne kolem hlavy jako malý nic. Jsem nejistá nad knihou o všem možným. Ty moudrý věty tak hloupě napsaný. Vždycky jsem chtěla cítit vůni oceánu a teď. Jen si zahrávám a trhám srdce na kusy. Je mi to líto, ale taková já jsem a nezměním se. Ani kvůli němu ani kvůli tobě. Ani kvůli sobě. A už neumím na klavír. A neumím zpívat. Ani mluvit. Ani číst. Už neumím nic v tomhle ztraceným světě. Jen šedavý popílek sedá na má ramena a vysmívá se mi. V té postapokalyptické chvíli. Výsměch. Nic víc. Jen ten hnusnej zvuk vycházející z mýho hrdla. Z mýho??? Dám růženec na krk a v roh u je pavouk. Jahody provoněly zahradu. A… omlouvám se. Za vše co jsem udělala a nestihla udělat. A ještě víc se omlouvám za to, co udělám a ještě o tom nevím.