Krok ku předu

Stojím u zdi tanečního sálu a koukám na páry tancující v překrásným walzu kolem mě. Tancoval bych taky, ale jaksi nemám s kým. Přijde trenér a vede s sebou novou holku, že by konečně? Ne, nesplní se mi sen tancovat s dlouhonohou blondýnou, zase ji přidělí k Markovi, jako pokaždé.

 A já dostanu Andreu, já ji tak nenávidím!  Poďobaná bruneta, která asi absolutně neumí tancovat, páč jí to nikdy nešlo. A to tancovala s Markem, „zářící“ hvězdou souboru, v životě nic nevyhrál, ale to už je vedlejší.

Člověk se až diví, jak rychle ten čas utíká. Najednou je konec hodiny a všichni jdou do šaten. Loučím se s Andreou jakýmsi zamumláním a valím do sprchy. Když sem vysprchovanej a oblečenej tak vyjdu ven před barák a zapaluju si. Rozhlídnu se, kde, že to mám auto a vidím Andreu stát u silnice a třást se zimou. Nasedám do auta a chvíli čekám, protože Andrea tam stojí už skoro hodinu. Přijde mi to divný, vždycky je pryč mezi prvníma.

„HEJ!, Andreo nechceš svízt?“ odhlodám se a přemejšlím, jestli sem si něco nešlehnul. Chcu vézt holku, kterou vážně nemám rád domů. Tak sem normální?

„Když budeš tak hodnej…“ Andrea zrudne a opatrně nasedá do auta. Připoutá se a úplně potichu, málem tak že to neslyším, mi řekne adresu. Když jsme už někde v ulici, kde bydlí, tak na mě poprvé promluvila.

„Tady doprava, pak doleva a pak zase doprava.... A sem doma. Děkuju.“a už vystupoje, ani jsem jí nestihnu odpovědět a už bje v chodbě.

O dva týdny později:

                „Cos to tam dělal proboha?“ trenér, už zase na mě řve.

„Sem to trochu splet no…Sorry Andy, že sem ti šláp na nohu.“

„To je fuk Marek mi zlomil palec.“a usměje se. To je asi poprvé, co ji vidím se smát.

„Si ze mě děláš srandu ne? Naše hvězdička není až tak šikovná?“

„Není, většinu práce sem udělala já. On se jenom vezl.“řekne a znova si stoupne do postavení.

„Hej Radime!“kdo to zas řve a nenechá nás zkoušet? Marek, jasně.

„Co chceš, lemple? Potřebuješ něco ukázat? Jasně, něco tě naučím.“

„Co si to dovoluješ, ty magore!?“ zařve na mě přes celej sál a rozběhne se na mě, ale to my už jsme na druhé straně parketu a on doklopýtá až do zdi. Najednou začne Andrea vydávat takový zvuky, jakoby dávivý, a nakonec z toho vyplyne šílenej záchvat….smíchu .

„Já tě zabiju! Víš, jak si mě vyděsila? Tohle už nikdy nedělej!“ sem rudej vzteky, ale pomalu se začínájm smát taky. Nejvíc vtipný asi je, že sem nevím, čemu se smějem.

O měsíc později:

Naše první soutěž! Sem celkem zvědavej, jak dopadnem, a jestli porazíme Marka. Jestli jo, tak si vyfotím ten jeho ksicht, až uslyší vyhlášení výsledků, to bude legen..počkej si…..dární.

Stojím před šatnou celej nervní, že přijdem pozdě na prostorovky. Andrea vychází ven v černejch šatech na sambu, krátký a třásňový a šíleně sexy. Na to jak vypadá v teplácích a triku je teď krásná. Vážně si nejsem jistej, co to se mnou je, protože tohle bych normálně neřek! Ale fakt vypadala naprosto jinak.

„OK, můžem?“ říká, ale já to nevnímám. „Radime?! Musíme jít!“

„Jojo, už du,“a du.

O chvíli později:

                Prostorovky máme za sebou, celkem sme je zvládli, a prostoru máme dost na ty naše hlouposti, co tam provádíme. No, tak soutěž začíná.

                JOOO!! A máme to v kapse, vyhráli sme! A vyfotit Marka sem nestihl. Teď bych, ale měl odvést Andy dom, ale ani já ani ona nechceme rušit tak úžasnej večer. Tak frčíme do salsa klubu.

„Proč pro tebe vlastně nikdo nejezdí?“řeknu otázku, která mě zajímá už dlouho.

„Protože nemá kdo. A předtím mě vozil dom Marek, ale ten se o to nikdy nezajímal, prostě mě odvez. Proč se ptáš?“

„Nevím, asi protože mi to přijde zvláštní. Jak to, že nemá kdo? Přece máš rodiče, nebo ve 20 snad i řidičák, ne?“

„Ehmmmm….to je trošku složitější. Přítele nemám, a řidičák taky ne.“

„Proč nemáš řidičák? Sis ho nechtěla udělat nebo co?“

„Řidičák nemám, protože je mi teprve 16. Jinak bych ho už měla, abych nebyla závislá na svých partnerech, kamarádech nebo rodině.“

„Aha, tak to jo.“

                Mezitím dorazíme do klubu, kde na nás čeká trenér se všema členama naší taneční skupiny. Na jednom stole se leskne náš obrovskej, zlatej pohár a u něho stojí skleničky s šampaňským. Když dojdeme ke stolu tak se po očku dívám  na Andreu co udělá se sklínkou, ale ona ju vezme a připije si s náma, potom postupně ucucává a do 5 minut má skleničku prázdnou.

„Ty piješ?“ptám sem se jí udiveně.

„Jo, proč bych neměla?“

„No kvůli tomu, ty víš čemu. Celkem sem se divil, s jakou suverénností  si to do sebe kopla. Ty asi nepiješ poprvé, co?“

„Ne to fakt ne s Markem sem chodila pít, ale nebylo to jako s tebou. Kopl do mě pár panáků a já pak musela jít domů pěcha, aby mě v tom autě nezneužil. Jinak naši ví, že piju a jestli jim to vadí to nevím. Já se jich neptám.“

„Tak OK.“řeknu a odvedu ji na parket. Tancuje se celkem tělo na tělo, ale to už máme za sebou, páč a protože tancujeme většinou tělo na tělo. Nevypadá, že by jí to vadilo, snad sem viděl i náznak spokojenosti.

                A po dalších pět měsíců sme tvrdě trénovaly, abychom byli nejlepší z republiky. A to taky jsme!

                Vyhráli jsme Mistrovství české republiky. A zase sme skončili v klubu…..

                „Ty Radime?“ zastaví mě Marek, když du na toalety.

„Co chceš?!“

„Jak to děláš, že s tebou Andrea krásně tancuje?“

„Nesnažil sem se ji znásilnit! Ty blbe!“

„Ona ti to řekla?“ ten náznak údivu je v hlase hrozně slyšet. „A řekla ti taky, že tě miluje? To už ti neřekla, co? Sorry, ale myslím si, že bys to měl vědět.“

„Óóóóó, děkuji za upozornění, ale pokud sis nevšiml, tak ti to s radostí řeknu. Dneska sme se dali dohromady.“ Ta spadlá huba vypadá fakt úžasně.

                Dojdu si teda na ty hajzlíky, a potom du do hloučku, kde vidím svoji úžasnou holku zpívat ještě s jednou holkou. Ta druhá holka vypadala o dost starší než André.

„Zlato!“ volám na ni a ona se otáčí a tak krásně se usmívá.

„Radi, tohle je moje nová kamarádka Helena. Heli tohle je můj kluk Radim.“

„Ahoj!“říká ta holka. Teď bych ji typl tak na 17. Byla vysoká tak 175 a měla kudrnatý hnědý vlasy stažený do halabala drdolu.

                Začala nová písnička a já si de sednout. Najednou se ozve takovej praštivej zvuk jakoby někdo dělal něco s mikrofonem. Na pódiu se objeví Andrea a nechá vypnout muziku.

„Čau lidi!“

„NAZDÁR!“ ozývá se od stolů.

„Moje kamarádka támhle,“ ukáže na Helenu stojící na parketu úplně samotnou “Strašně krásně zpívá! Chcete je slyšet?“ z okolí se ozve cosi jako souhlasný mumlání.

„Ptala sem se, chcete ji slyšet?!“ to řve do mikráku tak, až to není možný!

„ANOOO!“ozve se většina publika, kterej jel plnej spíš našich lidí.

„Tak mi ji sem přiveďte. Ona sama nepřijde!  Musíme ji sem nějak dostat.“ Ale to už se Helča, rudá jak rak, dere na pódium, aby ji tam nikdo nemusel tahat.

„Dobře lidi, co teda chcete slyšet?“ ptá se.

„Represent Cuba, ať se vítězové předvedou.“

S hranou námahou se zvedám. Ale za chvilku si s André užíváme ten nejúžasnější pocit jakej znám.

                Jak tak tančíme, všimnu si na Andrey zvláštní věc. Takovej zvláštní úsměv. A teď už opravdu vím, že mě miluje, tancujeme tak jako vždy, tělo na tělo. A mezi divákami vidím závistivý pohledy a sem na nás pyšnej, a eště víc, když vidím, jak vypadaj Marek s tou novou holkou, mají tak šíleně smutnej výraz.

                Helča zpívá opravdu krásně. Mě ta písnička přijde těžká a ona to zvládá perfektně.

Dotančíme, a z placu se ozve potlesk, že by jeden ohluch. Ukláníme se a deme se napít, jak tak procházíme davem, Andy se na mě přilepí, jako bych ji jen já mohl zachránit. Líbí se mi to, tak ji chytnu kolem pasu a dám jí pusu do vlasů. Vypijeme pití a frčíme dom.

O 5 měsíců později

                Je silvestr a my zejtra máme Mistrovství Evropy. Máme připravenou úžasnou písničku. Ještě trénujeme, ale je plánovaný, že o půlnoci budeme celej spolek společně.

„DING, DONG“zvoní hodiny. Šampáňo buchne a muzika je hlasitější. Tancujeme, objímáme se, pijeme, potom se loučíme a jedeme pryč. Na soutěž.

                Dojíždíme do baráku. Zaparkuju na parkovišti, nastavím budíka a dem se trošku prospat.

O 9 hodin později:

                Soutěž začíná a my jdeme jako první. Fáájn!  Máme to za sebou, výsledky víme a sme druzí.

                Vracíme se zpátky s tím, že jdeme doslavit silvestra a oslavit to, že jsme druhý nejlépe tančící pár v Evropě.

„Tak jak?“ ozývá se z každé strany. Nemusíme nic neříkat, všechno za nás řeknou medaile na krku.

„Dobře vy!“

                Teď máme skoro rok na připravení na Mistrovství světa. Jedno vystoupení už máme a zbývá víc než pět.

                Jednou takhle po tréninku si du pro auto. Vracím se a vidím, jak Marek stojí nebezpečně blízko znechucené Andrey.

„No tak, poď se mnou. Sme přece staří kamarádi.“láká ji tak prolhaná svině.

„Ne Marku já čekám na Radima, veze mě ke kamašce. Má porozchodovou depresi, potřebuje společnost“

„Ale kamarádka přece počká! Bude to chvilka, dáme si jen pár panáků a já tě pak odvezu.“ A snaží se ji obejmout kolem pasu. To už je na mě moc, vystoupím z auta a jdu za nima. Chytnu Marka pod krkem a mlátím do něj, než mu z nosu neteče krev.  Vezmu vyděšenou Andreu a odvedu ji do auta, a odvezu ke kamarádce.

                Potom všechno v dalších několika měsících doděláme, úplně všechny sestavy a jen pilujeme.  Potom jedeme ke mně, nemůžu Andy odvézt dom, její rodiče si myslí, že je u kamarádky, ke které ji zítra ráno odvezu.

„HEJ hlavně nezapomeň na večer. Zapomeneš, nevyhraješ.“to byla moje milovaná Andrea, která na mě pokřikuje od dveří do baráku té kamarádky.

„Na tebe se nedá zapomenout, prcku.“usměju se na ni a obejmu ji. Měli jsme po tréninku před celosvětovým mistrovstvím v latinsko-amerických tancích. Je něco po půlnoci, trénink se dneska trošku protáhl. Když vidím, že se u ní v pokoji svítí, vím sem, že můžu jet domů. Nasednu jsem do auta, který mám zaparkovaný kus za domem a odjíždím. Cesta domů mi netrvá ani půlhodiny.

Když dojedu domů, dám si sprchu a na chvíli ležím v posteli, jen tak abych se narovnal, přemýšlím o tom, co dělá Ady. Strčím si do uší sluchátka, pustím písničku, na kterou tancujeme, projedu si celou sestavu, potom sem usnu s myšlenkou, že to dneska večer musíme vyhrát.

                Den probíhá úplně normálně, jdu do práce po práci zase dom a k rodičům, kteří mě pozvali na oběd na oslavu mejch narozenin. Tam zůstávám asi do šesti hodin, po většině přemýšlím, proč se u našich vždycky tak nudím, možná proto že nejsou moji. Jo sem sirotek, ale to je vedlejší.

Abych se vrátil k tomu, co chci vyprávět. Když dojedu domů, taksi zase dámsluchátka a zopakuju si sestavu, opakuju si ji tak dlouho, dokud mi z ní skoro nehrábne. To už se pomalu blíží k osmé hodině, o půl deváté musím vyrážet, abych u Andrey byl v devět. Tak se oblíknu a vyrážím. Sem tam o něco dřív tak jsem ji ještě zahlídnu, jak se vrací z oslavy kamarádčiných narozenin, jen co dojde, dá mi pusu a zapadne do baráku za půlhodiny vyletí jako blesk šaty ve fusaku a nenalíčená. Nasednem do auta a rozjedem se na Slovensko, kde se bude soutěž.

 Dojedeme a začanem se chystat. Já sice jen sedím, sleduju, jak se Andrea pomalu mění ze člověka na stvoření, které tancuje jako bůh, potom se namaluje, navlíkne na sebe šaty krásný, kraťoučký s třásněmi, šaty na jive. A už letíme na parket. Jive nám ohodnotí docela dobře. Potom zase následuje převlíkání do jiných šatů, tentokrát to jsou šaty na tango, rudé s černou krajkou. K tomu má do vlasů zapletený mrňavý klobouček pokrytý odstávajícími krajkami. Tango máme nejlepší ze všech, jako všechno ostatní.

Potom si akorát počkáme na vyhlášení výsledků a můžem jít domů nebo oslavovat. Dopadneme naprosto nečekaně první a tak jedeme oslavovat, ale bez alkoholu. Potom ji odvezu a jedu dom.

jedu takhle po cestě, a přede mnou ve vedlejším pruhu kamion, řidič buďto je opilej nebo spí, taky je něco po čtvrté ráno, ale ať to je, jak to je, začíná zahýbat doleva a než stačím zareagovat, jsem hlavou ve skle.

následují dlouhé měsíce v nemocnici, kdy se mě snaží dostat z kómatu, každý den sedí u mojí postele a brečí pláčem, který bolí víc než pochroumaná páteř. Doktoři ji chlácholí, ale je na nich vidět, že ani oni sami nevěří, že se vyléčím.

 A takhle to jde 2 dlouhé měsíce, kdy se zuby nehty držím života, ale neudržím se….

„NÉÉÉÉÉÉÉ“to je Andrea jak křičí, když čte e-mail od mé sestry kde je napsaný asi tohle:

„Ady je mi to hrozně líto, ale Radim se vyboural v autě. Bylo to potom, co odjížděl od tebe, jak tě vezl domů. Najel do něj kamion, je mi to moc líto.“      

No a takhle to končí. Mám opravdu dojemný pohřeb, na kterém mi Andy s Helčinou pomocí zazpívá písničku, kterou jsem slyšel jako poslední, naši společnou. Když vidí, jak se Andy snaží udržet, aby to dozpívala aspoň, do půlky chce se mi křičet. A taky křičím. „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!“

Teď se na Andreu dívám, jak se toulá životem, vypadá jako bez života, ztratila tu jiskru, kterou jsem na ní tolik miloval.

 

 

---