Limbus

Ve strachu přežívám

z marnosti matných stínů

z nevinných polygam

ze kterých tiše hynu

A přes to sám jsem stín

který se hrne davem

a ohání se právem

„v lásce se utápím“

 

Vždyť je to k výsměchu

představa bytí v kleci

dýchat však bez vdechů

pověz to ale srdci

To ať bít přestane!

V sídlišti mojich citů

vyhlížím kalamitu

Kéž se mi nestane

 

Včerejší rozmare!

Dnes mi tep mizí, mizí!

A srdce děravé

jakoby bylo cizí

ač ničí, vážení

protkáno smutkem ryzím

a tedy proto visím

na větvích zmatení

---