Mikulášov snehuliak

Mikulášův sněhulák

     Bylo jednou pět velkých měst a čtyři malé vesničky. Chránili je tři vysoké hory a dvě řeky. A tam, v jednom domečku z borového dřeva bydlel malý kluk. Měl dva rodiče, tři psy, čtyři kočky a pět sourozenců. Tenhle klučina se jmenoval Matěj a byl z celé rodiny nejmladší. Jako každý rok touhle dobou, i teď se těšil, když venku začal padat sníh. Netrvalo dlouho a krajina kolem byla celá pokrytá bílou peřinou. Matějovi starší sourozenci, hned jak přišli ze školy, vyběhli ven a začali se stavbou sněhuláka. Matěj se k nim chtěl přidat, ale odháněli ho od sebe pryč.

      „Proč nemůžu i já pomáhat?“ zeptal se nejstaršího bráchu Toníka.

     „Jseš ještě dítě, nešikovné mimino. Jen bys nám tu překážel. Stavba sněhuláka je vážná věc, to není nic pro pětiletý děcko!“ odbil ho Tonda.

     „Běž radši domů a zalez do postele. Beztak se už stmívá!“ přidal se Ríša.

     „Ale já chci být venku. S vámi,“ nedal se Matěj a prosebně na bratry hleděl. Ti se však obměkčit nedali. Matěj se se svěšenou hlavou pobral zpátky do domečku. Bylo v něm hezky teplo. V kuchyni byla maminka. Byla tak ponořená do přípravy večeře, že si přicházejíciho synka ani nevšimla. Tatínek doma nebyl. Matěj se rozhodl, že když už teda nemůže pomáhat se stavbou kulatého sněhuláčka, pomůže alespoň mamince. Využil chvilky, když po něco odběhla do špajzu. Tiše vklouznul do kuchyňky a chtěl přidat několik brambor do vařící se polévky. Vzal do ruky kýblik s bramborami, přisunul si stupínek ke sporáku a s námahou vysypal celý obsah vědra do hrnce. Když to maminka uviděla, zalomila rukama a rychle pospíchala zachránit alespoň co to z jinak chutné polévky. Matěj, jelikož ještě nikdy předtím v kuchyni nepomáhal, netušil, že brambory se nejprve musí umýt, oloupat a nakrájet, a až pak že se dávají do jídel.

      „Co´s to provedl?“ zvolala máma a dále lovila z hlubokého hrnce bramborovou pohromu. Bylo to zbytečné. Hlína, ktorá byla na bramborách, už stejně plula v polévce. „Řeknu tátovi, co jsi udělal! Ten ti to spočítá!“ hrozila máma a ani se na něj nepodívala.

      Matěj se smutně pobral do svého pokojíčku a přitulil si k sobě svýho oblíbenýho plyšovýho tigra. Jedině ten ho dokázal pochopit. Nic mu nevyčítal. Proč se vlastně maminka zlobí? Co jsem udělal špatně? kladl si pořád tu samou otázku. Venku se mezitím celkem setmělo. Matějovi sourozenci přišli zvenčí celí promrzlí, líčka i nosy měli rudé jako mrkev, kterou dali krásnému sněhulákovi, stojícímu na ich zasněžené zahrádce. Byli unavení a hladoví. Stavba jim dala pořádně zabrat.

      „Mamííí,“ volali už z předsíně, „Co máme k večeři?“ překřikovali se..

      „Díky Matějovi, který zkazil celou polévku, budete mít k večeři chléb s máslem.“

      I když měli děti čerstvý chlebík rádi, přece jen by uvítali něco teplého, po zimě tam venku. Všichni do jednoho na malého Matěje hromžili. Když přišel domů z práce táta a nečekala na něj teplá večeře, rozzlobil se. Šel za Matějem do pokoje a pokáral ho.

     „Takhle se ty tedy chováš, když já nejsem doma?! Že zlobíš celý rok, na to jsem si již zvyknul, ale že se takhle budeš chovat i dneska, když víš, že je Mikuláše, tak to je moc. Buď si jist, že Mikuláš k tobě dnes večer nepřijde. Přichází jen k dětem, co byly celý rok dobré!“

      „Ale já...,“ namítal Matěj chabě a smutně na tátu hleděl.

      Pohled na klukovy očička ho obměkčil. „Jdi radši spát,“ řekl táta mírně a pohladil synáčka po světlých vlasech. „Mrzí mě, že už nemáš čas napravit, co jsi způsobil. Dobrý skutek by Mikuláše jistě přesvědčil, že nejsi tak špatný kluk. Jenže teď už se nedá dělat nic. A teď do postele!“

      Matěj se převlékl do pyžamka a vklouznul pod peřinu. Usnout však nemohl. Pořád musel myslet na to, jak by Mikuláše přesvědčil o tom, že není špatný. Aniž by rozsvítil lampičku, vstal a přišel k oknu. Nebe bylo tmavé a hvězdy krásně zářily. Sníh už nepadal, moci se chopila Meluzína. Malovala na okno úžasné květinky a špetku svého ledového dychu poslala i na Matěje. Střáslo ho. Stál u okna bos. Díval se na sněhuláka, co postavili Tonda, Ríša, Marek a Petr. Byl opravdu moc hezký, nepochybně si jim povedl. Vítr se proháněl kolem šály, co mu omotali kolem krku. Tančil ve tmě. Matějovi se zdálo, že sněhulákův úsměv jaksi slábne.

      „Jistě mu je chladno,“ řekl sám pro sebe. „Měl bych ho přivézt do tepla, jinak tam venku dočista zmrzne!“ pomyslel si. Nasadil si pantofle a tiše scházel po schodech. „Když mu pomůžu, možná si to Mikuláš všimne a přijde taky za mnou.“ S námahou se Matějovi podařilo naložit sněhuláka na sáně a převézt ho do obýváku. V krbu vesele plápolal oheň. Všude bylo ticho, táta s mámou až taky spali. Matěj vhodil pár polen do plamenů a opatrně zložil sněhuláka co nejblíž k ohni, aby se rychle ohřál. Spokojeně se na něj usmál a řekl mu, že až uvidí Mikuláše, ať mu řekne o tom, jak mu pomohl a udělal dobrý skutek. Pak se vrátil do postele. Pořád myslel na to, kdy asi začne Mikuláš chodit a jestli mu sněhulák stihne odevzdat odkaz.

      Téměř spal, když se zdola ozval tátův rozzlobený hlas. Rychle vstal a utíkal se podívat, co se děje. V obýváku byla máma a bráchové. Všichni se tvářili zlostně a v ruce ždímali hadry. Po sněhulákovi jako by se zlehla zem. Na jeho místě byla jen mrkev a šála. Plavali v malém jezírku uprostřed koberce.

      „Co má tohle být? Co jsi to udělal?“ křičel táta a díval se přímo na udiveného Matěje.

      „Tatínku, ty jsi říkal, že když udělám dobrý skutek, tak mě Mikuláš letos neobejde. Chtěl jsem pomoct sněhulákovi, tam venku mu byla zima. Vítr mu pořád sfukoval šálu. Přivezl jsem ho dovnitř, aby neumrznul,“ vysvětloval Matěj a pořád nechápal, co se stalo. Chudáček! Kdyby byl co i jen tušil, že teplo nedělá sněhulákum dobře. Krátce na to, co ho nechal u ohně, pomalu roztál. Voda zaplavila celý obývák. Máma s tátou měli pantofle celé promočené.

      „Za trest to všechno sám povytíráš! Když si uměl způsobit takovou neplechu, budeš ju vědět i napravit. Tady máš hadr a tady kýbl. Dej se do toho!“ Matěj měl slzy na krajíčku, ale neřekl nic.

     „A hned jak skončíš, půjdeš spát. Ráno si o všem promluvíme!“ shrnula máma a tak, jako ostatní, i ona Matějovi podala svůj hadr. Matěj osaměl. Pustil se do vytíraní a už to nevydržel. Rozplakal se. Nemohl pochopit, co opět udělal špatně. Vždyť chtěl jenom pomoct! Jen si chtěl udobřit Mikuláše! Kapající slzy měkce dopadaly na mokrou podlahu. Dlouho do noci se trápil chudák Matěj s uklízením. Když už to měl hotové, byl tak unaven, že nešťastnou náhodou zakopl o vědro s vodou a to se opět celé rozlilo. Nad tou spouští Matěj přivrel oči a usedavě se rozplakal. Pak ucítil, jak ho někdo hladí po hlavičce. Myslel, že je to máma nebo táta, že je už přešla zlost a jdou mu pomoct. K jeho překvapení však před ním nestál ani tatínek a ani maminka, ba dokonce ani nik z bratrů. Nesměle se podíval do tváře samotného Mikuláše. Vesele na klučinu mrknul. Luskl prstami a pokoj byl v momentě uklizený. Po rozlité vodě ani památky.

      „Proč pláčeš, Matěji?“ zeptal se Mikuláš a posadil ho na kolena. Lechtala ho  brada, no nenamítal. Pověděl Mikuláši všechno, co se mu v ten den přihodilo. Řekl i to, jak chtěl pomoct. Mikuláš pozorně poslouchal.

      Pak řekl: „Ja vím, že jsi hodný chlapec. Ti druzí sa ani nesnaží dělat dobro. Ano, nezdařilo se ti to tak, jak sis představoval. Pro to se ale nemusíš trápit. Vidíš, že jsem tady! A nepřicházím jenom za Toníkem, Ríšou, Petrem a Markem. Taky mají své chyby, nemysli si. Já jdu taky za tebou. Ve tvém srdíčku cítím dobro.“ Matěj se usmál a Mikuláš mu úsměv opětoval. „A teď, milý Matěji, teď je čas, abych ti splnil nějaké přání. Tedy, jaké bude?“

      Matěj mlčel. „No tak se nestyď. Splním ti všechno, no co si vzpomeneš.“

     „Já bych tedy chtěl být velký.“

      Mikuláš posmutněl. „Tohle jediný na celém světě ti splnit nemůžu. Kdybych to udělal, přestal bys ve mně věřit a to by nebylo dobré. Lidé potřebují něčemu věřit. Jiné přání nemáš?“

      „Pak si přeju, aby se vrátil sněhulák, co byl na zahrádce. A aby jich tam bylo hodně, ať mu není smutno.“

     Mikuláš se lišácky usmál a jemně přešel dlnaní před Matějovými očima. Okamžitě usnul. Vzal ho do náruče a uložil do postele. Na okně si všiml čižmičku, kterou tam Matěj přece jen položil. Vhodil do ní bonbóny, čokoládu, jablíčka i ořechy. Pak zašmátral rukou v obrovském pytli a něco z něho vytáhl. Položil to vedle boty a vydal se za ostatními dobrýma dětma, aby obdařil i je. Když se ráno Matěj probral, myslel, že to všechno byl jen sen. Obrátil se k oknu. Potěšil se, Mikuláš ho přece jen navštívil a obdařil ho. Když však uviděl vedle boty i krásného plyšového sněhuláka, vzpoměl si na svoje noční přání. Podíval se z okna. Meluzína ho celé pokryla obrázky, nic jiného neviděl. Pak uslyšel tátu. Volal na něj, ať rychle přijde dolů. Nedočkavě seběhl. Obývák byl překrásně vyzdoben. Všude byly pestré balíčky, které tam nechal Mikuláš. Táta s mámou však stáli na terase a na něco tiše hleděli. Když k nim přistoupil, zůstal stál jako přimražený.

     Chvíli si myslel, že se mu to jenom zdá. Promnul si oči, ale obraz, co se mu naskytl, tam zůstal i nadále. Všude, kam jen oko dohlédlo byly sněhuláci. Velcí, malí, i docela malinkatí, všichni byly roztroušené po celé zahradě i bílých kopcích. Některé byly bílé, jiné modré, zelené, no našli se i žluté a červené. Každému z nich pohrával na kulaté tváři úsměv. Ani jednomu nechyběl mrkvový nosánek, uhlíkové knoflíčky a v ruce každý držel něco jiné. Jeden měl koště, druhý rampouch, třetí lyže, čtvrtý pastelky a tak to šlo stále dál. Na hlavě měli různé pokrývky. Některí čapky, jiní hrnce, kšiltovky a baretky. Matěj se nemohl na tu krásu vynadívat. Dlouho tam stál a snažil se vzpomenout si na celý rozhovor s Mikulášem.

     Podíval se na tátu. Usmíval se. I máma vypadala šťastně. Matějovo přání vrátilo oba rodiče do dětských dob a vykouzlilo jim na tvářích šťastný úsměv. V srdíčkách je hřál příjemný pocit a na Matějove neplechy jako by rázem zapoměli. Do domečku se vrátili všichni spokojeni a šťastni. K sobě navzájem byli milí a v tomhle krásném rodinném soužití se všichni společně připravovali na příchod Vánoc, ktoré pomalu ale jistě klopali na dveře. Matěj pomáhal mamince s pečením vánočních koláčků a tátovi se zdobením stromečku. Už nikdy se mu nestala žádná nešťastná náhoda při pomoci rodičům ani sourozencům. Mikuláš na něj, i na ostatní hodné děti dával pozor, aby už žádné z nich neplakalo pro něco takového, jak to bylo v Matějovém případě, když s dobrým úmyslem chtěl pomoci, no díků se mu za to nedostalo.

---