Němý přítel člověka

Tiše čeká než se vrátíš,
a pak kňučí radostí,
líné dny si Ty s ním krátíš,
on je krásnou starostí...

Ukáže Ti radost svojí,
když žádá tak poprosí,
o Tebe se mnohdy bojí,
mraky černé odnosí...

Jeho oči k Tobě mluví,
ty té řeči rozumíš,
i když nikdy nepromluví,
mnohé Ty mu rozmluvíš...

Ať jsou velcí nebo malý,
srdce hoří pro pána,
jejich nohy řeky zkalí,
s Tebou leží do rána...

Také mají svoje touhy,
to jim život nabízí,
jejich tlapky dělaj šmouhy,
pán je vždy však uklízí...

Na svých cestách mnoho vidí,
mnohdy druhy vysněný,
dobré tváře mnoha lidí,
pak maj oči zasněný...

Obojek a nebo kšíry,
jsou jim stále na blízku,
známe dobře jejich míry,
délky jejich řetízku...

Autor básně: Pavel Volodkovič.