Duše

Za bílého dne plála
jako svíce medová. Ta,
jenž ze strachu se všemu smála,
skrze okenice domova.

Tím byly jí malebné stěny.
Modními plakáty zatíženy
se k ní příkře skláněly,
snad aby lépe viděly
na ni, na ni, jenž před chvílí stála
zkrvavena u zrcadla,
když pořezal ji jejich stín.

Ona vystrašena tím,
co nad sebou viděla
za sebe se zastyděla.
S jistotou se ve svém hlase
jak červánek jež se pase
na mizejícím slunci,
přála si křičet: „ jednu jedinou šanci“,
však zhynula v té mrtvé kráse
a vzlykla jen – omlouvám se.