Zrzavý zázrak či neštěstí? Kapitola 1.

5. září 1891

Bylo, nebylo. Ach takové klišé, ale mě v tuto chvíli nepřijde nic jako klišé. Všechno je najednou tak krásné, živé a jedním slovem jiné. Dokonce i já jsem jiná. Před devíti lety se mě a mému manželovi narodil syn Benjamin. Benjamin byl syn, kterého by si mohli přát všichni rodiče. Poslušný, hodný, milý a učenlivý. Milovali jsme ho a on miloval nás. Byli jsme šťastná rodina, ale také neobyčejná rodina. Pocházeli jsme totiž z dlouhé linie mágů v New Orleans a patřili do jednoho z největšího a velmi uctívaného covenu v celé Americe. Coven je společenství čarodějek a čarodějů. Naše životy jsou od našeho prvního dne předurčeny covenu.  Všichni jsme spojeni s předky, kteří jsou pohřbeni na hřbitově Lafayette, naše moc je spojena s předky. Všechno tohle bylo skvělé, ale já jsem chtěla víc. Ano náš syn nám život velmi zpříjemnil a díky němu jsme měli pocit, že neexistují šťastnější rodiče. Ale já si hrozně moc přála ještě jedno dítě a nejlépe dceru. Mé přání se nakonec stalo i přáním mého manžela i syna. Benjamin byl nadšený z představy, že bude mít mladší sestru. Ale jak to tak už chodí, člověk nemůže mít vždy, to co chce. Štěstí nám nepřálo a já onemocněla. Při mé nemoci by bylo těhotenství rizikové a to jsme nechtěli riskovat. A i když jsem celkem silná čarodějka, na nemoci kouzlo neexistuje. Můžeme si vyléčit různá zranění, ale do běhu přírody zasahovat nemůžeme. A má nemoc byla zásluha přírody, nebo jak to jiní lidé nazývají, byl to osud, který člověk změnit nemůže. Uběhla hodně dlouhá doba, než jsem byla opět zcela zdravá a za pár měsíců jsem otěhotněla. Čekala jsem holčičku, malý zázrak, který se bude jmenovat Genevieve. Tahle novinka z nás udělala ještě šťastnější rodinu, než jsme byla. Zbýval už jen měsíc a… 

 

Benjamin seděl na zemi v ložnici rodičů a dělal si úkoly do školy. Občas zabloudil pohledem ke své matce, která seděla za stolem a psala si do deníku. A jako by snad vždy vycítila, že se na ni Benjamin dívá, otočila se na něj a usmála se, on jí úsměv vřele opětoval a opět se věnoval úkolům. Miloval tu její intuici. Takovou intuici, kterou mají jen matky. Vždycky dokáže poznat, že Benjamin je jí na blízku a nemusí se na něj ani ohlédnout. Jenže během chvíle se všechno změnilo. Benjamin se otočil na svou matku, která mu už pohled neopětovala. Dívala se nepřítomně před sebe, v ruce držela pero, z kterého do jejího deníku kapal inkoust.

„Mami?“ Oslovil Ben svou matku velmi tichým hlasem, ve kterém mu zaznívala starostlivost, ale vyděšenost zároveň. Zvedl se ze země a pomalu k ní vykročil. Bál se, bál se o svou milovanou maminku. Pero jí najednou vyklouzlo z prstů, spadlo na zem a její ruka se jí svěsila kolem těla a začala se houpat sem a tam, jako by snad tu ruku už neovládala, prostě se jen houpala, dokud se konečně nezastavila. Benjamin se zastavil, zcela vyděšený a díval se na to všechno svýma malýma dětskýma očima. Pero dopadající na koberec nevydalo žádný zvuk, ale on si byl jistý, že slyšel hlasitou ránu. Ale ta rána se ozývala stále a stále dokola a intervaly mezi tichem a ránou byli čím dál tím víc kratší. Uvědomil si, že neslyší žádné rány, ale tlukot svého srdce, které bušilo, jako o závod. Její ruka se najednou začala přibližovat více k zemi a s ní i celé její tělo a během jednoho malého okamžiku se jeho matka sesunula s ránou k zemi. Připadalo mu to celé jako jedna nekonečná chvíle, ale doopravdy to trvalo jen několik sekund. Stál jako přikovaný k zemi a nemohl se pohnout. Otevřel ústa a z nich se vydral hlasitý hysterický křik, ale on neslyšel nic, krom tlukotu svého srdce. Jeho tmavě hnědé oči skoro až černé se zaleskly ve svitu slunečního světla. Odlepil své nohy od země a třemi rychlými kroky se dostal ke své matce, která ležela na zemi v nepřirozené poloze, a obličej jí zakrývali její zrzavé dlouhé vlasy. Klekl si k ní a začal s ní třást.

„Mami! Mami! Mami! Probuď se!“ Jeho hlas byl hlasitý, že by probudil snad i mrtvého, ale jeho matka se neprobouzela. Po tvářích mu začali stékat slzy a z úst se mu draly hlasité vzlyky. Cítil se bezmocně, že nemůže pomoct své vlastní matce. Cítil neutišující strach. Ten strach ho trhal na kusy. Otupoval všechny jeho smysly, instinkty a hlavně jeho rozum. A on tam mohl jen klečet, dívat se na svou matku, křičet a plakat. Nevěděl, co má dělat a co bylo nejhorší, nevěděl ani, zda jeho matka je živá. Nemohl odtrhnout pohled od jejího bezvládného těla, nemohl přimět své nohy vstát a běžet pro pomoc.

Do pokoje se přiřítil jeho otec. Odstrčil Benjamina a klekl si ke své ženě, chytl jí za ruku a začal jí nahmatávat puls. Malý Ben konečně přestal křičet, ale slzy se mu nepřestávaly řinout z očí. Najednou ucítil, jak ho někdo chytl za paži a vytáhl ho na nohy. Nepodíval se, kdo to je, nezajímalo ho to. Jediné, co ho teď zajímalo, byla jeho matka. Na ničem jiném nezáleželo. Ale ta osoba ho začala odvádět pryč z pokoje, ale on nechtěl. Chtěl zůstat, chtěl pomoct, i když si nebyl jistý, jak by pomohl. Potřeboval vědět, zda je jeho matka v pořádku a ta osoba mu to nechtěla dovolit.

„Bene, musíme nechat tvého otce v klidu, aby se mohl soustředit.“ Promluvila na něj konejšivým hlasem ta osoba, která ho táhla pryč. Ta osoba byla jeho babička. Otočil se na ní a snažil se jí odstrčit pryč, nechtěl jít z tohohle pokoje, nechtěl být daleko od své matky. Ale najednou neměl potřebu zůstávat. Cítil se najednou tak klidný. Oči se mu začínaly klížit a on cítil potřebu jít spát. Byl unavený. Zamrkal, jak se snažil zaostřit pohled, ale všechno bylo rozmazané a pak už viděl jen tmu. Víčka se mu zavřela a on upadl do babiččina náručí.

 

Probudil ho až křik, který se ozýval z pokoje naproti. Ten pokoj patřil jeho rodičům, ale ten křik nepatřil nikomu, koho znal. Byl to křik, který by zprvu přisuzoval nějakému hladovému kotěti, ale když se zaposlouchal, tak už mu to tak nepřišlo. Posadil se na posteli a zamžoural proti světlu, které se linulo od stropu. Nemohl si vzpomenout, co dělá v posteli a jak se sem dostal. V první chvíli ho napadne, že zase pokazil nějaké kouzlo a vyčerpáním usnul v kuchyni. To se mu stávalo hodně často. Ale pak se mu vybaví ta hrozná scénka. Jeho matka ležící bezvládně na zemi, on u ní a neschopný ničeho. Rychle vstane z postele a rozběhne se do ložnice rodičů, ale už ve dveřích se zastaví a dívá se na celý ten výjev, který se mu zobrazoval před očima.

„Bene, podívej se, kdo konečně dorazil na svět.“ Jeho matka se na něj usmívala z postele a v náručí držela dítě. Právě narozené miminko, jeho sestru, Genevieve. To její křik ho vzbudil a vrátil do reality. Pomalu a nejistě se vydá vpřed a nespouští zrak z malé Genevieve. Zastaví ho až náraz do postele.

„Sedni si k nám. Neboj se.“ Usměje se na něj máma, která vycítila jeho nervozitu. Sedne si opatrně na kraj postele a prohlédne si Genevieve z blízka. „Pochovej si jí, ať ví, kdo je její velký bráška.“ Máma se k němu opatrně nakloní a do náruče mu vloží Genevieve. Benjamin sklopí pohled a podívá se do jejího malinkého, ale buclatého obličeje. Jakmile Genevieve zlehka otevře jedno oko a podívá se na Benjamina, přestane brečet. On se na ní dívá stále trochu nejistě, ale už jen při pohledu na ní, cítí nekonečně vřelou lásku. Lásku ke své malé sestřičce. Začne si prohlížet těch několik málo zrzavých vlásků, které má na hlavě. Září jí na hlavě a vytváří jí na hlavě jakousi svatozář.

„Vážně je to takový malý zrzavý zázrak. Zrzavý zázrak jménem Genevieve.“ Otočí pohled na svou matku, která je pozoruje s úsměvem na tváři. Jeho matka opakovala snad každou chvíli, že Genevieve bude zázrak, vzhledem k tomu jaké obtíže podstoupila, než se jí konečně dočkala. A opravdu byl to zázrak, že Genevieve se dostala na tento svět. Benjamin se usměje, ale hned zase začne věnovat svůj pohled své sestře. Nedokáže ani popsat, co všechno cítí. Skoro zapomněl, na to co se stalo před pár hodinami. Přesněji řečeno, nezapomněl na to, ale jeho malá sestra naprosto zatemnila všechno špatné a vyzařovala kolem sebe jen štěstí. Otec, který do teď seděl na druhé straně postele a jen se mlčky díval, teď vstane a i s fotoaparátem se postaví před Benjamina, který drží Genevieve. Benjamin se s úsměvem podívá do objektivu.

 

O dvě hodiny později, ležela malá Genevieve v postýlce, Benjamin stál nad ní a stále jí pozoroval. Nemohl se nabažit pohledu na ní. Nemohl uvěřit, že může existovat něco tak malého, křehkého a krásného. Malinké prstíky měla sevřené do malé pěstičky a pomalu je uvolňovala. Spala poklidně. Její velký bratr na ní dával pozor a ona to cítila. „Dobrou noc Vie.“ Pohladí jí po hlavičce. Její vlásky byli tak hebké. Věnuje jí ještě jeden dlouhý a láskyplný pohled a odejde si lehnout do postele rodičů, kde teď spokojeně odpočívala jeho matka. „Budu s ní moct jít zítra na procházku?“ Otočí pohled na svou matku a zjistí, že má zavřené oči. Musela usnout, když stál u kolébky. Mírně se pousměje a vydechne. Chytne okraj deky a pomalu jí tou dekou přikryje. Nepatrně se přitom dotkne její paže a v tu chvíli pustí okraj deky a ucukne rukou. Byla nezvykle studená. Při tom doteku se mu vybavila mrazivá zimní noc, na rozdíl od dnešní noci, která byla nezvykle teplá. Benjamin se ale zachová klidně a uchopí mámino ruku do svých. Byla studená jak led. Chytne jí za zápěstí stejně, jako to viděl u otce a snaží se jí nahmatat puls. Nic. Na moment přestane dýchat a jeho srdce vynechá několik úderů. „Mami?“ Vykulí na ní oči, ale odpovědi se mu nedostává. Zkusí jí opět nahmatat puls, ale stále nic. Ruce jí položí na ramena a zlehka s ní zatřese. Hlava jí spadne na stranu a on si všimne namodralých rtů. Vydechne vzduch, který zadržoval a zhluboka se nadechne. Zaplaví ho nával žalu, který v jednom malém momentě změní celou jeho podstatu. Zhluboka vdechuje vzduch do plic a vydechuje ven, ale i přes to cítí, jak se dusí. Jeho oči se zalijí slzami, které se mu začnou koulet po tvářích a dopadají na máminu ruku. Žal je s každou vteřinou intenzivnější, až má pocit, že mu samou bolestí pukne srdce. Jeho tělo se začne třást. Nekřičí a nevzlyká. Tentokrát jí nepřijde nikdo zachránit. Tentokrát už je pozdě a on to ví. Najednou jím projede vlna poznání. Věděl to celou tu dobu. Ona to věděla. Všichni to věděli, ale všechno špatné zastínila Genevieve. Všichni měli pohled jen pro ni. Přehraje si to celé v hlavě od doby, kdy vešel do ložnice.

Už u dveří ho zasáhl zápach krve. Měl pocit, že přišel do pokoje, kde jsou zdi natřené krví. Při pohledu na svou matku si všiml černých kruhů pod očima. Její hlas byl tichý a nakřáplý a barvu vlasů měla teď tmavší, rudou. Rudou jako krev. Odstín smrti. Když mu předávala Genevieve, lehce se prsty dotkla jeho ruky a její prsty byli chladné a vyzáblé jako prsty kostry. Její oči byli tmavé a její obličej bledý. A i přes všechny ty úsměvy cítil, jak chřadne. Její hlava dopadla pomalu na polštář. Byla vyčerpaná z porodu a ztráty krve. Nepravidelně dýchala. Všechno to vnímal, ale při pohledu na svou malou sestru to potlačil do temného kouta své mysli.

Trhaně se nadechne a v tom ucítí tu bolest. Nebyla fyzická, ale on si přál, aby byla. Všechno by bylo lepší, než tahle ukrutná bolest. Jeho srdce puklo a rozbilo se na milion malinkých kousků. Utápí se ve vodopádech slané vody a jeho tělo se zmítá v otřesech. Chce křičet a povědět své mamce ještě několik láskyplných vět, ale z jeho hrdla nevychází žádný zvuk. Nemá cenu křičet ani mluvit. Odpovědi už se stejně nedočká. Položí si hlavu na její hrudník a tiše pláče.

 

Svítalo a Benjamin se za těch několik hodin ani nepohnul. Do ložnice nikdo nepřišel a ani z ní nikdo neodešel. Malá Genevieve brečela, ale nikdo k ní nepřistoupil. Dům byl prázdný až na vyčerpaného Benjamina, brečící Genevieve a jejich mrtvou maminku. Nevěděl, kam se všichni poděli. Nechápal, jak mohli odejít a nechat maminku v tomhle stavu bez dozoru. Copak nechápali, že on je ještě moc malý, aby se o ni dokázal postarat? Copak nechápali, že ona potřebovala jejich pomoc? Mohla tu s nimi ještě být, jen kdyby tady někdo zůstal a pomohl jí. Ale teď už bylo pozdě, vlastně bylo pozdě už před několika hodinami.

Tělem mu proudil vztek. Byl naštvaný. Na otce, babičku, na sebe a dokonce i na Genevieve. Kdyby jen… Jenže žádné kdyby není. Existuje jen holá a krutá pravda. Jeho maminka byla mrtvá. Nedalo se to vrátit ani napravit. Neexistovalo nic, co by jí pomohlo a tudíž neexistovalo nic, co by pomohlo jeho zlomenému srdci. Už nebyl nadále tím malým naivním chlapcem, který věří na šťastné pohádkové konce. Osud mu nadělil dar. Měl moc, kterou nemá jen tak někdo a teď měl ještě sestru, po které toužil stejně jako mamka. Jenže za všechno se platí. A osud mu ji vzal, jeho maminku. K čemu měl moc, když jí ani nedokázal pomoct? Měl se víc učit a snažit. Měl dávat víc pozor. Měl to všechno zastavit. A ona by tu teď mohla být s ním. Smála by se, psala si do deníku, on by vdechoval její vůni, která mu vždy připomínala jasmín a santalové dřevo.

Na všechno už teď bylo pozdě. Už nikdy neuvidí její smích. Ještě před chvílí jsi tady byla a už nejsi. Jak je to možné? Nedokáže to vyslovit nahlas a tak si tu otázku opakuje pořád dokola v hlavě.

Cítí se tak prázdný a přitom tak plný vzteku a bolesti. Jak se člověk může cítit, tak prázdně a zároveň pociťuje neuvěřitelně silné emoce? Proč vůbec na světě existuje taková bolest?  Udělal snad něco špatně a Bůh ho teď trestá? Lidé na světě umírají a jiní zas přicházejí na svět, aby nahradili prázdné místo. Ale on si myslel, že tohle se jeho rodině nikdy nestane. Myslel si, že jeho rodina je výjimečně a budou společně žít velmi dlouho a pak možná za několik desítek let ho rodiče opustí. Jenže to se nestalo. Jeho maminka ho opustila teď. A on byl ještě malý, potřeboval ji. Jak má teď bez ní žít? Na koho se má teď usmívat? A za kým má přijít, až se mu budou zdát zlé sny? Komu má teď věnovat své úsměvy?

Pomalu otočí hlavu k postýlce, ve které ležela Genevieve a neustále brečela už dobré dvě hodiny. S povzdechem k ní došel a vzal jí do náruče. Poté si s ní sedl na zem a kolébal jí, dokud konečně nepřišel jeho otec.

 

Zbytek dne utekl tak rychle, že to Benjamin stěží zaznamenal. Skoro polovinu dnes prospal a ve spánku k němu doléhali hlasy. Nejprve si myslel, že to k němu mluví mamka, ale později zjistil, že k němu mluví někdo jiný. Neví, kdo, ale těch hlasů bylo tolik, že je nemohl ani rozeznat. Říkali mu, že jednoho dne bude silný, tak silný, že bude moct zabránit jakékoliv katastrofě. Teď se ale musí vzchopit a věřit. Věřit v ně a svou moc.

Noc opět probděl a přemýšlel, jestli to byl jen sen nebo k němu opravdu někdo promlouval. Mohl bych být jednoho dne opravdu tak silný, jak říkali? Nebo jsem to slyšel, protože jsem to slyšet chtěl? Pomyslel si. V hlavě si pořád přemítal slova, která slyšel a pokládal si další a další otázky.

Druhý den ráno se konal pohřeb. Jeho otec se tam neobjevil. Benjamin už ani nepamatuje, kdy ho pořádně viděl. Bylo to včera? Ano bylo, ale jemu to přidalo, jako by se to vše stalo už před hodně dávnou dobou. O Genevieve se starala babička. On se uzavřel do sebe a nepouštěl si k tělu nikoho. A teď, když konečně šel mezi lidi, stál na hřbitově u hrobky, kam ukládali ji. Nemohl o ní dál přemýšlet jako o své milované mamince, protože pak by se mu to všechno vrátilo a on by se zhroutil před všemi těmi lidmi, které sotva znal. Musel zůstat silný, ale šlo to těžko. Chtělo se mu plakat, ale jeho oči už neuronily žádnou slzu. Byli vyčerpané a vyschlé. On sám byl vyčerpaný ze vší té bolesti, ale na nohou ho udržovala myšlenka, že jednoho dne bude silný. Začal věřit. Věřil v sebe, věřil v ty hlasy a věřil ve své schopnosti. Upnul se k jediné věci, která ho nezklame – ke své moci. Už nikdy se nechtěl upnout k žádnému člověku a zažít tu krutou bolest, která ho rozervala na malé kousky. Ty kousky teď postupně hledal a skládal zpátky dohromady, aby to byl zas on, ale zároveň někdo jiný.

Po pohřbu odešel s babičkou zpátky domů. Jeho otec tam nebyl, už si na to zvykl. Benjamin se zavřel u sebe v pokoji a začal se učit. Dal do toho všechno a nemyslel na nic jiného. Už nemyslel na ni, myslel na svou moc. Chtěl být silný, nechtěl být už nikdy bezmocný.

Večer k němu přišla babička a oznámila mu další hroznou zprávu. Jeho otec se nalezl mrtvý na hřbitově před její hrobkou. Řekla mu, že umřel žalem. Jenže jemu už tahle zpráva nepřišla tak srdcervoucí. Jeho otec byl slabý. Nezvládl to, ale on takový nebude. Bude silný.

Na jeho pohřeb Benjamin nepřišel. Věnoval se učení magie. Každým dnem se zlepšoval. Přesně týden po její smrti konečně našel všechny své kousky, které ztratil a poskládal je dohromady, až na jednu. Své emoce už do té skládanky nikdy nevložil. Večer pak zašel do ložnice, která patřila jim. Na stole našel její deník, vložil do něj fotku z osudného večera a přečetl si poslední zápisek. Nebyl dopsaný. Vzal pero, namočil ho v inkoustu a dopsal závěr.

A umřela… 

---