Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDveře
Autor
Jozkah
Civěl na dvoje dveře skrývající život a smrt. Tak mu to řekli oni. Neznal je. Ale věřil jim, že mu řekli pravdu. Dveře nejsou zamčeny. Kdykoli může jedny z nich otevřít. Kterékoli si vybere. Ale to otevření bude nevratnou volbou. Za jedněmi z obou dveří ho čeká život, za druhými bolestivá smrt. Tak mu to řekli tehdy, před tou věčností, kterou tu až dosud strávil. Věřil jim.
Seděl v malé cele na holé zemi. Vedle něj dopadal na podlahu pruh světla táhnoucí se od zamřížovaného okna u stropu. Kdysi v tom světle stával u stěny dřevěný stolek, kam mu stavěli jídlo a pití. Jednou ho však vzteky rozmlátil. Už si nepamatoval, kdy se to stalo. Bylo to dávno. Od té doby nachází misku s jídlem a džbán vody jen tak na podlaze.
Nikdy nespatřil nikoho z těch, kdo mu to všechno nosí. I když zkoušel předstírat spánek, oni se nikdy nedali nachytat. Jídlo s pitím se tu objevilo vždycky až po té, co skutečně únavou usnul. Stejně jako čistý kbelík, který v jednom z rohů místnosti nahrazoval záchod. Ten kbelík a špinavá matrace položená u protější stěny nyní byly jediným vybavením jeho cely. Mohl mít ještě stolek. Ale vzteky ho jednou rozmlátil. Zbývá mu už tedy jen kbelík a matrace. Už nic nerozmlátí. Už nebude mít vztek. Je šťastný, že má ten kbelík a tu matraci. Jen kdyby měl ještě alespoň malý stolek. Víte už, že tu měl v cele kdysi dávno také malý dřevěný stolek? Jenže ho kdysi před věky ve vzteku rozmlátil. Jistě, ten stolek není zase až tak důležitý. A ano, máte pravdu, asi se tu s tím stolkem trochu opakuje. Dobře, zkusí už na ten stolek vůbec nemyslet. Škoda, že tu nemá ten stolek.
Má tu ale dvoje dveře. Dvoje zcela stejné dveře. Stejně vysoké a široké. Stejně barevné, se stejným rámem. Když kdysi před věčností zkoušel naslouchat, co je za nimi, slyšel u obou dveří to samé. Totiž jen naprosté ticho. Jako by tam nikdo a nic nebylo. Byl si však jist, že oni tam jsou. Že sledují každý jeho pohyb. Každé jeho nadechnutí. Každé hnutí jeho myšlenek.
Ty dveře jsou naprosto stejné, jedny jako druhé. Pouze za jedněmi je život a za druhými smrt. Za kterými je život? Za těmi levými?
Dolezl po kolenou k levým dveřím a pečlivě si je prohlížel. Pak v kleče vztáhl ruku ke klice. Otevře ty levé. Teď je otevře a všechno to skončí. Buď zemře nebo bude žít. Ale hlavně to tu konečně skončí. Ruka se mu chvěla. Prsty se chvěly. Prsty se mu před očima rozvlnily jako klubko hadů. Zdálo se mu, že je slyší syčet. Hadi se kroutili jen několik centimetrů od kliky. Ale žádný se kliky nedotkl. Žádný z hadů neměl tolik odvahy, aby se dotkl kliky a otevřel dveře. Tím spíš nenachází odvahu on sám. Nikdy nebyl odvážný. Ruka klesá. Hadi se mění v prsty. Prsty se chvějí. On padá na bok. Válí se na podlaze cely. Skučí a v očích má slzy. Nikdy nebyl odvážný. Ani jeho hadi nikdy nenašli potřebnou odvahu. Takhle to dopadlo pokaždé. Všechny jeho pokusy vždycky takto selhaly. Pouze kdysi před věčností těch pokusů bývalo tisíce denně. Nyní se už zmůže jen na jeden za tisíce dní.
Přestal se válet sem a tam. Zrak mu padl na misku jídla a džbán vody stojící u stěny v pruhu světla. Byly doby, kdy stávaly na malém dřevěném stolku. Říkal jsem vám už, že tu kdysi měl malý dřevěný stolek?
---
Seděl na zemi a civěl na dvoje dveře. Netušil, co je za nimi. Jen na ně civěl a viděl, že jsou tak podivně stejné. Podvědomě tušil, že ty dveře jsou pro něj důležité. Nemohl si ale vzpomenout proč.
Měl hlad a žízeň. Na podlaze cely nebyla žádná miska ani džbán. Nejprve se přestala objevovat miska. Pak zmizel z jeho života i džbán. Pruh světla dopadajícího okýnkem u stropu zůstával prázdný. Dřív nebýval tak prázdný. Bývala tam miska s jídlem a džbán vody. A ještě něco tam bývalo. Zamyslel se. Soustředil své vzpomínky. Sebral veškeré své síly, aby zapátral v paměti. No ano. Vzpomněl si. Pocítil nad tím nesmírné štěstí. Před očima mu vyvstal malý dřevěný stolek. Sláva, ještě snad tedy úplně nezešílel. Dokud si bude vybavovat alespoň ten stolek, tak přeci nemůže být šílený.
Jen kdyby si ještě dokázal vybavit, co je tak důležitého na té dvojici stejných dveří. Ale co. Stejně už nemá sílu, aby k nim dolezl a některé z nich otevřel. Otevřel? On? Proč? Jaký to má mít smysl?
Pruh světla na podlaze je podivně prázdný. Něco v něm schází. Co tu schází? Zamyslel se. Soustředil své vzpomínky. Aha, stolek. Ještě není šílený.
---
Civěl. Seděl. Dýchal. Žil. Snažil se vzchopit alespoň k jedné jediné myšlence. Stolek.
12 názorů
To několikeré opakování informace o stolku (týmiž slovy) mi trochu vadí, i když chápu, že je záměrné a že má ilustrovat duševní rozpoložení protagonisty. Po dočtení si uvědumuji, že tenhle textík, ač uznávám, že číst se dá, je dost mimo můj vkus. Chybí mi náznak čehosi jako vysvětlení nebo alespoň nasměrování k nějaké myšlenové paralele se skutečným životem.
Díky. Je to jistě hodně absurdní situace. Mne ovšem zase to absurdno na tom naopak lákalo (to, jaká atmosféra a psychologické kotrmelce by se daly z takto absurdní situace vytěžit - jistě, ladit se na tom dá určitě ještě víc než jen trochu) a bylo vlastně na začátku celého nápadu na tento námět.
Jinak s tím pohledem vypravěče a hlavní postavy se teď holt tluču do hlavy, jak jsem ten nápad zbytečně překombinoval. Měl jsem to nejspíš prostě rovnou napsat celé v 1.osobě. Ich-forma by tomuto textu, myslím, docela slušela - a ty rušivé "vypravěčské" věty by byly takto přímočaře vloženy do úst hlavní postavě, čímž by bylo jasno, jejich forma by tak nepůsobila nelogicky ... a bylo by po ptákách. Hm, co už teď - napadá mne něco o generálovi po bitvě ;-)
Dík za zpětnou vazbu i za tip.
To jsi, StvN, ale úplně obrátil smysl mých argumentů naruby. Příklad s pohádkou o Karkulce neměl ukazovat, že autorova odpovědnost leží na čtenáři vždy, ale právě naopak, měl ilustrovat, že sama myšlenka, že by vůbec bylo možné autorovu odpovědnost přenášet na čtenáře je nesmyslná. Jistěže také čtenář vždy má svou odpovědnost - už jen tím, že se při četbě pobavil, nějakým způsobem na text zareagoval, nějakým způsobem mu přitakal a v tom je jeho odpovědnost - která je ovšem zcela odlišná od odpovědnosti autora, takže není možné přenášet autorovu odpovědnost na čtenáře ani čtenářovu na autora. Ani tím, že by si autor nepřipouštěl svou vládu nad textem ne (tím spíš, že nepřipuštění si vlády nad textem nepokládám za vůbec možné, něco takového si nedovedu ani představit). Toto jsem se tu pokusil vyjádřit a objasnit.
Ta věta "A ano, máte pravdu, asi se tu s tím stolkem trochu opakuje." měla přispět k atmosféře, kdy se pohled hlavního hrdiny prolíná s pohledem vypravěče, až se mezi oběma pohledy setřou rozdíly. Vypraveč si u této věty jakoby "vzpomíná", že se opakuje - protože prožívá stejné "vzpomínání" a "výpadky paměti" jako hlavní hrdina. Čtenář tento záměr nemusí posvětit (a třeba Janina ho hned v první kritice také neposvětila). Takže ano, chápu kritiku, která mi řekne, tento záměr mířil vedle, takhle ne, takto to nefunguje. To beru. Ale odvozovat z toho něco o přenášení odpovědnosti ... to tedy promiň, ale to mi přijde až jako poněkud demagogický přístup.
Ale omlouvám se za možná až zbytečně upovídanou a osobní diskusi nad tvou kritikou. Pokud to hlavní je poukázat na to, co na tebe v textu působilo jako projev nervozity a nejistoty, shodněme se, že na efektu se neshodneme, a za tvůj pokus o popsání toho, co na tebe tak působilo, ti děkuji.
Nemyslel jsem to tak, jak jsi to pochopil.
Normální text je svébytné samostatné dílo, které autor na čtenáře vystřelí s nějakým cílem a pak jen kouká, jestli se mu podařilo čtenáře zasáhnout tak, jak zamýšlel. Odpovědnost za napsaný text si nese sám, protože to je jeho volba. V tomhle případě na čtenáře žádnou odpovědnost přece nepřenáší. V tomhle případě chce pouze to, aby si to čtenář přečetl a pobavil se.
Přenášení odpovědnosti se uskutečňuje v tom případě, kdy si autor nepřipouští, že by měl vládu nad textem. Podle toho, co jsi teď napsal to vypadá, že u tebe to je normální stav, že ta odpovědnost leží na čtenáři vždy. Ale není to tak. Odpovědnost za napsaný text musí ležet na autorovi. Pohádka si neříká o schválení dítěti, že vlk je zlý. Pohádka to dítěti oznamuje a vysvětluje proč je zlý. Tady se žádná odpovědnost nepřenáší. Podívej se ale, co jsi napsal ty: A ano, máte pravdu, asi se tu s tím stolkem trochu opakuje.
Tím vlastně srážíš sám sebe v očích čtenáře. Zároveň v tuhle chvíli už ten text není samostatná střela mířící na čtenáře, ale je to text, který po čtenáři chce, aby ho nějakým způsobem posvětil. Jak jsem psal, v tomhle vidím to přenášení odpovědnosti. Autor si pak může říct: Já jsem říkal, že to asi není napsané úplně dobře.
Každopádně jsem chtěl popsat efekt, který plyne z té nervozity a nejistoty. Není důležité se na tom efektu shodnout. Důležité je, abys pochopil, co jsem myslel tou nervozitou a kde to na mě tak v textu působilo.
Asi rozumím. To s tím přenášením odpovědnosti je ovšem nesmysl - respektive takto "přenáší odpovědnost" de facto každý text, který se jakkoli dotkne čtenáře - tedy každý text, který stojí za to, aby byl čten. Každý text nějak na čtenáře působí (ať už je to záměr autora, nebo se to děje mimoděk) tím, že např. sděluje nějaký autorův postoj, nějakou autorovu "pravdu", ale taky jen tím, že vzbuzuje nějaké emoce (i pouhá snaha pobavit je snahou o vzbuzení emocí). Autor jistě nese svou odpovědnost za toto působení. A čtenář na toto působení odpovídá - třeba tím, že ty emoce přijme, že předloženou pravdu odmítne, ale také třeba tím, že jí přitaká (tedy že ji schválí). Můžeme tu diskutovat o odpovědnosti čtenáře. Ale vidět v čtenářově schválení přenášení odpovědnosti z autora na čtenáře je nesmysl - respektive, takto bysme museli za přenášení odpovědnosti označit de facto jakékoli působení textu na čtenáře ... třeba i text pohádky, která si u dítěte přímo říká o schválení, že vlk je zlý, Karkulka s babičkou hodná a myslivec kladný hrdina ... anebo i text tvé kritiky, která si přímo říká o schválení teze, že když si autor řekne o schválení své "pravdy" někomu jinému, tak tím samozřejmě přenáší odpovědnost na toho druhého ;-)
Ne, ne. Mohu přijmout jako tvůj názor třeba to, že komentáře v mém textu na tebe působí jako projev nervozity a nejistoty. Nad tím má smysl se zamyslet. Ale to s tím přenášením odpovědnosti, nezlob se, to je opravdu hodně falešný argument.
V případě tohoto textu na mě působí autorovy komentáře více jako projev nervozity a nejistoty než účelný prostředek literárního záměru. Je to stejné jako v případě veřejného projevu, kdy autor promlouvá k obecenstvu. Je to způsob, jakým si autor přímo říká o schválení toho, co říká. Samozřejmě, že když si řekne o schválení někomu jinému, tak přenáší odpovědnost na toho druhého. Nevím, jak to napsat jinak. Je to myslím celkem přímočaré samo o sobě.
Je zajímavé, že jsem jednu chvíli skutečně zvažoval zakončit text obrazem nějakého "vědeckého experimentu", ale nakonec mi přišlo, že taková konkretizace by byla vic na škodu než k užitku, že je lepší to nechat otevřené.
Jedním z mých záměrů bylo vyzkoušet, zda by bylo možné zvýraznit celkovou atmosféru (její působení na čtenáře) takovým zblížením pohledu vypraveče a hlavní postavy, že by se až stíraly rozdíly mezi nimi. Proto např. také to slovní žonglování se stolkem a proto ta nelogická věta kritizovaná v Janinině připomínce. Jak je vidno, nezafungovalo to zcela tak, jak jsem zamýšlel. A tam, kde to ztotožnění postavy s vypravěčem je už přehnaně ostré (což se stalo právě především v té diskutované "nelogické větě"), to pak už opravdu může (pokud čtenář to ztotožnění nepřijmé - protože to prostě vnímá jinak) vyloženě rušit. Takže vřelé díky Janině za její trefnou připomínku.
Nepochopil jsem připomínku StvN s přenášením odpovědnosti za svůj text na čtenáře tím, že si říkám o jeho schválení. Šlo by to vyjádřit ještě nějak jinak, abych porozuměl, v čem tato výtka spočívá, a mohl se nad ní zamyslet? Díky.
Je to zdlouhave. Zpocatku fajn, ale text se nikam nehybe. Opakovani se stolkem je fajn, ale neni fajn, ze to autor komentuje. Ukazuje to na nejistotu a autor prenasi odpovednost za svuj text na ctenare tim, ze si vlastne rika o jeho schvaleni.
Přečetla jsem se zájmem. To postupné „smršťování“ světa tvého hrdiny je popsané docela působivě. Ruší mě věta „Říkal jsem vám už, že tu kdysi měl malý dřevěný stolek?“ Přijde mi nelogická. Paměť přece ztrácel ten hrdina, ne vypravěč. Jinak fajn, tipuju.