Medvídek

Myslím si tiše, 

že medvídek z plyše,

co strnule v koutě sedí,

před stínem plným tmy a šedi,

vzpomíná.

Jak kdysi zdobil výlohu

a pozoroval oblohu,

než člověk změnil jeho osud.

Tenkrát slyšel holčičku,

jak se slzou na víčku,

říká své matce:

"Mami, kup mi medvídka,

tamtoho vedle pravítka.

Prosím, prosím, kup ho hned,

každý mi bude závidět,

jak krásný je.."

Pak odnesla ho do neznáma

a položila na polštář.

On tehdy ještě netušil,

že je člověk velký lhář.

Hladila ho po bříšku,

když odpočíval v pelíšku

a on tehdy z lásky dal,

té, kterou tolik miloval,

své srdce z molitanu.

Myslel, že spolu napořád,

budou pod dekou si hrát

a žít dál svou pohádku,

jak tomu bylo zpočátku.

Až jednou ráno procitl

a zjistil, že se ocitl

v krabici od bot.

Každý den pak lovil v paměti,

důvod, proč ocitl se v zajetí,

důvod, proč ho opustila.

Odpověď nikdy nedostal

a tak si žalem vyplakal

své korálkové oči.

Kdysi slíbila mu hory doly,

tak proč ho teď žerou moli,

když strnule v koutě sedí,

před stínem plným tmy a šedi.