Kapitola 1

Sousední panství bylo několik let prázdné, aby taky ne, taková barabizna, jen hlupák by něco takového kupoval, dům se rozpadal, pozemky byly chabé a půda neúrodná. Navíc jsem pochyboval o tom, že by se kdokoliv chtěl uvrtat tak daleko od lidí, natož u lesa.
Ne, že by mi to vadilo, liboval jsem si v samotě, vlastně jsem si na samotu musel zvyknout, jelikož nejsem příliš oblíbený u ostatních občanů zdejšího městečka. Dalo by se říci, že ze mě mají strach, proto jsem si ve svém panství žil poklidně, nikým a ničím nerušen. Jen já, divá zvěř a má hospodyně.
Ale teď, teď když tu barabiznu, která se nachází na východní straně od mého panství, a to v těsné blízkosti, koupil ten naivní hlupák, je všemu konec. Už žádné poklidné večery.
 Co jsem ti učinil tak hrozného, že mě tak nehorázně trestáš? Proč mě nenecháš poklidně žít? Nevytrpěl jsem si již dost? Je vlastně úsměvné, že se ptám zrovna tebe, Boha, když sám jsem neznaboh.
Kdepak, už si nebudu moci užívat klidu a pohody, už se nebudu moci zaposlouchávat do večerních zvuků lesa, přes hýření sousedů neuslyším to slastné volání vlků…
Nic už nebude tak jako dřív, proč jste se museli přestěhovat zrovna sem a nabourat mi tak mé zázemí? Sebrat mi to jediné, co jsem v životě měl?
Stál jsem v obývacím pokoji, ukryt za záclonou, nikým nespatřen a pozoroval jsem ty odporné krysy, které nahlodávaly můj klid.
Hlava rodiny, postarší zaoblený muž s knírkem, se zájmem pozoroval můj dům, který se ukrýval mezi mohutnými duby, nejspíš mě hodlal v brzké době navštívit a navázat sousedské vztahy, o což jsem neměl absolutně žádný zájem, jen ať si zůstane ve své noře, kdyby jim tak celý ten dům spadl na hlavu…
Postarší žena, převelice načančaná dáma si s odporem prohlížela manželův kup, usmíval jsem se, třeba ho přesvědčí o tom, že tohle není vhodné prostředí pro tak urozenou ženu, ale když o tom tak přemýšlím, nebylo na ni urozeného vůbec nic, ale i přesto by ho mohla donutit k tomu, aby se odstěhovali ještě dříve, než se stihnou zabydlet. Dlouze ke svému muži promlouvala a rozpačitě pohazovala rukama, stařec na ní jen tupě zíral, asi se ji snažil přesvědčit, že se ji zde bude líbit, že tohle je přesně to prostředí, které hledali.
Pak jsem spatřil dvojici mužů, kteří stáli u kočáru a zápasili se zavazadly, byli to celkem mladíci, mohlo jim být asi tak 15 nanejvíc 17 let. Byli si dost podobní, takže jsem odhadoval, že to budou bratři.
Paráda, mladé zvědavé ničemy tu zrovna potřebuju, šťouraly, kteří mi za chvilku prolezou celé panství…
Neměl jsem, ale dostatek času k tomu, abych nad tím dlouze uvažoval, protože mou pozornost upoutala drobná, jemná, svůdná dívčí postava. Pro takovou křehotinku to tu zajisté nebylo vhodné prostředí, ano ovšem, bylo zde spoustu svěžího vzduchu a pár míst, které by stály za to je vidět, ale to je asi tak vše, dívky v jejím věku se chtějí především bavit, ne se uvrtat kdesi v Bohem zapomenuté pustině. Potřebuje místo kde se každý týden konají plesy a večírky…
Nedokázal jsem pochopit, jak na mě mohla tak zapůsobit, viděl jsem spoustu dívek a žen, ale žádná z nich na mě nedokázala udělat tak veliký dojem, jako právě tato dívka. Na žádné z nich mi nezáleželo, bylo mi jedno, co se s nimi stane, nestály mi ani za jedinou soucitnou myšlenku. Proč také, ony se mnou též neměly soucit.
Ačkoliv vypadám jako společenský odpadlík, dokážu být i milý a galantní, takže vím jak zapůsobit na ženu a ještě lépe vím, jak ženu činit šťastnou, jen jsem neměl to štěstí potkat nějakou, která by měla pro mou osobu a trpký způsob života pochopení, snad i proto jsem na ženy naprosto zanevřel.
Ale s touto ženou jsem se toužil seznámit, možná i více než jen seznámit, chtěl jsem ji mít celou pro sebe, nechápal jsem ten pocit, to nutkání jít teď hned za ní a odvézt si ji k sobě, třeba i násilím, i kdyby mi její rodina stála v cestě a já je musel všechny zabít, odvézt si ji k sobě a už ji nikdy nepustit, ochraňoval bych si ji jako ten nejvzácnější květ. Mohla by mě třeba i nenávidět, hlavně, že by tu byla se mnou, to by mi ke štěstí stačilo, nic víc bych nepotřeboval.
Stál jsem tam ponořen v myšlenkách, jaké by to bylo mít ji tady u sebe a radovat se z její společnosti, že mi uniklo to, že se má neznámá spolu se svou matkou odebrala do té barabizny, a že pánové jdou vstříc mému domu.

 Jaká opovážlivost, měl jsem sto chutí na ně poslat psy a dívat se na to, jak budou s křikem utíkat, jen aby si zachránili ty své bezvýznamné životy. Nemám rád nezvané hosty, vlastně nemám rád vůbec žádné hosty, to jim to nikdo neřekl? Myslel jsem, že budou natolik informováni od zdejších lidí, že nebudou mít tu drzost, aby se opovážili vstoupit na můj pozemek.
Jenže pánové šli směle dál, se zájmem si prohlíželi můj dům a sochy před hlavní bránou.  Sochy tvořily jakési sousoší, které zpodobňovalo lidské utrpení, bolest a žal, nazval jsem ho Utrpení v rukou Ďábla. Když se nad tím tak zamyslím, opravdu dokázaly vyvolat strach a úzkost, takže už samy o sobě odháněly opovážlivce, kteří mě chtěli poctít svou návštěvou. Kdo by se také chtěl setkat s někým, kdo má něco takového před domem?
Dům sám o sobě působí ovšem velice útulně, pozemek je velmi důkladně udržovaný, potrpím si na úhlednost a dokonalost, s láskou pečuji o své růžové keře, a obzvlášť o záhonky s liliemi, nic z toho ovšem lidské oko nemůže spatřit, neboť je dům ukryt ve stínu dubů a šípkových keřů.
Jsem vášnivý sběratel, mám tu sbírku staré zbroje, starožitných váz a obrazů, dokonce se mi podařilo sehnat i několik obleků generálů z dob napoleonských válek. Kdekdo by byl z mé sbírky unešen, já se s ní ovšem nehodlal chlubit, ani se o své potěšení z ní s někým dělit. Kdyby ji viděli ti nevzdělanci, tupci z města, určitě by roznesli fámu o tom, jak jsem se spolčil s Ďáblem, jak jsem mu upsal svou duši, jen abych měl tak velké bohatství. Jejich smýšlení je opravdu směšné, ty jejich hloupé mozečky si nedokážou vysvětlit věci jinak…
„Pane, Eriku nějací muži si dovolují ohlásit svůj příchod…“ Nana, má hospodyně, starší rázná dáma se přiřítila do obývacího pokoje s viditelně radostnou náladou. Jak ráda by viděla to, jak se bavím s ostatními občany, několikrát se sem snažila pozvat pár lidí z města, nikdy nikdo nepřišel…
„Pozvala jste je dovnitř?“ Kouknu na ní tak trochu zamračeně, neměl jsem v plánu je přivítat, vůbec jsem se s nimi nechtěl bavit, nezajímali mě. Ano možná bych se měl spřátelit s její rodinou, abych se tak dostal blíž k ní, ale to se mi příčilo.
„Ano pane Eriku, jsou to nový sousedé, měl byste je přivítat, co kdybyste je pozval třeba na večeři? Nebo na odpolední čaj? Zdají se to být velice milí lidé, ano velice milí, pan Bennet se ráčí omluvit za to, že vyrušují, ale že prý nechtějí…“
„Nano!“ Musel jsem se odmlčet a zhluboka nadechnout. Jak jen mohla učinit něco takového? Poznala, že mě svým činem rozčilila a tak spustila o něco opatrněji.
„Ale no tak, nemůžete tu přeci zůstat pořád sám…“ Kdybych chtěl, mohl bych tu klidně shnít jako mrtvola a nikdo by mi v tom nezabránil.
„Myslím si, že Vám společnost prospěje a pak pan Bennet se zajímá o umění, třeba byste mohl…“
„Co mám s Vámi dělat Nano? Vždy uděláte pravý opak toho, oč jsem Vás žádal…“ s povzdechem jsem se otočil zpět k oknu.
„Dobrá tedy, přijmu je, uveďte je do sálu.“
Nechtěl jsem vidět ten její široký úsměv, úsměv vítěze, jak ráda by se dožila mé svatby, ale té se nejspíš nedožiji ani já sám.
„Připravím nějaké pohoštění…“ uklonila se a chtěla odejít.
„Probůh jen to ne, nechceme tu přeci hosty zdržovat, jen je pozdravím a vyprovodím k bráně,“ otočil jsem se na ní s prosebným pohledem. Opravdu jsem s nimi nechtěl být déle, než by bylo nutné, když už mě do této situace dostala. Nemám rád společnost, vždy se v ní cítím, tak trochu nesvůj.
„Ale pane Eriku! Nebuďte neuctivý, co by tomu řekla Vaše paní matka? Vždyť víte jak moc…“ poté se odmlčela.
Otevřela starou ránu, má matka je již více než 16 let po smrti, zemřela, když jsem byl ještě chlapec, byla velmi nemocná, měla velké srdce, ale příliš slabé. Po její smrti jsem to neměl lehké, každý mě jen litoval, falešně litoval, některé tety a strýcové si mysleli, že po její smrti připadne veškeré její dědictví jim, jenže nepočítali, že k jejímu dědictví patřím i já. Nechtěl jsem ani k jednomu z nich, má matka to moc dobře věděla, odkázala veškerý majetek na mě a svěřila mě do opatrovnictví Nany…
Zavrtil jsem hlavou a vrátil jsem se z minulosti zpět do přítomnosti, Nana už byla pryč a mě čekalo setkání se sousedy, zhluboka jsem se nadechl a šel do sálu.
„Páni tati, vidíš to tady kolem, takový přepych, maminka by byla nadšená…“
„To zajisté ano Paule, musí to být opravdu velice vlivný a zámožný muž, když si může něco takového dovolit, jen ta ohromná knihovna musela stát celé jmění.“
„Nesmysl neslyšel si, co říkali lidé ve vesnici? Že je to prý hrubián, neznaboh a hulvát nejvyššího kalibru, ale to není všechno, taky jsem slyšel…“
„Lucasi! Buď přeci…“ pan Bennet pohlédl na mě, zdvořile se uklonil: „ přeji dobrý den pane Garrette.“
S takto zdvořilostním přivítáním ho následovali i jeho synové, neslyšel jsem sice celý jejich rozhovor, nejsem zvyklý poslouchat za dveřmi, ale mladší z nich už si o mě obrázek jistě utvořil.
Se zdvořilostní úklonou jsem pozdravení a přání dobrého dne opětoval, tento krok byl ten jediný, který jsem měl v plánu učinit, chtěl jsem plynule přejít k fázi rozloučení, ale k tomu mi Nana nedala příležitost.
„Doufám, že neruším, jen jsem si dovolila připravit něco malého k občerstvení, chlapci jistě nepohrdnou citronádou, ani okurkovými chlebíčky,“ položila podnos s chlebíčky a limonádou na stolek, na mě bylo abych panu Bennetovi nabídl víno.
 Neměl jsem rád takové ty břečky, potrpěl jsem si na kvalitní uleželé víno, odebral jsem se tedy k sekretáři a vytáhl jednu z lahví.
Pokud to takhle půjde dál, už se těch lidí nezbavím. Nalil jsem víno do dvou sklenic a pobídl pana Benneta, aby zaujal místo na pohovce.
„Tak na vydařené sousedské vztahy,“ prohlásil se zdvořilostním úsměvem a jako opravdový znalec nejprve přivoněl k vínu, poté ho nechal lehce rozplývat na jazyku a teprve pak s uznáním mého dobrého vkusu víno pochválil.
Na Váš brzký odchod a můj poklidný samotářský život zde.