Ledový hrob

  Jak dlouho tu jsem? Den? Dva? Ne, to není možné. Tak dlouho bych nedokázala přežít. Hlavu jsem měla opřenou o volant a ruce mi bezvládně visely dolů. Po tváři mi stékaly kapky teplé krve a dopadaly na mé vyprahlé rty, ze kterých vycházely malé obláčky páry. Dýchala jsem ztěžka. S každým nádechem jsem měla pocit, jako kdyby mými plícemi projelo ostří nože.

  Pokusila jsem se narovnat, ale tělo se ani nepohnulo. Absolutně jsem nad ním ztratila kontrolu.

  Podařilo se mi podívat se na přední sklo. Pokrývala ho tenounká vrstva čerstvě napadlého sněhu. Podle toho jsem soudila, že jsem mohla být v bezvědomí něco málo přes dvě hodiny.

  Jak dlouho tu dokážu vydržet? Najde mě tu někdo? Po téhle silnici moc často auta nejezdí.

  Umřu tady?

  Snažila jsem se uklidnit a vzpomenout si, co se stalo. Kam jsem vlastně jela a jak jsem mohla být tak neopatrná, že jsem sjela ze silnice?  Všechno bylo tak rozmazané. Jela jsem rychle? Ano! Pospíchala jsem. Ale kam?

  Něco mě strhlo ze silnice. Bylo to mou nedbalostí a rychlostí? Myslím, že jsem nezvládla prudkou zatáčku. Je zima. Sinice mohla být namrzlá, takže je dost dobře možné, že jsem dostala smyk. Musela jsem prorazit svodidla. Určitě si jich někdo dřív nebo později všimne. Jen mám strach, aby nebylo už moc pozdě.

  Zavíraly se mi oči a cítila jsem, že každou chvílí znova omdlím. Ze všech sil jsem se bránila, ale nebylo to nic platné.

  „Je tam někdo?“ Zaslechla jsem slabé volání. Jsem si téměř jistá, že se mi to jen zdálo, protože jsem opět téměř v bezvědomí. Podvědomě jsem vnímala nějaké světlo.

  Je to smrt nebo mě někdo našel?

  Chtěla jsem otevřít oči, ale už jsem neovládala ani svá víčka. Po několika vteřinách jsem opět ztratila vědomí.

Bílá místnost – to je vše, co jsem viděla. Seděla jsem v rohu a kolena jsem si tiskla k hrudi. Byla jsem vyděšená.

  Kde to jsem? Co se stalo?

  Pomalu se mi začínaly vracet vzpomínky. Zima. Sníh. Krev. Měla jsem ošklivou autonehodu. Vzpomněla jsem si na sráz, ze kterého jsem sjela poté, co jsem dostala smyk na zledovatělé silnici.

  Jsem mrtvá?

  Všimla jsem si malé holčičky, sedící v protějším rohu. Byla jsem si téměř jistá, že tam před tím nebyla. Krčila se tam úplně stejně jako já. Měla dlouhé rovné vlasy, které jí padaly do obličeje a krajkované šaty měli stejně černou barvu, jako její vlasy. Pohled na ni mě děsil, přesto jsem nemohla odtrhnout zrak.

  Dívka pomalu zvedla hlavu a podívala se na mě. Byla nádherná, tak úžasné dítě jsem ještě nikdy před tím neviděla.

  Něco na ní bylo zvláštního – a nadpozemská krása to nebyla. Měla jsem pocit, jakoby přímo před mýma očima stále stárla a zase mládla, ačkoli se ani trochu neměnila. Sálala z ní zvláštní energie, která ve mně vzbuzovala zároveň negativní i pozitivní pocity.

  Chtěla jsem na ni promluvit, ale z neznámých důvodů jsem se bála reakce.

  Seděly jsme tak jen několik minut. Pak mě táhlo pryč světlo, tentokrát úplně jiné než před tím v autě. 

  Bolest. To bylo vše, co jsem cítila. Bolelo mě úplně celé tělo. Na hlavě jsem cítila nějaký obvaz a levou nohu jsem pravděpodobně měla v sádře, jelikož s ní nešlo hýbat.

  „Slečno?“ slyšela jsem něčí hlas. „Slečno, vnímáte mě?“

  Pokusila jsem se otevřít oči. Už to nebylo tak složité, jako před tím v autě, ale stále to šlo z tuha.

  Auto. Zima. Krev.

  Pomalu jsem si vybavovala ošklivou autonehodu.

  Dívka. Malá dívka. Vzpomínky na ní byly tak čerstvé, přesto se mi zdálo, jakoby se celá věc odehrála před mnoha lety. Co byla vlastně zač? Výplod mojí fantazie? To určitě ne. Bylo to až moc skutečné, aby to byla pouhá představa. Měla jsem se jí zeptat, dokud byl ještě čas. Teď už se nikdy nedozvím pravdu.

  Ne, zase se pletu! Něco v mém nitru mě přesvědčovalo, že jsme ji neviděla naposledy. Ale až se setkáme znovu, tak tam, na druhé straně, zůstanu navždy.

  Zemřela jsem? Byla to smrt? Tomu jsem odmítala věřit. Vždyť smrt nemůže být tak krásná, tak čistá, tak neposkvrněná. Co když nám ale jen strach říká, že smrt je něco hrozného, co nás má děsit? Co když je to ve skutečnosti něco krásného? Lepší místo pro naše duše.

  Měla jsem spousty otázek, na které jsem neznala odpověď. Ale tak to má být. Kdybychom odpovědi měli vědět, věděli bychom je.

  Doktor se na mě pousmál. „Bojovala jste a teď už bude vše v pořádku.“