Je to fér?

 Myslím, že to není úplně povídka, je to jen něco k zamyšlení, popřípadě diskuzi na dané téma. 

 „Jano. Nedělej z toho zase trágu prosimtě. Klídek.“

„Ale... ty tomu vůbec nerozumíš. Vůbec mě nechápeš!“

„Ne, já totiž ničemu nerozumím. Jsem přece jejich biologická matka, tak tomu musím rozumět líp než ty.“

„Ale to víš, že jo prosimtě,“ mávla rukou.

„Vždyť jsem jen spadla z kola. Nic víc. K tomu mi holky hned pomohly na nohy, tak co. Koukni, mám jen pár šrámů,“ ukazuje si na odřené ruce a nohy.

„Jednou to je pád z kola, podruhé autonehoda. Měla by sis dávat větší pozor,“ pozvedla obočí.

„Ach jo. Taková si nebývala. Když jsme se poznaly, byla jsi taková...eh,“ uchechtla se při té vzpomínce, „...odvázaná, nezávazná, prostě všechno, jen ne zodpovědná.“

„Jenže já nejsem ta jediná, co se změnila!“ zvýšila hlas.

„Jak tohle prosimtě myslíš? Chovám se podle daný situace!“

„Vážně? Tak to je mi potom všechno hned jasný.“

Obě už na sebe křičely a vůbec netušily, že jsou odposlouchávány dvěma páry malých oušek.

„Ty vůbec netušíš, proč mi na tom tolik zálěží?!“

„Nejspíš proto, že jsi sobecká malá mrcha,“ zvolila vtipkovací taktiku.

Asi to neměla dělat, protože tuhle reakci vážně nečekala. Zahleděl se na ni pár hnědých očí, do kterých se draly slzy. Nic neříkala. To bylo to nejhorší. Ticho.

„Prosím,“ zvolnila, „Jani, nezlob se. Já tě vyslechnu.“

Spustila z ní oči a došátrala se k židli. Hlavu do dlaní. „Taouni...“ spustila.

„Nerozumím ti.“

Zvedla hlavu „Tak koukni. Uvědomuješ si vůbec, co se stane, když se ti něco stane. Nedej Bože, když umřeš! Ty vůbec nechápeš závažnost situace. Víš co se stane s nima?“ kývla hlavou směrem k dětskému pokojíčku. „Vzhledem k tomu, že ty jsi biologická matka a jsme v registrovaném partnerství, já k nim nemám prakticky žádný vztah!“ Chtěla pokračovat, ale Ema s Eliškou to už nemohly poslouchat a vylezly zpoza rohu. Obě blondýnky měly ruce na uších a broukaly si lalalalala. Dohadující se ženy urychleně vstaly, každá popadla jedno děvče a společně je odnesly zpátky do postýlek. Uložily je a vymyslely pro ně další pohádku. Tak děvčata znovu usla.

Když se vrátily zpět do kuchyně, už neměly sílu na další hádku, obě pochopily. „Já vím.“ položila Janě ruku na rameno. „Ale nemůžeme zahodit všechno hezký jen kvůli strachu z budoucna...“

---