Epiphany

Světu kdysi chtěl jsem ukazovat cestu,

opilý koukat na hvězdy,

teď jako misantrop vyhýbám se městu

a sleduji supa kroužícího nad hvozdy.

 

Krouží nad stádem slepých ovcí,

jimž oči dávno vypálila rudá záře,

bez cíle bloudí lesy za nocí,

ubohý pohled na ty pokřivené tváře.

 

Bude s kým ještě sedět u kamen,

až doneseme náš kříž?

Je náš vztah už navždy poraněn,

a mezi námi neprodyšná mříž?

 

Je ještě píseň, co přirazí mě k zemi,

a nůž, co prořeže moji kůži?

Pravda nezvítězila a už tu není,

známe ještě důvod, proč přivonět k růži?

 

Samota léčí a peklo jsou ti druzí,

dějiny už neběží kolem nás.

Koho to však dnes ještě mrzí?

Údolím blahobytu rozléhá se nářek mas.

 

Já v okamžiku hledám všeho bytí smysl,

ale jak vytrhnout ho z běhu času?

Jen utrpení umí osvobodit mysl,

tak neprosme víc Boha o spásu.

---