IV – Syn Slunce

"Cajamarca byla od Machu Picchu vzdálená dobrých 1000 kilometrů. Mohlo se to zdát jako veliká dálka, ale my jsme spěchali, jak jen to šlo, takže trvalo jen necelé tři týdny, než jsme dorazili k městu. Celou dobu jsem se bála nejen o svého otce, ale i o nás. Netušila jsem, k čemu může dojít, pokud cestou potkáme Španěly. Ani jeden z nás neměl ponětí o tom, jaké podmínky v Cajamarce panují, ale museli jsme mít alespoň nějaký plán, jak se dostat k mému otci. Také jsem se rozhodla Taipimu vysvětlit vše, co mi otec prostřednictvím vzkazu sdělil. Připadala jsem si hrozně sama a nedokázala se vyrovnat s břemenem, jež mi můj otec naložil. Potřebovala jsem mít přítele, kterému věřím a který se mnou bude sdílet ono tajemství. Myslím, že bez Taipiho bych se nedostala ani do Cajamarcy, takže i přes to, co se stalo, jsem hrozně ráda, že se mnou tehdy byl."

Cajamarca překypovala životem. Ulicemi procházely celé zástupy vojáků, kteří přinášeli do města desítky drahých předmětů, jež byly ve velké míře zhotoveny ze zlata a pocházely z Inkova letního sídla, které bylo před nedávnem vyloupeno. Když se Španělé loučili se svojí rodnou zemí a vydávali se na plavbu do Nového světa, nikoho z nich tehdy nenapadlo, že připlují do zemí, které oplývají takovým bohatstvím. 'Jakoby domorodci ani neznali význam drahého kovu, jehož třpyt dokáže zajistit slávu a moc,' říkali si mnozí. Pozůstatky po masakru, ke kterému zde došlo před několika málo dny, byly již téměř zcela odklizeny a málokdo by řekl, že zde tehdy pomřelo na osm tisíc Inkových vojáků. Ani jediný z nich nekladl odpor. Cajamarca sice byla v rukou Španělů, ale přesto sem přicházeli indiáni, kteří chtěli vzdát hold Inkovi a přinášeli mu dary. Mezi davem postával i Taipi, který chtěl svého vládce taktéž navštívit. Strážní, jež hlídali vstupní cesty do města, se neobtěžovali s prohlídkami nově příchozích a většinou je pouštěli dál jakoby nic. Proč by taky ne, když nehrozilo žádné nebezpečí? Vojáci věděli, že domorodci by se neodvážili postavit proti nim. Zbraně, kterými Španělé disponovali, totiž byly pro indiány příliš strašlivé a oni se jich báli.
„No ne, to je krasavice,“ uznal strážný, když zahlédl Curu, kterou Taipi doprovázel do města. „Ukaž se,“ řekl voják a natočil princezninu tvář tak, aby si ji mohl dobře prohlédnout. Cura si nedovolila pohlédnout muži do očí. Věděla, že jeho meč by ji mohl během okamžiku propíchnout hruď. Voják si Curu prohlížel dlouhou dobu a přitom ji hladil po vlasech. „Jsi mnohem hezčí, než ta moje.“ Bylo jasné, že voják Curu chtěl a nejraději by ji okamžitě znásilnil. Princezna doufala, že si nic nedovolí ze strachu ze svého pána. K překvapení Taipiho, španěl Curu chytil, cosi zařval na svého kolegu a princeznu odtáhl do města. Cura se nemohla bránit a ani o to nestála, neboť jakýkoli pokus o vzdor by mohl vyústit její smrtí. Voják dovlekl Curu k velikému domu, který stál na náměstí a před kterým postávali další dva ozbrojení muži. Voják, který sem Curu dovedl, se nějakou dobu bavil se strážnými a zdálo se, že je čím dál víc naštvanější. Hodně zvyšoval hlas, ale jakmile z domu vyšel vysoký muž v hábitu, ztichl. Ještě než se voják vrátil na své stanoviště u brány, strčil Curu před sebe, načež zakopla a skončila na zemi v bahně. Muž urychleně pomohl dívce na nohy a ji překvapila jeho ochota a vlídnost. Ještě více ji udivilo, když muž promluvil jejím jazykem.
„Omluvte hrubé jednání toho muže. To víte – voják.“
„Já… děkuji, že jste mi pomohl. Směla bych navštívit mého vládce? Přála bych si mu vyjádřit svojí lítost nad tím, k čemu došlo.“
„Rozumím a chápu vaší starost. Nebylo by ale moudré předstoupit před Inku v tomhle stavu.“
„Ano… máte pravdu. Ach, jsem na cestě už patnáct dnů. Ušla jsem ohromnou vzdálenost jen proto, abych se mohla setkat s mým vládcem.“
„Opravdu? Odkud jdete?“
„Až z Cuzka,“ zalhala Cura a až pozdě si uvědomila, že udělala chybu.
„Vida… to je zajímavé. Možná vás přeci jen vpustíme do domu.“
„Smím vědět, co je to za stavbu?“
„Přece dům našeho velitele. Pojďte dovnitř a… mimochodem já jsem Felipillo, tlumočník.“
„Těší mě. Já jsem Taruca.“ Muž doprovodil Curu do velikého domu z kamenů. V jedné z místností postával černovlasý muž s bradkou. Zadumaně si prohlížel mapu, jež visela na zdi. Znázorňovala území, které se Španělům již podařilo prozkoumat, a nechyběly tu značky některých měst. Většina listu byla však prázdná. Felipillo přistoupil k černovlasému muži.
„Odpusťte, můj pane, že jsem opět zde…“
„Už nepotřebuji nic přečíst Felipillo, copak jsi to nepochopil? A kdybych se snad potřeboval podepsat, zavolám si písaře a ne tebe. Poslal jsem tě za de Valverdem ne snad?“
„Ano, ano, už jdu, ale jeden z vojáků přivedl tuto dívku.“
„No a proč by ne? Má snad právo na otrokyni.“
„Odpusťte, můj pane, ale nevyjádřil jsem se dost jasně. Onen voják tu dívku přivedl pro vás, aby vás potěšil. Je totiž nebývalé krásná, i když je hodně špinavá a zapáchá.“
„Nestojím o žádnou divošku.“
„To tomu vojákovi také vysvětlili vaši strážní, ale já jsem zjistil, že dívka pochází z Cuzka, což nám, tedy spíše vám, hraje do karet. Hernando de Soto chce o tom městě slyšet co nejvíce.“
„Nejprve ji vyslechnu já a ty budeš tlumočit. Stále ještě dost dobře nezvládám jazyk těch primitivů.“ Tlumočník se uklonil a vrátil se na chodbu. Chytil Curu za ruku a dovedl ji před svého pána. Cura okamžitě klesla na kolena, aby muže nenaštvala nedostatkem pokory.
„To je náš velitel, generál Francisco Pizarro,“ řekl tlumočník. „Prý si na tebe udělá trochu času.“
„Ach, děkuji mnohokrát, ale opravdu jsem hodna této pocty?“ Díky Felipillovu tlumočení se Pizarro mohl s Curou snadno domluvit.
„Nemusíš přede mnou klečet na kolenou. Vstaň a posaď se. Musíš být po cestě určitě unavená.“ Jakmile se k princezniným uším dostala Pizarrova slova v jejím jazyce, poslechla a usedla na dřevěnou stoličku. Stále se však neodvažovala pohlédnout generálovi do očí. „Jak ti říkají, dívenko?“
„Taruca, můj pane.“
„Taruca… a odkud jsi přišla. Slyšel jsem, že až z daleka.“
„Ano, pocházím z vesničky poblíž Cuzka.“
„Tedy ne přímo z města… Hmm, a kolikrát jsi v Cuzku byla?“
„Eh, přestěhovala jsem se tam jen před pár týdny.“ Pizarra její slova evidentně zklamala. Dál už o překládání nestál a pouze vyřídil Felipillovi, co potřeboval: „K ničemu mi není, ale je opravdu velmi krásná a mladá. Hernando o ni možná bude mít zájem. Zaveď ji k sobě do domu a ať se umyje. Potom ji přiveď k de Sotovi a vyřiď mu, že je jeho a ať s ní naloží, jak uzná za vhodné.“

Taipi se konečně dostal k domu, kde pobýval Atahualpa. Zprvu chtěl najít Curu, ale došlo mu, že pokud ji drží vojáci, nedostane se k ní a pouze ji ohrozí na životě. Situace se komplikovala a Taipi doufal, že Inka mu bude schopen poradit. Přestože byl vládce Incké říše v držení Španělů, Taipi a ani nikdo další si nedovolil před Atahualpu předstoupit jinak než bosý a s břemenem na zádech. Jakožto břemeno využil jednoduchou a již značně poničenou dřevěnou desku, jež našel u jednoho z domů. Nešlo totiž o břemeno jako takové, ale o postoj jeho nositele, který tímto dával najevo, že se s mocným Inkou nemůže ani zdaleka rovnat. Když Taipi vstoupil do velikého domu, překvapila ho jeho přepychovost. Nebylo zde nouze o koberce, cenné poháry a mísy, vázy s rostlinami a dokonce tu nechyběly ani Inkovy konkubíny. Sám Atahualpa seděl na vyvýšeném opracovaném kameni v prostorné místnosti. Inka byl urostlý asi pětatřicetiletý muž s krátkými černými vlasy. Přestože na sobě neměl mnoho ozdob, pouze zlatý nákrčník, nápažník a čelenku s pery kondora, jeho póza a povýšený výraz ve tváři dávaly najevo, že jde skutečně o mocného Inku. Poblíž něj postával vysoký voják v lesknoucím se brnění a mečem připnutém u pasu. Očividně si dobře uvědomoval Inkovu cenu a dbal na to, aby vše probíhalo v naprostém klidu. Kdyby Atahualpa utekl nebo byl dokonce zabit, patrně by za to voják zaplatil životem a toto vědomí ho udržovalo neustále ve střehu. Taipi poklekl a políbil svému vládci nohy. Chvíli mlčel, neboť se obával, že strážný jeho slovům porozumí, ale nakonec mu to nedalo a promluvil k Inkovi zcela otevřeně.
„Můj pane, jedna z tvých dcer je zde ve městě.“ Taipi schválně nechtěl říci její jméno, neboť to by strážci zjevně neuniklo. Sice princezně doporučil, aby vystupovala pod jménem Taruca, ale nevěděl, zda to bude schopná dodržet. „Jde přesně o tu dívku, které jsi před časem poslal vzkaz, aby nalezla Místo Úsvitu.“ Až doposavad klidný Atahualpa znervózněl. Ohlédl se na muže, jež ho hlídal, ale dle jeho výrazu ve tváři se nezdálo, že Taipiho slovům rozumí.
„Jak je možné, že o tom víš?“ zeptal se Inka.
„Tvá dcera mi to sdělila. Snažím se jí pomoci.“
„Proč tu je? Poslal jsem ji přece jinam.“
„Ano, jenomže velekněz Chrámu Měsíce zemřel a nestihl tvé dceři sdělit, kde se nalézá ono místo.“
„Ale… ani já to nevím. Jedno je v Cuzku pod mým palácem. Cesta k němu pramení na mém trůnu, ale pouze amulet z mých nosítek ji dokáže otevřít. Je to veliký smaragd zasazený ve zlatě. Pro rozhovor s naší bohyní je však zapotřebí obsidiánového artefaktu.“
„Ano, ten již máme.“
„Dobrá… vyřiď tohle všechno mé dceři a poté se vrať za mnou. Zdá se, že jsi mi zcela oddaný a proto tě čeká jiný veledůležitý úkol.“

Cura ze sebe smývala špínu a zápach díky vodě přinesené z nedaleké řeky. Felipillo princezně nabídl kus jemné látky na osušení a poté zašel špinavou vodu vylít před dům. Když se vrátil, byla již Cura oblečená do laciných kalhot a tuniky.
„Co se mnou teď bude?“ ptala se Cura.
„Hernando de Soto vás patrně přidělí některému ze svých mužů anebo, to když se mu opravdu zalíbíte, si vás nechá pro sebe jako služku. Není v tom žádná věda – nakonec když se rozhlédnete po městě, všimnete si značného počtu indiánů, kteří nám slouží a dělají to rádi.“
„Hmm, takže nebudu smět město opustit?“
„No to rozhodně ne.“
„Ale… nějaká možnost být musí. Totiž… já bych se chtěla vrátit za svojí rodinou.“
„Smůla…“ řekl Felipillo a usmál se. Curu to sice znervóznilo, ale nepřestala kvůli tomu promýšlet další kroky. Nemohla se vzdát všech nadějí, rozhodně ne tak brzy.
„Kolik je tu lidí, jako jste vy?“
„Myslíte těch, co mluví vaší řečí?“
„Ano. Přesně těch. Musí být obtížné cestovat cizí zemí, potkávat naše lidi a neporozumět jejich slovům. Co kdybych se od vás naučila jazyk, kterým mluvíte? Byla bych užitečná?“
„Ne, to rozhodně ne!“ vykřikl Felipillo. Chytil Curu za ruku a vyvedl ji z domu. Venku si Cura všimla Taipiho, jak vychází z velikého domu podobnému tomu, kde sídlil Pizarro. Raději se k němu ale nehlásila, jen po očku sledovala, jestli si jí všimnul. Tlumočník dovedl Curu k domu Hernanda de Sota. I zde, stejně jako u Pizarrova domu, byli dva muži na stráži. Tlumočníka Felipilla dobře znali a tak ho bez řečí vpustili dál. Hernando, asi padesátiletý muž s plnovousem, klečel před křížem pověšeným na zeď a pronášel motlitbu. Felipillo si nedovolil conquistadora, jež byl Pizarrovou pravou rukou, vyrušit, a tak počkal, dokud Hernando neskončil.
„Proč ke mně vedeš tu dívku?“ zeptal se Soto. Přestože Cura neznala význam těch slov, snažila si je zapamatovat.
„Velitel Pizarro ti ji nabízí. Je mladá a pohledná,“ řekl tlumočník.
„Ano, to je. Chce si mě snad Pizarro koupit po tom, co se stalo? S tím masakrem jsem nesouhlasil. Pobít takovou spoustu lidí… stačily by dva, tři tisíce a ne osm!“
„Jen konám, co pán přikáže. Netuším, co za tím je, pokud vůbec něco.“
„Hmm, uvízli jsme na mrtvém bodě. Posily ze San Miguelu stále nikde a kdoví, co nás čeká dál na jihu. Mám teď jiné starosti, než zaučovat služku. Nabídni ji mým mužům, ti určitě neodmítnou, ale vzkaž jim, že pokud se o ni poperou, zaplatí za to. Máme sice málo lidí, ale disciplína musí být. Ať si o ni třeba zahrají kostky.“ Felipillo tedy opět chytil dívku za ruku, ale Cura s ním tentokrát jít nechtěla. Dle Hernandova rozhořčení nabyla dojmu, že se pro ni situace zhoršuje a ona s tím musela něco dělat. Začala spěšně vykřikovat všechna španělská slova, která si během rozhovoru stačila zapamatovat. „Zmlkni!“ vykřikl tlumočník a ucpal princezně ústa dlaní. Hernando ale zpozorněl.
„Ty jsi tu dívku něčemu učil?“ zeptal se tlumočníka.
„Ne, můj pane. Ona… zřejmě něco pochytila.“ Hernando zamyšleně sledoval Curu, jak horlivě ukazuje na sebe a také na Felipilla. Hodně přitom mávala rukama a pokoušela se mluvit.
„Pusť ji,“ nakázal de Soto. Tlumočník pochopitelně poslechl a Cura začala s další dávkou španělských slov. Hernando ji po chvíli pokynem ruky zarazil.
„Ta dívka se zřejmě rychle učí a zdá se být snaživá. Jak už jsem řekl – stojíme na mrtvém bodě, ale brzy jistě podnikneme výpravu na jih. Nebylo by špatné, kdybys mohl zůstat zde a já přesto měl s sebou schopného tlumočníka. Ta dívka by mohla být cenná obzvláště, když patří k nim. Skrze ni by domorodci snáz porozuměli, co jim chceme sdělit. Nauč ji, co se dá a to co nejrychleji. Musí být schopná se se mnou domluvit.“
„Ale… můj pane. Je to divoška. Necivilizovaná, nedisciplinovaná,…“
„Bojíš se ztráty svého postavení, že Felipillo? Pak už bys nebyl tak důležitý… Pokud tu dívku nenaučíš, co chci, dám ti vyříznout jazyk a nemysli si, že mi to u Francisca neprojde. A teď už zmiz z mého domu!“

Taipi čekal nedaleko de Sotova domu. Dobře viděl, kam tlumočník a Cura zamířili a doufal, že odtamtud co nejdříve vyjdou. Když se tak stalo, Taipi okamžitě přistoupil k princezně. „To je můj přítel,“ řekla Cura. „Dovolíte nám si promluvit o samotě?“
„Ne! Jdeme se učit naší řeč!“ vykřikl rozhořčením Felipillo.
„Jsi tak krásná jako smaragd na nosítkách všemocného Inky,“ zakřičel Taipi. Felipillo tomu sice rozuměl, ale nepochopil skrytý význam, kdežto Cura ano. Tušila, že Taipi již za jejím otcem byl a bylo jí jasné, že se sháněl po klíči, co odemyká Místo Úsvitu. 

Když na Cajamarcu padla tma, Pizarro se za doprovodu Felipilla vydal na návštěvu ke svému vězni. Atahualpa právě hovořil s Taipim, ale Pizarro tomu nijak zvlášť nerozuměl. Pouze si domyslel, že se to týká něčeho důležitého, soudě dle Inkova zvýšeného hlasu. Jakmile si však Inka všiml přítomnosti Pizarra, zmlkl.
„Rozuměl jsi jim?“ ptal se Pizarro tlumočníka.
„Nepříliš, můj pane. Zřejmě se to týká Inkova bratra.“ Pizarro nechal přivést Inku do velikého sálu, kde Atahualpa trávil většinu dne. Oba usedli ke stolu, tak jako obvykle. Díky Felipillově tlumočení se oba muži snadno domluvili.
„Doufám, že už ke mně necítíš hněv,“ začal pozvolna Pizarro.
„Jak už jsem řekl při našem prvním setkání – takové je štěstí válečné.“
„Ano, nicméně dá se očekávat, že ke mně a mým mužům budeš chovat nenávist. Pobili jsme tisíce tvých lidí.“
„Ve válce lidé umírají. Jinak by to nebyla válka.“
„Já s tebou ale nechci válčit. Tvá země nám dle zákona patří.“
„Je to moje země a patří mému lidu.“
„Možná kdysi. Uvědom si, že se vzpíráte vůli Boží. Tahle válka nebyla vyprovokovaná námi, ale tebou a tvým lidem. Je snad špatné vzít si to, na co má člověk právo?“
„Mluvíš tu o Bohu a přitom já jím jsem! Jsem synem Slunce!“
„Opravdu si to myslíš? Kdybys skutečně byl Bůh, mohl bys dál, než ke hranici Cajamarky, nemyslíš? To, že jsi v mé moci je jasný důkaz toho, čím jsi v porovnání s mým a tím jediným správným Bohem.“ Atahualpa na to nic neřekl a tak Pizarro po chvíli pokračoval. „Spor s tvým bratrem Huascárem je tím hlavním důvodem mé dnešní návštěvy. Není to tak dlouho, co po mých lidech poslal zprávu, že nabízí daleko větší výkupné, než ty.“ Pizarro vstal a přistoupil k čáře, jež se táhla po obvodu místnosti a byla ve výšce necelých tří metrů. „Slíbil jsi, že celou tuto místnost zaplníš zlatem a to až do této výšky.“
„To také učiním! Moji poslové již vyrazili do Cuzka, aby vyřídili, že se má odtamtud nosit zlato. Jen musíš být trpělivý, neboť do Cuzka je to daleko a zlato je hodně těžké.“
„Dobře, ale jak už jsem řekl – tvůj bratr nabízí víc a já jsem nyní na vážkách. Když vyhovím jemu, ty na to doplatíš a naopak. Rozhodl jsem se tedy pomoci Inkovi, a jelikož Huascár zpochybňuje tvé právo na trůn, nechám ho předvést sem, abychom ten spor konečně vyřešili. Pro dnešek je to vše. Odpusť, že s tebou dnes nepovečeřím, ale mám neodkladné záležitosti. Stavím se zítra a zahrajeme si kostky.“ Pizarro odcházel s úsměvem na rtech. Nikdy mu nešlo o to, kdo z bratrů má právo na to být Inkou, ale o to, kolik zlata dokážou nashromáždit. Jejich spor zvedal výši výkupného, neboť oba chtěli přízeň Španělů. I Atahualpa si toto uvědomoval a byl proto rozhodnut, co nejdříve poslat pro Taipiho.

Druhý den Felipillo stejně jako včera večer učil Curu novému jazyku. Děsilo ho, že jeho zdraví a možná celý život závisí na dívce a doufal, že ona si to neuvědomuje, jenomže se pletl.
„Směla bych jít na chvíli ven? Už se mi z toho učení motá hlava a potřebuji trochu čerstvého vzduchu.“
„Zatím nemáš dostatečné výsledky a pak – není bezpečné tě pustit ven, takže se odsud ani nehneš!“
„Myslíte, že bych zkusila utéct? To se nemusíte bát. Spíše bych mohla panu Hernandovi ukázat, že vlastně nic neumím. Myslíte, že by nebyl zklamaný, že jste mě nic nenaučil?“
Felipillo vstal od stolu tak prudce, že ho málem převrátil. „Do hodiny budeš zpět, jinak…“ Felipillo to nedořekl, ale nebylo ani třeba. Cura chápala, že by jí mohl ublížit, takže nechtěla zbytečně riskovat. Venku pršelo, a tak byly ulice rozmáčené a plné bahna. Cura se vyděsila, když zahlédla skupinu vojáků na vysokých čtyřnohých zvířatech. Byli to koně, ale ona nic takového v životě neviděla. Raději je nechala projít a až poté vyrazila na průzkum. Teoreticky mohla zkusit navštívit Inku, ale obávala se, že se přijde na to, kým doopravdy je. Musela si to tedy v zájmu bezpečnosti odpustit a místo toho pátrala po budově, ve které by se mohly nacházet uloupené cennosti. Nebylo těžké onu stavbu nalézt, neboť před vchodem stáli strážní a každou chvíli dovnitř někdo vešel, aby si odtamtud něco odnesl. Zdálo se, že Pizarro svým mužům dovolil nabrat si tolik zlata, kolik sami chtěli. Cura přemýšlela, jak se dostat dovnitř, ale nedokázala na nic přijít.
„Už jsem se bál, že tě neuvidím,“ řekl Taipi. Cura, která si ho vůbec nevšimla, se zprvu polekala, ale pak se usmála a mladíka políbila na tvář. „Pochopila jsi, co jsem měl včera na srdci?“
„Myslím, že ano. Tohle musí být něco jako pokladnice a předpokládám, že nosítka budou tam, ale jak se dostat dovnitř?“
„To zatím netuším, ale budeš na to muset přijít sama.“
„Sama? Proč? Nemůžeš mi pomoct?“
„Já musím odejít a to už dnes. Inka si to tak přeje. Včera jsem se taky dozvěděl, že cesta k Místu Úsvitu začíná v Cuzku v paláci na trůnu. Je možné, že tě tam naši lidé nepustí, ale snad změní názor, když jim ukážeš ten smaragd. Taky nezapomeň na obsidián. Máš ho doufám stále u sebe.“
„Ano, mám ho tady ve váčku a nedám ho z ruky. Nelíbí se mi, že jdeš pryč. Já… nevím, jak dlouho mě tu budou držet, takže by bylo nejlepší, kdybys to všechno udělal za mě.“
„Jenomže Inka mě nařídil vyrazit do Xauxy. Potom se sem vrátím a opět ti budu k ruce, ale nyní nemohu. Tvému otci totiž jde o život.“
„Cože?! Pověz mi víc.“
„Raději ne. Nevím, jak to dopadne, takže… zatím sbohem.“
Cura se s Taipim rozloučila a snažila se skrýt slzy – neúspěšně. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a začala znovu dumat nad tím, jak se dostane do dobře střežené budovy. Nedaleko odtud si všimla zvláštní stavby, kterou rozhodně nepostavily ruce indiánů. Netušila, že se jedná o kostel, ale domyslela si, že musí jít o stavbu, která má pro cizince zvláštní význam. To, že byla budova především ze dřeva, ji nahrávalo do karet, ovšem teď za deště stejně nemohla nic udělat. Vrátila se proto do domu, aby pokračovala ve výuce.

Pozdě večer, když Cajamarca usnula a jediní, kdo byli venku byli strážní, se Pizarro vydal navštívit svého cenného vězně a opět ve společnosti Felipilla. Tentokrát se návštěvy zúčastnil také dominikánský mnich Vincente de Valverde to proto, aby Inkovi kázal o křesťanském učení. Inka tak jako vždy pečlivě naslouchal, ale přesto se nezdálo, že by de Valverdova slova zanechávala nějakou odezvu. To ale až do té chvíle, kdy Valverde promluvil o Inkově osudu.
„Jak vůbec můžeš sám sebe nazývat synem boha Slunce, když jsi zbaven svobody? Tvůj ‚Bůh‘ od tebe odvrátil svoji tvář, copak to není zřejmé? Vznášíš hold tomu nesprávnému a skutečnost, že jsi v našem zajetí, to jen potvrzuje.“ Atahualpa na slova mnicha nereagoval, ale přesto mu hlavou probleskovala nejistota. Co když se celý jeho národ zmýlil? Co když nic není, tak jak se zdá?“ Do místnosti v rychlosti přiběhl udýchaný voják.
„Pane, můj pane,“ křičel, co mu síly stačily. „Hoří, pane. Kostel je v plamenech.“
„Jak je to možné?“ vykřikl Pizarro a pospíchal ven. De Valverde byl však rozrušen ještě více, než kdokoli jiný. K hořícímu kostelu se seběhlo mnoho mužů z celého okolí. Mnozí nosili vodu z nedaleké řeky, jiní se plameny snažili udusit dekami a další riskovali své životy, aby z kostela odnesli co nejvíce cenností a písemností. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml nenápadného stínu, který se proplížil do skladiště a po chvíli z něj zase vyběhl.

Krátce po půlnoci, to když byl požár již uhašen a z kostela zůstala jen doutnající ruina, se Vincente sešel s Pizarrem v jeho domě. Mnich byl vzteky celý bez sebe a Pizarro se začal strachovat o jeho zdraví.
„To nemůže být pravda!“ křičel rozlícený mnich. „Jak si vůbec někdo může dovolit zapálit svatou půdu? Viníka musíme dát ukřižovat a to neprodleně!“
„Uklidněte se!“ zařval rozzlobený Pizarro a přihnul si ze své placatky s alkoholem.
„Mám se uklidnit? Já? Copak to nechápete? Přijeli jsme do této bohapusté země rozšiřovat vůli Boží a obracet neznabohy na pravou víru. Jak to teď vypadá, když náš kostel lehl popelem?“ Pizarro musel uznat, že mnich nemluví zcela z cesty.
„Myslíte, že to ovlivní morálku mých lidí?“
„O tom nepochybuji. Je snad nadmíru jasné, že takový ohavný čin mohl uskutečnit jedině někdo z těch primitivů. Já věděl, že je příliš nebezpečné je tu nechávat.“
„Otče, tady nejde jen a naši víru, protože ta se sama o sobě mezi divochy nedostane. Nemůžete přijít kupříkladu do Cuzka a hlásat křesťanské učení, když za vámi nebudou stát moji muži s meči a mušketami. Nechápete vůbec nic o taktice a strategii. Mám necelých dvě stě mužů. Jak by to tu vypadalo, kdyby museli město dát dohromady jen oni? Stále ještě nemáme ani postavené celistvé hradby a zlikvidovat mrtvá těla by se taky nepovedlo bez pomoci divochů. Pak tu máme šlechtice a vůbec zkrátka ty, kteří neustále přinášejí Inkovi dary. Nemohu jim zabránit vstoupit do města, vždyť my jsme tu v oslabení! Pokud se proti nám seskupí jako jedna armáda a zaútočí, tak smetou celou Cajamarku i s námi!“
„Takže nebudete dělat nic? Vsadím se, že ten hlupák se teď směje na celé kolo, když se dozvěděl, že zatímco já mu kázal o našem všemocném Bohu, tak kostel takřka shořel.“
„Provedu exemplární tresty. Tím snad žádnou velkou vlnu nevole v těch lidech nezpůsobím a moji muži uvidí, že takovéto hrůzy nenechám bez povšimnutí. Sdělím de Sotovi, aby k ránu připravil, řekněme, třicet domorodců, které necháme postřílet. Tak a teď běžte ven a uklidněte mé muže a opovažte se je obrátit proti divochům! Dobře si pamatuji, co se dělo při tom masakru – musel jsem chránit Inku vlastním tělem, aby ho rozvášnění vojáci nezabili a sám jsem při tom utrpěl lehké zranění ruky. Jestli Inka zemře, tak si podepíšeme rozsudek smrti a to všichni!“

Další den Curu probudil ruch na ulici. Vstala z postele, ale ještě než vyrazila ven, ujistila se, že její tajná skrýš pod postelí stále obsahuje obsidián i smaragd zasazený do kusu zlata, na jehož spodní části bylo několik špičatých výstupků. Tlumočník Felipillo v domě nebyl, ale Cura předpokládala, že nebude daleko. Princezna vyšla na vzduch a pokračovala k náměstí. Zaslechla ohromné rány, které ji vyděsily. Ve skutečnosti šlo o výstřely z mušket. Cura se odvážila pokračovat a u kostela zahlédla shluk mnoha lidí. U zdi stálo deset vojáku s mušketami a před nimi desítka mrtvých těl. Cura se vystrašila, neboť zprvu netušila důvod tohoto masakru. Před vojáky byla přivedena další desítka spoře oděných mužů a žen a i ti po výkřiku de Sota a výstřelu vojáků padli k zemi. Cura vyhledala Felipilla, který tu byl pochopitelně také.
„Můžete mi vysvětlit, co se to děje? Proč ti lidé padají k zemi a co to je za hrozné rány?“
Felipillo se usmál a řekl: „Tví lidé včera večer zapálili náš kostel. Tohle je jejich trest. I kdyby mezi nimi ten žhář nebyl, dá se očekávat, že se o to znovu nepokusí.“ Cura se předklonila a pozvracela se. Byla úplně mimo a okamžitě se z místa vzdálila. Zaslechla poslední salvu střel a v tu chvíli se vší silou rozeběhla ke svému dočasnému domovu. Opřela se o stěnu ve svém pokoji a rozplakala se. Nedokázala se uklidnit, přestože se o to snažila. Jakoby nestačil velekněz z chrámu Měsíce. Teď kvůli ní zahynula další třicítka lidí. Připadala si jako uprostřed noční můry, ale věděla, že se musí vzchopit, jinak její říše padne.

Taipi pospíchal do pevnosti Xauxa tak rychle, jak jen mohl. Zastavoval se jen proto, aby se napil nebo nasytil. Indiáni byli schopní urazit za krátkou dobu veliké dálky a to i zde v Andách. Promyšlená a neustále udržovaná síť cest k tomu dopomáhala. Taipi hrál o čas a pokud nechtěl Inku zklamat, musel do pevnosti dorazit včas. To se mu skutečně podařilo, a když uviděl před sebou na vrcholku kopce mohutnou kamennou stavbu, poznal, že je u cíle. Vystoupal nahoru a stanul před dvěma strážnými, jež byly vyzbrojení kopím.
„Jsem posel Inky,“ řekl Taipi, „mám tu zprávu pro velitele.“ Taipi ze svého váčku vytáhl několik dřevěných tyček se značkami.
„Zavedu tě k Urpimu,“ řekl jeden ze strážných a provedl Taipiho pevností. Xauxu se od Machu Picchu v mnohém lišila. Jednak šlo o mnohem menší pevnost, navíc v nižší nadmořské výšce, ale také tu bylo veliké množství vojáků. Nezdálo se však, že by měli v plánu zaútočit na Cajamarcu a zachránit tak Inku ze zajetí. Taipi přemýšlel, jak těžké by pro Španěly bylo pevnost dobýt. V tu chvíli mu na mysl přišla situace na Machu Picchu, kdy Španělé zdecimovali tamní lid svými artefakty, jež byly napuštěný čímsi smrtícím. Zřejmě tak neučinili úmyslně, ale kdoví, třeba jim již došlo, jak snadné může být takovouto pevnost dobýt. Děsilo ho, že Cura nyní žije přímo mezi cizinci. Nechtěl ji přidělávat další starosti a raději jí nepřipomínal možnost, že také onemocní a zemře. Když byl Taipi doveden do největší budovy, která v pevnosti byla, přestal přemýšlet a věnoval se opět jen svému úkolu. Urpi – vysoký, statný válečník s macanou v pravé ruce se podivoval nad tím, že ho navštívil Inkův posel. Odložil macanu, což byla dřevěná tyč s násadou ve tvaru hvězdice, jež byla ze zlata. Poté si od Taipiho vzal zprávu a přečetl si ji. V pevnosti byl jediný, kdo znal písmo a to rozhodně nebyla náhoda, neboť Atahualpa potřeboval, aby jeho bratra střežil někdo znalý písma.
„Pojď se mnou,“ řekl Urpi, vzal si macanu a dovedl Taipiho k cele, ve které byl držen Huascár. Atahualpa mu ani zdaleka nedopřál takovou svobodu a poctu jakou on sám dostal od Španělů. Huascár byl držen v několika málo komnatách, které byly neustále hlídány strážnými. Ti samozřejmě umožnili svému veliteli vstoupit. Taipi tedy poprvé v životě spatřil na vlastní oči Huascára, mladšího bratra současného Inky. Huascár, stejně jako Atahualpa byl synem Huayna Capaca. Když Capac zemřel, měl nastoupit na trůn jeho nejstarší syn Ninan Cuiochi, jenže ten taktéž zahynul. Následovala občanská válka, neboť Huascár i Atahualpa se považovali za legitimní nástupce svého otce. Pravda byla na straně Huascára, neboť to on byl synem hlavní manželky svého otce, ale to Atahualpu nijak netrápilo. V následné válce byl Huascár poražen a uvězněn zde v pevnosti.
„Kdo je tento muž?“ zeptal se Huascár a ukazoval na Taipiho.
„Je to Inkův posel,“ odvětil Urpi.
Huascár se usmál a řekl: „Zdá se, že můj bratr dostal strach. Španělé by mi totiž mohli dopomoci na trůn, který mi po právu náleží! Co tedy chce můj bratr? Jsou v té zprávě výhružky, nebo snad prosby?“
„Ani jedno. Jde o nařízení, jehož vykonáním mě pověřil a které našeho Inku zbaví strachu.“ Urpi se napřáhl macanou a udeřil nic nečekajícího Huascára do hlavy. Lebka pod nárazem ostrého kovu praskla a Inkův bratr padl k zemi mrtev. Taipi byl z celé události zaskočený. Nikdy by si nepomyslel, že s sebou nese rozsudek smrti. Zíral na mrtvé Huascárovo tělo a nedokázal z něj odtrhnout oči. „Splnil jsi své poslání,“ řekl Urpi, „ale já stále ještě nevykonal Inkovu vůli.“ Taipi pohlédl na Urpiho a nerozuměl jeho slovům. „Ta zpráva se týkala i tebe,“ řekl Urpi, napřáhl se a vší silou udeřil Taipiho do temene hlavy.

"Krátce po Taipiho odchodu se do města dostala zpráva, že v řece Andamarce bylo nalezeno tělo Inkova bratra Huascára. Tvrdilo se, že ho někdo utopil a bylo zřejmé, že v tom byli zapleteni naši lidé. Jenomže pár dnů nato vojáci nalezli u břehů Andamarcy vyplavené tělo mého Taipiho. Domyslela jsem si, že v tom má prsty přímo můj otec, neboť Huascár byl jeho soupeř a mohl jeho postavení vážně ohrozit. To, že Inka nařídí svého nevlastního bratra zabít, se dalo čekat, ale že se zbaví i Taipiho… Nakonec to bylo logické, vždyť Atahualpa nepotřeboval, aby Taipi promluvil o tom, kdo ho poslal a s čím. Před Španěly hrál můj otec překvapeného a smutnil kvůli svému bratru. Nevím, jestli mu na to skočili, ale i kdyby ne, tak se s tím nedalo nic dělat. Španělé měli už jen jednoho Inku…"