Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Příchod do Ledových zahrad - tři princové a královna

30. 12. 2014
0
6
626

Zajímalo by mě, co si o tom myslíte. Snesu i tvrdší kritiku, ale pouze konstruktivní. 

 

Je to součást knihy, jen takový výňatek.

 

Dona, žena kdysi trpící depresemi a úzkostmi, si vyrvala svou vlastní duši z těla černou magií, aby se zbavila své agonie. Kletba, kterou sama na sebe uvrhla, byla tak mocná, že všechno okolo ní v okruhu desítek kilometrů doslova zamrzlo. Včetně lidí. Tak byla násilně stvořena země zvaná Ledové zahrady.

V tomto příběhu mám čtyři hlavní postavy:

Desperatus - náctiletý chlapec, jehož příchod do Ledových zahrad byl přesně promyšlen Utěšitelem tak, aby způsobil zánik země a celé kletby

Audens - Desperatův starší, silnější a odvážnější bratr (v tomto úryvku se nevyskytuje)

Algiditas - jeden ze tří princů

Utěšitel - skrytá hlavní postava. Protiklad kletby skládající se z duší těch, kteří jsou pod vlivem kletby nebo v Ledových zahradách zemřeli, chová se jako vyšší bytost, snaží se o zrušení kletby a vypráví celý tento příběh (zdánlivě v er-formě, neboť jakožto vyšší bytost vidí i do myšlenek)

Když se nad tím zamyslíte, v podstatě je to docela kravina, co si budeme namlouvat. Jenže já do té kraviny dala celý svůj mozek - každá postava něco znamená, každý popis něčeho něco znamená, do všeho se promítá moje mysl, moje prožitky, inspirativní lidé a hlavně názory na svět.

Hlavní zprávou Ledových zahrad je: Nesnažme se být dokonalí a inteligentní, buďme hlavně lidští. Rodina je v životě nejdůležitější - blízcí, které sis nemusel získávat - stačilo se prostě jen narodit a měl jsi je. Vazby mezi rodinnými příslušníky nikdy nezmizí, ať děláme co děláme.

Konec filozofování. Ono to totiž za tolik obkecávání zatím moc nestojí. Ale já furt pevně věřím, že to ještě přijde. Že to jednoho dne napíšu tak, aby to mělo smysl, spád, děj, poselství, napětí a pořádnou jiskru. I když nejsem zrovna Shakespeare.

 

Kdesi v dálce se rýsovaly nějaké nehybné postavy, jinak ale nešlo vůbec rozeznat, kde končí zem a začíná obloha. Všechno mělo tu stejnou, fádní, bílou barvu. Mohutný stratus nad chlapcovou hlavou byl stejně tak dalekosáhlý, jako zasněžená rovina, po které kráčel, a hustá, všudypřítomná mlha, díky které vůbec nic neviděl.

 

Přes přízračné, jakoby násilím udržované ticho Desperatus neslyšel ani tlukot svého srdce a dokonce ani vlastní kroky, což ale mohlo být způsobeno i tím, že sníh pod jeho nohama zdaleka neměl takovou konzistenci, aby mohl křupat. Byl prašný, hluboký a skoro neprostupný. Každý krok chlapce studil a nohy mu začínaly regulérně mrznout, což bolelo. Všímal si, že jakmile udělal stopu, ihned ji zahladil sníh, jakoby si země sama nepřála být jakkoliv rušena.

 

Najednou chlapec ucítil, jak ho někdo zezadu popadl.

 

 

“Mám.. Tě.. Zabít?”

Na krku chlapec ucítil studené ostří, nejspíše meč. Do nozder se mu vedral čísi smrdutý dech, z něhož málem omdlel.

"Jak se sem opovažuješ vkročit, cizinče..." zasyčel onen hluboký hlas Desperatovi přímo do ucha. Na tváři se chlapce dotklo něco chladného a pevného. Zcela určitě to byla přilba.

"N-ni-niv-nives..." dostal ze sebe Desperatus a přerývaně dýchal. Zorničky měl rozšířené, jeho tvář měla téměř barvu betonu.

Ve chvíli, kdy strážce uslyšel své jméno, pustil Desperata a surově ho od sebe odstrčil. Chlapec měl konečně šanci si ho prohlédnout. Byl docela malý, ale bylo vidět, že má sílu. Na sobě měl zašedlou zbroj a z helmy mu koukaly pouze oči - celé černé. Narozdíl od těch Phoúronových se ale vůbec neleskly. Byly matné a mrtvé. V rukou držel ledový meč, špinavý od krve, se spoustou ostrých záhybů. Stál nehnutě a pozorně si chlapce prohlížel.

"Ty mě znáš?" vycedil skrz zuby.

"N-ne, te-tedy a-ano..." vykoktal Desperatus. Na víc slov se nezmohl, strašně se bál.

Nives se k němu přiblížil. Nyní stál těsně u něj a svůj meč svíral pevně ve své dlani. Jediným prudkým pohybem mu jeho čepel znovu přidržel u hrdla.

"Tak mluv," sykl na hromádku neštěstí před sebou.

"P-phoúron..." pípnul Desperatus rychle.

"No jistě... Bývalý král... Potkal jsi ho na cestě sem, že ano..."

Desperatus horlivě přikývl.

"Určitě..." pokračoval princ "Určitě ti o nás mnoho řekl..."

Desperatus opět přikývl.

"Kdybys o nás cokoli někde vyzradil... Ne, ne... Zpátky nemůžeš... Zabiju tě teď a tady... Dřív, než zanecháš zřetelnější a nebezpečnější stopy než byly ty, podle kterých jsem tě vyčmuchal..."

Desperatus zatajil dech. Nekřičel, neplakal, neprosil. Ani nedutal. Byl v šoku a čekal, až dopadne smrtící rána. To se však nestalo, protože jakmile se Nives rozmáchl, promluvil na něj čísi hlas:

"Zadrž."

 

Zpoza stromu se vynořil další princ, toho Desperatus také poznal. Byl o něco vyšší než Nives, vlasy měl z rampouchů a na hlavě mu zářila velká koruna. Oblečen byl v dlouhém prošívaném kabátě. Jeho pohled působil nanejvýš chladně a odměřeně.

"Algidite,” zašeptal Nives výhružně.

“Prý příliš špiníš sníh krví," odpověděl Algiditas klidně. “Tvrdí to i matka.”

Nives konečně sklonil svůj meč a posměšně si odfrkl: "Jakoby jí to vadilo, že?"

Algiditas se ke dvojici přiblížil a arogantně se usmál.

"Někomu to zřejmě vadí. A ten někdo jsem já. Neslyšel jsi snad, když jsem říkal, že chci sluhu?"

"Ehm... Slyšel." připustil Nives trpce.

"Jistěže slyšel. Špinění sněhu ti ale nedá spát, že? To je škoda, protože jsem ti právě zábavu překazil. Dovol, abych ho odvedl k matce. Ona rozhodne, jestli ten kluk zůstane mezi námi. Pakliže ne, tak skončí večer na talíři." Poté Algiditas chytil Desperata za ruku a trhnutím ho přitáhl k sobě.

"Zvláštní... Jak se pořád potřebuješ ptát na svolení..." sykl Nives.

Algiditas se už na něj ani nepodíval. Nives mu nestál za další zbytečná slova. Vzal k smrti vyděšeného chlapce a spěchal s ním k zámku.

"Jednou... Jednou se dočkáš... Jednou uvidíš..." zasyčel za ním ještě Nives s přídechem nadcházejících katastrof.. Algiditas však byl příliš daleko na to, aby ho uslyšel.

 

Razili si cestu mezi stromy. Princ Algiditas mlčel. Jeho kroky byly dlouhé, pomalé a tiché a zářivý plášť se za ním vlnil, jakoby těm krokům chtěl dodat na důležitosti. Vlasy stály strnule na místě a jejich hroty směřovaly kolmo dolů. Nevýrazný, lehce namodralý obličej zdobila umělá stříbrná bradka a také ony typické černé oči bez bělma. I on měl meč - pečlivě zastrčený za opaskem od pláště. Vypadal skoro stejně jako ten Nivův, jen byl viditelně mnohem těžší a více ozdobený.

"Za chvíli tam dojdeme," ujistil chlapce, když si konečně všiml, jaký šok v něm Nivův útok vyvolal.

Celou cestu na něj mluvil. Doufal, že ho tak snáze uklidní. A Desperatus jeho hlas skutečně slyšel. Nevěděl, odkud přichází, ale uklidňoval ho ten hluboký tón a ten ledový klid, který byl z hlasu poznat. Brzy přestal upírat svůj zrak někam do nekonečna a začal se soustředit na cestu.

"Už jsme skoro tam," promluvil princ znovu. Desperatus slabě přikývl. Pomalu se z Nivova útoku vzpamatovával, přestával být tak bledý a roztřesený. Začínal mít své ruce opět pod kontrolou, na krku však stále cítil ten chlad z princova meče. No jistě - právě si uvědomil, co vlastně v něm vyvolalo takový šok. Ten meč! Když se jím Nives dotkl jeho hrdla, prostoupil jím chlad, který ho doslova uvedl do tranzu. Proto nekřičel, proto nepanikařil. Účinky čepele však už téměř odezněly.

Desperatus se podíval před sebe a spatřil vchod do zámku. Byl to zmražený vodopád, uprosřed rozdělený napůl, jakoby ho někdo kdysi odhrnul jako záclonu a on už tak zůstal. Ale ani věže, ani zdi, vidět nebyly. Mlha je dokonale zakrývala. Zdálo se, jakoby se tam již nic jiného, kromě té brány, nenacházelo.

Když chlapec tou pozoruhodnou branou procházel, měl strach, aby na něj nějaký ten kus ledu nespadl, to se však nestalo. Vše pevně zůstávalo na svém místě.

“Dávej pozor, aby ses tu neztratil. Zejména v Nekonečné chodbě. Tam už by tě nikdy nikdo nenašel,” ozval se mu kdesi nad hlavou Algiditův hlas.

Co je to Nekonečná chodba, nad tím ani nepřemýšlel. Domníval se, že se to co nevidět dozví.

Hleděl teď do vstupní haly neurčitého, mnohoúhelného tvaru se spoustou různých koutů, ozářených světlem procházejícím skrz modrý led, ze kterého byly stěny této haly zhotoveny. U každého kouta stál jeden nízký čtyřhranný sloup a v něm jedna zmrazená zbraň.

Kolem nich prošel nějaký člověk. Desperatus by si ho býval skoro ani nevšiml, kdyby ovšem na okamžik nespatřil, že je dotyčný muž bílý jako smrt a skrz naskrz promrzlý.

“Kdo to byl?” ozval se.

“Původní obyvatel. Stal se naším poddaným, stejně jako všichni ostatní, kdo tu bydleli před námi.”

Princ šel s Desperatem dál. Nyní vstoupili do krátké, leč vysoké chodby. Vlastně byla tak obrovská, že chlapci připadalo, jakoby ji původně postavili pro někoho pětkrát většího. Po obou stranách ji zdobily nádherné ledové sochy v nadživotních velikostech. Skulptury členů královské rodiny a také nejrůznějších zvířat. Desperatus se zadíval na Phoúrona - mladého a hrdě stojícího. Poté přesunul svůj zájem na sochu prince, jehož ještě neměl tu čest poznat osobně - prince Poesia.

Jestli byl Algiditas vznešený, tak Poesis byl oproti němu bůh. Jeho vzpřímená postava převyšovala tu Algiditovu asi o dvě hlavy, byl štíhlý a tvářil se, jakoby byl nad veškerou realitu povznesen, jakoby hleděl do dáli. Přitom se však díval dolů na chlapce. Oděn v neurčité a zdánlivě nekonečně dlouhé, nařasené látce, tiskl si k tělu jakousi knihu z tlustých, ledových desek. Na hlavě měl vysoký šestihranný klobouk, nebo spíše čepici.

Opodál stála i socha princezny, tu si však chlapec prohlédnout již nestihl.

Algiditas třikrát zabušil na mohutné dveře tvaru lomeného oblouku, jež byly zhotoveny taktéž z ledu.

“Dále,” zaslechli tichý, znavený hlas.

Vstoupili.

Honosné, pomyslel si chlapec. Trůnní sál byl obrovský, podlaha lesklá jako zrcadlo a všudypřítomné sloupy vyřezané do soch očima sledovaly každý pohyb příchozích.

Podlaha studila. Studila tak moc, až pálila, a to i přes podrážky bot, jež měl chlapec na nohou.

 

“Má královno,” pozdravil princ a poklekl. Desperatus poklekl také, aniž by jí věnoval sebemenší pohled. Tak strašně byl nervózní.

“Kdo je to?”

“Nevím,” odpověděl Algiditas po pravdě.

“A to, že není mrtev, znamená, že ho chceš jako sluhu, je to tak?”

“Naprosto správně, má paní,” přikývl.

“Ukaž ho.. Vstaň a pojď blíž.”

Algiditas zvedl Desperata na nohy a popostrčil ho směrem k trůnu. Desperatus se tam zadíval.

Trůn byl nádherně zdobený a na něm seděla vyhublá, unavená stařena, doslova ztrápená věkem a životem. Její kletbou zčernalé oči zely jako dvě díry. Díry. A nic víc.

Desperatus se přinutil do nich pohlédnout. A zmocnil se ho nevysvětlitelný odpor, když to udělal. Královna pohlédla do jeho sytě modrých očí.

“Důvod,” řekla.

“Pro-prosím?” nechápal chlapec.

“Důvod příchodu. Řekni mi ho.”

“J-já.. m-můj bratr… U.. Utekl jsem.. H-hledám k-klid..” vykoktal ze sebe. Najednou nevěděl ani trochu, proč vlastně přišel. Svou odpověď poskládal z chabých úlomků vzpomínek na uplynulé dny.

“Klid,” řekla královna pomalu. “To jsi tu správně.”

Vstala.

“Pojď se mnou před bránu a já ti povím o Ledových zahradách to nejdůležitější.”

 

---

 

Desperatus, královna a Algiditas stáli před branou zámku a pohlíželi na bílé prázdno před sebou.

"Mám za to, že se ti tu bude líbit. Vše je tu tak, jak má být, vše zůstává na svém místě. Nikdo se neptá "proč", lidé jen dělají, co musí - zachovávají svůj rod a také svou vznešenost. Takto jistě vypadá bájný ráj - dokonale klidná země bez starostí a bez bolesti. Žádné zlo, jen velké nekonečno a mnoho tajemství."

Desperatus na královnina slova neodpověděl, neboť s nimi ani v nejmenším nesouhlasil. Takto že má vypadat ráj? Vždyť to bylo naprosto šílené. Ráj přece nemůže být tak prázdný, nevědomý, bezcitný a lhostejný k existenci všeho živého. A že v Ledových zahradách neexistovalo zlo, to byla jistě také lež. Co Nives a jeho touha po krvi?

Královna si ale očividně nic z toho neuvědomovala. Nejspíše proto, že neměla duši. Domnívala se, že lidé, kteří duši mají, zdejší mrtvolný klid uvítají. Dokonce i sám Desperatus byl přesvědčen, že mu zdejší klid udělá dobře. Oba se však mýlili - to, že se ve zdejším prostoru nedalo nic rozeznat, přispívalo spíše k nervozitě než k pokoji.

Chlapec pohlédl koutkem oka na prince. Tvářil se zvláštně, jakoby na něco vzpomínal - nic víc se z jeho obličeje vyčíst nedalo. Rozhodně však také nevypadal, že by se svou matkou souhlasil.

Jakmile Algiditas zachytil chlapcův pohled, pomalu přikývl a zavedl ho zpět do zámku.

“Vrátím se nyní zpět do trůnního sálu,” oznámila královna a zanechala je v přijímací hale samotné.

Algiditas chvíli stál na místě a zíral na jednu z vystavených dýk, pak se otočil a pokynul chlapci.

 

 


6 názorů

CHYSTÁM SEPSAT?

On už je hotový. Jen to chce trochu víc úprav. Tohle je z kapitol 9 - 10.


Lakrov
13. 01. 2015
Dát tip

Spíš než povídka (nebo výňatek z povídky, jak uvádíš v prologu) je v tom textu popsaný obsah povídky nebo příběhu, který, jak se zdá, se teprve chystáš sepsat. ...jo on to celé je pořád ještě prolog...

Složité konstrukce vět (jimiž se možná snažíš navodit atmosféru /fantasy?/ příběhu), použité hned v úvodu, by mohly čtenáře (jako jsem já) odradit. Nebo jiné nalákat? K dalším, "akčnějším" odstavcům už výhrady nemám (nebo se mi povedlo tomu jakoby archaickému slohu přivyknout). Vzhledem k tomu, že se jedná jen o úryvek a nejspíš krátký úryvek, víc k tomu nenapíšu.


Chceš to vidět celé?


Alissa
31. 12. 2014
Dát tip

Pokora je jistě chvályhodná vlastnost, ale mezi přebujelým sebevědomím a drsným shazováním vlastních děl je ještě široká škála, na které by se dalo vybrat. Vážně, nepůsobí to dobře. Tady jsme na amatérském literárním serveru, není nutné omlouvat se za to, co člověk píše... zejména v žánru fantasy.


Díky moc za pozitivní hodnocení. Myslím si, že jsou v knize zajímavější postavy, než je Dona, a počítám mezi ně i všechny prince. 

Důvod, proč dílo odstřeluji, zní jednoduše - pokora. Psát dokola to samé, neočekávat výsledek a mít hlavu skloňenou - skloněnou před lepšími, většími autory.

 

 


Alissa
31. 12. 2014
Dát tip

Vzhledem k tom, že jde o úryvek z knihy, nechám stranou děj. Zápletka naznačená v prologu zní zajímavě a postava Dony je velice slibná (Proč se dobrovolně zbavila duše? Jaké to pro ni nese následky? Co se stane, když kletba pomine?).

Text působí pečlivě, promyšleně, nenašla jsem žádnou gramatickou chybu, což velmi oceňuji. Občas se nad něčím zastavím, abych si srovnala všechny uvedené informace, ale není tam nic, nad čím by se člověk vyloženě zasekl, protože to nedává smysl. 

Zkrátka, pokud je to úryvek z knihy, ta kniha nebude špatná (rozhodně ne pro mě).

Co mi ale špatné připadá - odstřelit dílo hned na začátku, ještě než si čtenář přečte první řádek, tím, že prohlásíš, že je to vlastně hloupost. Proč by to pak měl někdo číst, když tomu samotná autorka nevěří? 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru