sentimentalita

Kdysi jsem snila o ruchu bulvárů, zvuku klapajících podpatků a kávě v kelímku za dvacku. Ale pak mi došlo, že na konci dne jsem -a vždycky budu- holka z malýho města. Vychovala mě sousedka od vedle a mrkvovej salát z jídelny.  Vychoval mě akční leták ze sámošky, ne řád nočních tramvají. Nebyl to Havel, ale paní, co nám žehlila prostěradla, kdo mi řekl, co je dobrý a co špatný. Vychoval mě můj dědeček na chatě v kopcích, zatímco mi zpíval a já mu seděla na klíně. Vyprávěl mi o životě, chodil se mnou na procházky a houpal mě na houpačce. Dodnes ho vidím, jak se hodiny hrbí nad svým záhonkem, jenom aby mi pak přinesl hrstku rudých jahod.

Najednou přišel jinej den a já jsem znovu seděla před tou houpačkou. Do zad se mi opíraly paprsky slábnoucího podzimního slunce a všechno bylo tak nějak jiný. Děda už byl tou dobou pěknejch pár let mrtvej a já o něm pořád nebyla schopná mluvit bez toho, aby mi do očí vyhrkly slzy. Na chatu už nikdo nejezdil a taky nebyl nikdo, kdo by se staral o jahody. Jasmín, pod kterým je pohřbenej můj první pes se změnil v mohutné, neprostupné roští, takže už jsem ani nevěděla, kam položit kytku. Celá ta zahrada byla bez duše, bez života. Můj  fiktivní svět, můj domeček z karet, alma mater, to jediný místo, kde jsem se kdy cítila v bezpečí, bylo mrtvý a s ním můj děda a pes.  Pomalu jsem se zvedla a se slzama v očích utrhla jedinej květ jasmínu, na kterej jsem dosáhla. Pečlivě jsem si ho složila do kapsy a doma ho pak vylisovala, aby se mi stal poslední vzpomínkou, otiskem místa, na který už jsem se nikdy nechystala vrátit.

Vteřinovka na ruce neodbytně tiká a odpočítává mi můj vypůjčený čas. Za jak dlouho po mě zbyde jenom ten vylisovanej květ, vzpomínka na věci, který byly, ale už nejsou?

12/2014