Veronika

Procházím krajinou snů a v dálce slyším hlas Veroniky.
Před námi spousty dnů a v hlavě ta teskná píseň harmoniky.
Tak musím se jít projít někam ven, opilec z baru se potácí.
Před námi další slunný den, beznaděj z hlavy se vytrácí.

Proplétám se kapkami deště, vzpomínám na ty krásné chvíle.
Já chci Tě prosím vidět ještě, vždy tváříš se tak roztomile.
Nad hlavou temno, samý mrak, kráčím sám ponurou noční ulicí.
Chci změnu a přitom nechat to tak, opět mám vrásky na líci.

Vracím se domů, tam mé bezpečí, které na chvíli rány zahojí.
Však kdo mi mé rány vyléčí, když jsem tu sám ve svém pokoji.
Stále mi v uších zní Tvůj krásný hlas, ten mou depresi konejší.
Smrt zkracuje mého života vlas, tys Veru můj chléb vezdejší.