Premiéra mojí vraždy

„Tomášku, nenakláněj se přes to zábradlí, spadneš do vody. Koukej, zrovna vyskočila ryba nad hladinu. Všimnul sis jí? Musíš dávat pozor, jinak to vždycky prošvihneš. Jsem ráda, že jsme si vyrazili na výlet.“

„Mami, podívej! Támhle! Další ryba. Je obrovská!“

„To asi není ryba, Tomášku. Je to hodně velké. Petře?“

„Tati, honem! Pospěš si! Vidím obří rybu! Určitě je největší v jezeře!“

„Petře, pojď se sem podívat, prosím tě. Tomáši, přestaň se naklánět přes to zabrádlí. Myslíš, že je to ryba, Péťo? Vidíš to?“

„Jo, vidím. Ne, to není ryba. Je to… tělo!“

 

 

***

 

„Haló, madam, probuďte se. Lodní doktor říkal, že už byste měla začít přicházet k sobě.“ Slyším hlas nad sebou.

Bože, je mi strašně zle. Asi budu zvracet. Ne, já možná umřu. Ježíši! Bolí mě úplně všechno! Takhle mizerně jsem ještě v životě necítila. Třesu se bolestí. A co je to za divnej smrad všude kolem? Ne, to ne. To určitě smrdím já! Musím zhluboka dýchat nebo se pozvracím. Někdo mě poplácává po tváři. Proč proboha? Auuuu, celá hlava mě už tak třěští. Přestaň, sakra, s tím fackováním! Musím otevřít oči, jinak ten člověk nedá pokoj.

 

„Už jste v bezpečí. Můžete dýchat?“

Co? Dýchat? Já nevím, asi jo. Na prsou mě pořádně bolí. Kde to jsem? A co se stalo? Nic si nepamatuju. Motá se mi hlava. Kdo se to nade mnou sklání? Nějakej chlápek. Na hlavě má námořnickou čepici. Fuuuj, už je mi zase na zvracení, celý se to tu houpe. Já jsem snad na lodi.

„Jste na palubě výletní lodi Sunny Day. Já jsem kapitán Mark Casey. Všimli si vás pasažéři, nadnášela vás voda kus od lodi. Vytáhli jsme vás na palubu. Byla jste v bezvědomí. Je tu i palubní lékař. Na hlavě máte ošklivou ránu, tak si nesahejte na zátylek, máte tam zatím jen gázu. A moc se nehýbejte. Jste hodně potlučená. Paži i nohu máte zafixovanou a máte po těle pár obvazů. Krvácela jste. Za pár minut doplujeme do přístavu. Už na vás čeká sanitka.“

Loď? Kapitán? Rána na zátylku? Krvácení? Co!?

„Ale já…,“ proboha, ani pořádně nemůžu mluvit. Plete se mi jazyk. Něco je zatraceně špatně. Ale co?

„Ano?“

„Já… Promiňte, ale já nevím, kdo jsem.“ Ledový pot mi stéká po těle. Jak se, sakra, jmenuju!?

 

***

 

Zrovna jsem se probudila z narkózy. Je mi zle. Zrovna tu byl doktor.  Říkal, že už tu ležím dva týdny. Ani mi to nepřijde. Většinu času jsem strávila na sále. Zranění bylo nakonec víc. Rozražená lebka, otevřená zlomenina stehenní kosti, komplikovaná zlomenina předloktí a natržená slezina. Je prý zázrak, že jsem to vůbec přežila. Všechno to hrozně bolí. Dávají mi sice něco na bolest, jenže to vůbec nezabírá. Starosti mi ale dělá zbytek diagnózy. Kompletní amnezie způsobená traumatem hlavy a postraumatickým šokem. Nevzpomínám si ani na vlastní jméno. Doktoři byli nejdřív hodně opatrní. Ale teď už mi na rovinu říkají, že si pravděpodobně nevzpomenu. Děsí mě to. Chodí za mnou psychiatr, ale to vůbec nepomáhá. O čem mám mluvit, když si na nic nepamatuju!? Kdo může pochopit tu beznaděj? To přece není normální zapomenout, kdo jsem. Ale já si normální přijdu. Myslí mi to, mozek pracuje. Jednak to říkal doktor a jednak… Přece přemýším, sakra, to ještě poznám. Koukám se do zrcátka, prohlížím si obličej. Tedy to, co není skryto obvazem. Znám se. Ale nepoznávám. Mám zlomený nos i čelist, pod okem obrovskou modřinu.

 

„Slečno, jsou tady policisté, mají pro vás ještě nějaké informace, než vás propustíme do domácího ošetřování,“ nakukuje setřička do pokoje.

Propustí mě do domácího ošetřování? A to jako kam? Kde mám domov? Vždyť mě nikdo nehledá. Nenenene, já už nebudu brečet. Áááá, zase řvu. Otečou mi oči, rozbolí se celý obličej a nos div nepukne bolestí. Nebreč, sakra! Tím si nepomůžeš!

„Slečno, tady máte doklady. Vaše nové jméno je Mariana White. Případ zatím odložíme. Nenašli jsme nic, co by mohlo celou událost objasnit.“ Mariana. Tak jsem se určitě nikdy nejmenovala. Nelíbí se mi to. Zní to divně. Uhozeně. Já nejsem žádná Mariana, proboha! Už ty dva policisty dál nevnímám. Je mi jedno, co mi vysvětlují. Stejně mi tu akorát nechají hromádku dokladů na cizí jméno, které teď bude patřit ke mně, i když nechci. Ale co bude dál? Co já, Mariana, budu dělat? Kam půjdu? Slzy mi stékají po tvářích. Policisté odešli, nechtěla jsem se s nimi bavit. Nestojím o novou identitu. Chci zpátky svůj život! Kdo mi ho mohl vzít?

 

„Dobré odpoledne,“ usmívá se na mě od dveří Mark, kapitán Sunny Day. Každé odpoledne se tu za mnou zastavuje. Teď vchází do pokoje, v ruce připavené kapesníky. Moc dobře ví, že jsem jedno velké slzavé údolí. Je moc milý. Slíbila jsem mu večeři, až to můj zdravotní stav dovolí. Je to docela úsměvné, sice netučím, kdo jsem, ale že se mi líbí tenhle chlap, to vím.

 

„Přinesl jsem ti čokoládu. Minule ti chutnala a je prý dobrá na nervy.“ Mrká na mě. Prošedivělé vlasy se mu vlní podél tváře, jemné vrásky lemují šedé oči. Pěkný chlap. Nevím, co na mně vidí, proč za mnou chodí, proč ho vůbec zajímám. Ani mě nezná. Ale co, hlavně že je tady. Jediná blízká osoba, kterou mám. Nebudu ho přece odhánět.  

„Sestřičky říkaly, že už tě pustí do domácího ošetřování, tak jsem si říkal, že bys mohla bydlet u mě, když teď nemáš kam jít. Ve vší počestnosti samozřejmě!“ zdůraznil.

„Marku, seš moc milý, vážně. Ale nejde to. Už takhle jsem ti na obtíž. Každý den sem za mnou chodíš. Nemůžeš si mě přivázat ještě na krk. To od tebe nemůžu žádat. Vždyť se vůbec neznáme, nic mi nedlužís. Nemusíš to dělat.“

„Já vím, že nemusím. Ale já chci. Mysli si, že jsem se třeba dočista zbláznil, ale někdy mám pocit, jako bych celý život čekal, až tě vylovím z jezera, polomrtvou a poloutopenou. Zní to šíleně, ale copak není šílené topit se v jezeře, nevědět, kdo jsi a jak si se tam dostala? A navíc, kam jinam bys šla. Nikoho teď nemáš. Můj dům je dost velký pro nás pro oba. Nebudeš na obtíž, neboj.“  Na to už jsem neměla co říct. Je rozhodnuto. Stěhuju se k Markovi.

 

***

 

A jsme tady. Stojím u branky, opřená o berle. Domek je to moc hezký. Dvoupatrový, celý dřevěný, natřený na modro. Okenice jsou bílé.

 

„Tady je to krásný!“ rozplývám se, když se konečně dobelhám dovnitř. Dům je jednodušše, ale pohodlně zařízen. S Markovou pomocí se mi daří vyškrábat se do patra, kde na mě čeká pokoj pro hosty. S terasou!  Prohlížím si všechnu tu nádheru kolem sebe. Krásný dům, pěkný chlap, laskavost i dobrota, které se mi od něho dostává. Slzy jako hrachy se mi řinou z očí.

„Co je, Mari? Tobě se tady nelíbí?“ spěchá za mnou s krabicí kapesníčků.

„Ale jo, to víš, že líbí… Jen... Ty seš na mě tak moc hodný,“ brečím jako malý dítě. Mark mě pevně objímá a vede mě na terasu. Pozorujeme západ slunce. Pomalu se uklidňuji, je mi tu příjemně.

„Co se děje? Celá si sebou trhla. Je ti zima?“

„Ne, to vůbec ne. Já jen… Možná jsem si na něco vzpomněla. Mám pocit, jako bych už takhle na terase někdy seděla… Je to divný… Promiň, asi to nic není. Jen nějaký deja vue.“ Byla to teď opravdu vzpomínka na něco z mé minulosti? Nevím. Možná to byl jen divný pocit, mravenčení někde za očima. Můj klid je ale pryč. Srdce mi stahuje tolik známá úzkost, slzy se znovu derou znovu do očí. Připadám si tak bezbraná!

„Pššššš,“ konejší mě Mark. Je tak ohleduplný. Ještě že ho mám.

 

***

 

Bydlím u Marka už tři měsíce. Začátky byly hodně krušné. Můj zdravotní stav byl pořád komplikovaný. Nejbolestivější byla zranění na duši. A na ty žádný zaručený lék není.

První týdny jsem se tu hodně bála. Nechtěla jsem zůstávat v domě sama, vycházet na zahradu, odmítala jsem mluvit se sousedy. Postupně se všechno lepší. Mé tělo už vypadá o poznání lépe. Rány se zahojily, po modřinách už nejsou ani památky. Zůstalo mi dost jizev, to je pravda, ale co. Nechci je nechat odstranit. Mám pocit, že ke mně patří. Ne k mému starému já, na které si stále nevzpomínám, ale patří k Marianě, ženě, jíž jsem se po té nehodě stala.

Nerada se koukám do zrcadla. Obličej mám škaredý, dlouhá jizva se mi táhne pod levým okem, další přes pravý koutek pusy. Nos už zůstane navždy křivý, zlomenina se na něm podepsala. Ani vlasy mi ještě zdaleka nedorostly. Vždyť je to jedno.  Hlavně že jsem živá a v pořádku. Aspoň fyzicky. Psychicky je to se mnou jako na houpačce. Od toho večera na terase už nepřišel jediný záblesk vzpomínky. Pořád doufám, že se jednoho dne probudím a budu vědět, kdo opradu jsem. Lékaři už mi ale naději příliš nedávají. Možná je to dobře. Třeba mě vlastní mozek chrání před tím, co bylo. Vždyť se po mně vůbec nikdo neshání. I policii to přijde divné. Můj případ vlastně vůbec neřešili, neměli se čeho chytit.  

 

Jsem teď docela spokojená. Mark je fantastický. Jen co jsem se dala trochu dokupy, nastěhovala jsem se k němu do ložnice. Vím, že vztahy začínající pod tlakem náročných životních situací většinou dlouho nevydrží. Moje psycholožka mi to opakuje jako mantru. Prý se mě snaží připravit na komplikace, které by mě mohly v brzké budoucnosti potkat. Paráda. Má terapeutka nedůvěřuje mému příteli. Ale co. Já mu věřím. A mám ho opravdu ráda. Hodně mi pomáhá. Pomaloučku se díky němu vracím do života. Dává mi naději, že jednou bude zase dobře. Představil mě své rodině i přátelům. Postupně si tak zvykám na lidi. A zvykám si i na sebe samu, na Marianu. Stále mám však před sebou dlouhatánskou cestu. Občas pořád strašně brečím. Doléhá na mě melancholie, deprese. Mučí mě strach ze všech otázníků, které mě obklopují. V takových chvílích se děsím vlastní tváře i hlasu. Stojím u zrcadla a vnímám temné stíny, které mi běží přes obličej. Měla bych je pojmenovat, myslím, že mohou být nebezpečné. Znervózňuje mě to. V noci se budím celá zpocená. Nikdy si nepamatuju, co se mi zdálo. Ale řekla bych, že mi někdo ublížil.

 

***

 

Uběhly další tři měsíce. Mark je teď hodně pryč. Začala výletní sezóna, tak tráví celé dny i večery na lodi. Mohla bych jet s ním, ale necítím se u jezera dobře. Radši na něj čekám doma. Bohužel si nedokážu vzpomenout, čemu jsem se dřív věnovala. A tak tu celé dny jen uklízím. Občas mi přijde, že ani to neumím. Někdy si prohlížím své tělo a řkám si, že jsem snad byla krásná. Když vidím usměvavé modelky na obálkách modních časopisů, mám pocit, že jsem se taky takhle usmívala. Zdá se mi, že si vybavuju i blesky foťáků a pózování před objektivy. Jednou mi ta představa přišla tak živá, že jsem hledala na internetu archivní vydání módních magazínů a v nich samu sebe. Bylo to směšné. Vždyť jsem ošklivá ženská. Lékaři sice říkají, že jsem se vizuálně hodně změnila, ale i tak, já a modelka, opravdu hloupý nápad.  Hledala jsem taky informace o pohřešovaných osobách, ale nepodařilo se mi nic vypátrat. Policie měla pravdu. Není se čeho chytit.  

Už nevím, co tu mám celé dny dělat. Když už je všude uklizeno, sedím na terase a propadám smutku a beznaději. Snažím se vzpomínat, což nikam nevede a cítím se pak ještě hůř.

 

***

 

Brzy to bude rok, co jsem se probrala na palubě lodi Sunny Day.  Už jsem se snad konečně se vším vyrovnala. Fyzicky jsem v pořádku. Až na ty jizvy.  Zajímavá je na zadku, na pravé půlce. Připomíná mi tvarem kytičku. Sedmikrásku. Ukázala jsem ji doktorovi. Koukal na mě jako na blázna. Shovívavě se usmál a poznamenal něco o tom, že on kolikrát i v mracích na obloze vidí třeba auto a že mám určitě velkou fantazii. Blbec. Jsem si jistá, že je to skutečně kytka. V jedné věci měl ale pravdu. Mám fantazii! A tak jsem začala s malováním. Maluju celkem cokoli. Krajinky, portréty i zátiší. Zrovna dokončuji obrázek Mark, zachránce. Přimalovala jsem mu křídla. Je to takový můj anděl strážný tady na zemi.

 

Taky se blíží mé narozeniny. Asi ne pravé, ale ty dle oficiálně určeného data narození. Bude mi třicet šest. Mark má narozeniny jen o dva dny později než já. Už čtyřicátý pátý. Na dnešní večer jsme si naplánovali společnou oslavu. Vyjdeme si do divadla na premiéru detektivky Vraždy s vůní květin. Autor prý píše většinou komedie, tak jsem na to zvědavá. Na dnešní večer se opravdu těším. Cítim se připravená užít si zase trošku radosti v životě. Stíny mé zapomenuté minulosti tu budou už vždycky. I sny, ze kterých se budím celá zpocená, ale mě už to neděsí. A to je hlavní. I psycholožka říkala, že už je na čase posunout se v životě dál. Začala jsem přemýšlet o dítěti. Je mi kolem třiceti šesti, takže pokud dítě chci, a já chci, tak nemá smysl čekat. Kdo ví, jestli to ale půjde po všech těch zraněních. Uvidíme. Počkám, co na to Mark. Třeba děti vůbec nechce. Nikdy jsme spolu na tohle téma nemluvili. Byl by z něj tatínek, tak krásně to zní. A navíc cítím, že bych byla víc sama sebou. Mám takový pocit, jako bych snad děti už měla. Ale může matka zapomenout na vlastní děti? Nevím. Achjo, brečím. To už se mi dlouho nestalo, už jsem se přes to přece přenesla. Nenene, už žádné slzy. Nermá to smysl. Jdu se osprchovat. Za dvě hodiny je tady Mark, vyrážíme do divadla. Dneska chci být opravdu krásná.

 

***

 

Tady je to nádherné! Do města sem tam zajedu, ale historickému centru jsem se radši vyhýbala. Davy lidí a neznámé prostředí mi nedělají příliš dobře. Divadlo vidím dneska poprvé.  U dveří se už tlačí davy návštěvníků. Některé ženy zvolily pro dnešní večer dlouhé šaty. Jsem ráda, že jsem garderobu nepodcenila, mé do půl lýtek dlouhé modré šaty jsou tak akorát, řekla bych. Úplně cítím, jak vzduch jiskří vzrušením a očekáváním.

„Seš v pořádku?“ Mark, šarmantní a okouzlující jako vždy, si mě starostlivě prohlíží.

„Ale jo,“ usmívám se na něj poněkud křečovitě. Líbí se mi tu, ale… Zase ten pocit. Snad deja vue. Jako bych už podobné velkolepé akce někdy zažila. Nenene, vyženu to z hlavy, nic to není.

Prodíráme se kupředu. Konečně jsme vstoupili do atria. Míříme k šatnářce. Některé ženy jsou tu opravdu krásné. Nemůžu si pomoct, musím koukat na jejich účesy. Dlouhé pěstěné vlasy vyčesané do impozantních drdolů. Támhle postává žena s loknami jak z reklamy na tužidlo pro vlnité vlasy. Jéje, asi jim závidím. Se svým odrůstajícím vrabčím hnízdem neurčité barvy velikou parádu neudělám. A támhle zrovna prošla žena se zrzavými vlasy, které jí sahají téměř až do pasu. Panebože! Zrzavé vlasy. Dlouhé zrzavé vlasy! Měděné vlasy!  Moje vlasy! Já… Já si vzpomněla!

„Co je?“ Mark se ke mně starostlivě obrací. Stojím před jedním ze zrcadel a zírám na sebe. Mé krátké roztřepené vlasy se mi před očima mění v poddajné ryšavé vlny splývající až na zadek. Z očí se mi deoru slzy. Je mi špatně. Nemůžu pořádně dýchat. Fuuuu, hlavně klid. Nebreč, holka, nebreč!

„Miláčku, co se děje?“

„Byla jsem zrzka,“ špitám plačtivě a koukám do Markova zamračeného obličeje. Panebože, já si opravdu začínám vzpomínat!

 

„Dámy a pánové, posaďte se na svá místa, představení začíná,“ ozývá se z reproduktorů. Prodíráme se s Markem doprostřed páté řady. Máme vážně skvělá místa. Lístky musely stát jmění. Už se rozevírá opona!

 

Opona jde vzhůru a představení začíná: Muž ve středních letech sedí za mohutným psacím stolem. Je spisovatel. Prsty nehybně leží na černé klávesnici. Nová stránka textového editoru se mu svou bělostí neposkrvněnou jediným písmenkem vysmívá do tváře. Tiskne rty mezi zuby, prsty se stahují do křeče, nehty zarývá do klávesnice. Je zoufalý! Jak dlouho už se snaží napsat další humornu knihu? Měsíc, dva, tři? A ani čárka!  

 

Dny běží, přechází v týdny. Muž ze své potemnělé pracovny téměř nevychází. Strniště na jeho tváři je delší, vlasy odrostlejší, on unavenější. Jiskra v oku se mění v plamen šílenství. Manželku ani děti skoro nevidí. Uzavřel se ve svém světě. V zajetí múzy, která si vzala dovolenou. Zůstal jen on a jeho bláznovství! Už ani nejí, proč by taky. Aby živil plevel, který pustoší jeho tvůrčí já? To radši zajde hlady. Nikdy nevěřil, že by zrovna jeho mohla postihnout tvůrčí krize. Nemůže napsat ani řádku. On, spisovatel proslavený humorem jemným, místy naopak břitkým, ale vždy trefným, ze dne na den zapšknul. Je v pytli. Ne. On je v prdeli!

 

„Miláčku, možná by pomohla dovolená. Odjedeme na pár měsíců pryč. Třeba na Sardinii. Bude to legrace. Děti se vyblbnou, já si odpočinu a ty přijdeš na jiné myšlenky. Uvidíš, všechno bude jako dřív. Potřebuješ si jen odpočinut,“ nakukuje manželka do dveří.

„Zmiz!“ zasyčel na ni. Proč mu sem leze? Co si to dovoluje? Jaká dovolená, co to vůbec plácá za hovadiny? Už nikdy nebude nic jak dřív! Všechno se změnilo, copak to nechápe!? To žádná Sardinie nenapraví.

„Ale no tak. Uvidíš, že to pomůže. Už jsem nám objednala letenky na zítřejší odpoledne a…,“ stačil jediný zvlčilý pohled jeho kdysi hřejivých očí a zmlkla v půli věty. Spisovatel zatíná ruce v pěst, těžce funí. Snaží se ovládnout. Nejde to. Příliš ho rozčílila. Proč tam, doprdele, pořád zaclání!? Proč nevypadne?  Nemá tady co dělat! To je jeho boj! To on musí najít ztracenou múzu. Vztek se v jeho nitru hromadí, jako pára před výbuchem mu tlačí na spánky, rozostřuje vidění. A ona tam pořád stojí!

Trefil jí těžítkem. „Au!“ vykřikla a spěšně za sebou zavřela dveře. Soška dalmatina se valí na kobeci. Přes mosazná ouška stéká pramínek krve z manželčina čela. Pozoruje lepkavou zasychající červenou stopu, vybavuje si úlek v očích své ženy, bázeň a hrůzu v očích i vzrušení, které cítil, když si dovolil být na ni hrubý. Nikdy nebyl na svou ženu nepříjemný. Dnes by udělal cokoli, aby ji umlčel a dostal pryč ze své pracovny. Překročil meze lidskosti i sebeovládání. Odhalil divokou nespoutanou šelmu ve svém nitru. Vzrušení mu proudí krví. Násilí a hrubost, kterých se dopustil, mu rozpumpovávají srdce. Pocit převahy a moci mu vrací sílu. Znovu cítí ono známé vrzušení, touhou brnkající na struny múzy, nápady svrbící v mysli. Prsty po dlouhých týdnech samy běží po klávesnici.

 

Během několika dní napsal sto stran! Je zpátky ve formě. Píše a píše, nemůže si dát pauzu, musí pokračovat, dokud to jde! Už žádné humorné příběhy, žádní pejsánci a hafánci. Tomu je navždy konec. Poznal sílu moci, přičichl nadvládě, ranil svou ženu, ublížil jí. Ještě týden se cítila zdrcená a pošpiněná a on si připadal jako vítěz. Probral k životu mocného temného démona, který se dlouhá léta ukrýval na dně jeho duše. Zmocnilo se jej vzrušení. Psychické i fyzické. Požitek ho naplňoval ještě dlouhé dny, které strávil psaním dalších a dalších stránek svého nového textu, budoucí knihy o zlu a násilí, o brutalitě a chladnokrevnosti, o šelmách skrývajích se v nás. O šelmě, která každým dnem více a více ožívá v jeho nitru, vytahuje drápky, zarývá je do jeho kůže, své divoké sliny mu vypouští do krve. Je to zvrácené, ví to. Šelma v něm je nepřítel, zatím ji ovládá. Hranice je ale velmi tenká. Co se stane, až jednou ovládne ona jeho?

 

Týden mine týden. Ze spisovatele je znovu tatínek i manžel na plný úvazek. Věnuje se manželce, hraje si s dětmi. Když slunce zapadne za obzor, děti i manželka tiše spí, začíná spisovatel svůj druhý život. Noc co noc tráví zamčen ve své pracovně a ponořuje se do paralelního světa plného zla a nebezpečí. Hlavní hrdina připravované knihy, třicetiletý advokát bojující za práva utiskovaných, zatouží okusit život druhé strany. Přepadává dívky na ulicích, krade peněženky z kabelek dam stojících v metru, obnažuje se pod rouškou tmy před holčičkami. Spisovatel vymýšlí nové hrůzy. Užívá si trumfy zla nad nadvládou dobra. Kde je hranice mezi ním, spisovatelem, a jeho postavou, advokátem? Spisovatel není hloupý, tuší, že hranice se stírá. Touží to všechno zažít na vlastní kůži. Znovu ochutnat ono zakázané ovoce. Ublížit a trýznit, užít si pocit moci a převahy. Dovolit šelmě ve svém nitru prodrat se na povrch, nechat ji proběhnout se, vydovádět se. On se chce vydovádět. Jeho choutky jsou zvrácené. Nebezpečné a děsivé. Vzrušuje ho to.  

 

Je to tu. Nadešel den, kdy spisovatel nezvládl šelmu ve svém nitru. Vyráží do ulic zažít všechna dobrodružství, o kterých píše, páchat příkoří, o nichž sní. Skryt pod ruškou noci se potuluje parkem. Zastínen vysokým keřem sleduje dívku přicházející k němu po štěrkové cestě.  

Teď! Vyskočil z úkrytu a strhl ji k zemi. Dívka tvrdě dopadla, štěrk se jí zarývá do kůže na dlaních. Z úst se jí dere vyděšený křk. Nesápe se po ní. Dívka ze sebe už nevydá ani hlásku a utíká. Spokojeně hledí za obětí svého prvního prohřešku a užívá si opojný pocit, o kterém musel doposud jen snít. S tím je ale konec, už si více nebude odpírat takové vzrušení!

 

Noční výlety už dávno nejsou jen potěšením. Staly se pro něj drogou, která ho ovládá. Každou noc vyráží do ulic. Místa činů vybírá pečlivě a s rozvahou. Jeho pracovna se proměnila v přípravný tábor. Celou jednu stěnu pokrývá obrovská mapa Států. Červenými špendlíky značkuje města, kde již zaútočil. Modrými označuje místa nadcházejících útoků, zelenými lokality, které připadají v úvahu. Jeho plán je geniální. Není stopy, která by po něm zůstala. Střídá i činy, které páchá. Začal neškodným přepadáváním. Přidal okrádaní, potom se obnažovat. Následoval kroky advokáta, jehož činy už popsal ve své knize. Když jej dohnal, začal si vymýšlet nové hrůzy. První ženu znásilnil minulý měsíc. Pěkně v tichosti, s hadrem napuštěným rajským plynem na jejím obličeji a s prezervativem na svém údu. Nezůstala po něm jediná stopa. Kožené rukavice zabránily zanechání otisků, latexová čepice ztrátě vlasů. I kdyby policie pátrala, nenajdou jediné vodítko k němu. Navíc, proč by pátrali. Když začal přitrvzovat v závažnosti páchaných činů, přestal si vybírat náhodné oběti. Teď už se zaměřuje na ženy opuštěné, zanedbávané, týrané. Po nich nikdo pátrat nebude. Jen jednou do měsíce to proloží náhodnou obětí, aby snad nevznikl nějaký podivný vzorec v jeho chování, který by mohl být přece jen vodítkem. Už znásilnil čtyři ženy. Je to tak naplňující, extrémně vzrušující! Brzy už mu ale i znásilnění přestane stačit. Pomalu se pro něj stává zvládnutou rutinou, která mu sice přináší sexuální uspokojení, ale to není dostačující. Nedělá to přece pro akt samotný. On zkoumá zlo ve všech jeho podobách. Studuje zrůdnost člověka, bestiálnost, kterou v sobě objevil a kterou propůjčil advokátovi v knize, jež brzy vydá.  Ještě ale nevyčerpal všechny nápady. Ještě nezabil. To se ale dnes večer změní.

 

Týdny přecházejí v měsíce. Spisovatel studuje mapu ve své pracovně. Po rozvaze zabodne žlutý připínáček do jednoho z modrých fleků uprostřed zeleného prostoru. Právě vybral jezero, do něhož pohřbí tělo příští oběti. To už bude pátá žena, kterou připraví o život. Když vraždil poprvé, byl přece jen nervózní. Myslel si, že bestie v jeho nitru bude řvát uspokojením. Neřvala. To jeho mozek propadl nadšenému šílenství. Vražda je geniální čin. Propracovaný, chladnokrevný, neodpustitelný, nezapomenutelný. A krásný. Jen skutečně inteligentí člověk se může odhodlat spáchat dobrou vraždu. Ne jen nevydařené zabití plné stop, které po sobě pachatel zanechá. Po dokonalé vraždě nesmí zůstat jediná stopa, žena musí zmizet z povrchu zemského. Všechno se mu to daří. Čtyři jezera napříč Státy ukrývají čtyři torza žen různého věku, postavy i barvy pleti. Do pátého jezera přibude další. Se zalíbením protáčí mezi prsty pečetní prsten s reliéfem sedmikrásky. To je jediná sentimentální věc, kterou si dovolil. Každé oběti obtiskne do části těla rozžhavenou sedmikrásku.  

 

Unaveně si mne spánky a ledabyle se probírá papíry popsanými poznámkami, které pokrývají celý jeho stůl. Na některých jsou náčrty anatomie lidského těla, jinde poznámky o účincích sedativ.  Brutalita jeho činů neustále narůstá. Uvažuje o vraždě a následném naporcování těla. Teoretickou přípavu nesmí v žádném případě podcenit. Unaveně odložil poznámky zpátky na stůl. Dojde si pro pití. Noc je ještě dlouhá a on vyčerpaný. Musí se osvěžit.

 

Se sklenicí vody stoupá po schodech zpátky k sobě do pracovny. V mysli už mu běží možné scénáře dalších vražd. Má tolik nápadů! Musí si je poznamenat, jejich realizaci se bude věnovat postupně. Moment! Co se to děje!? Určitě nenechal rozsvícené velké světlo! Ale co to!? Někdo je v domě? Ale kdo? Vždyť manželka odjela i s dětmi na víkend k rodičům. Alarm nepípal, nikdo se sem nemohl dostat.

„Co tady děláš!?“ vtrhl do dveří pracovny. Uprostřed místnosti, mezi mapou a fotografiemi těl zavražděných žen, stojí jeho manželka. V rukou drží papíry s nákresy lidského těla a zmateně se rozhlíží kolem sebe.

„Co tady děláš? Mělas být s děmi u babičky,“ ptá se jí konverzančím tónem. Ještě není všechno ztraceno.

„Já… Já... Chtěla jsem… Myslela jsem,“ koktá manželka,“ Myslela jsem, že bychom si udělali hezký víkend. Jen spolu. Děti jsem odvezla k mámě a vátila jsem se. Tys… Tys je všechny zabil,“ zašeptala tiše obvinění a s hrůzným úžasem se znovu rozhlédla po místnosti plné důkazů. Zorničky se jí poznáním rozšířily, papíry vyklouzly z ochablých rukou. Němě hledí na manžela, neschopna jediného pohybu.

„Ale nezabil, špatně si to vykládáš,“ zasmál se nuceně.

„Zabil,“ šeptá znovu obivnění. Je si jistá! Její manžel je vrah!

Spisovatel už na nic nečeká. Právě si vybral svou další oběť.

 

***

Sedím v hledišti. Téměř nedýchám. S hrůzou sleduji dění na jevišti. Po čele i zátylku mi stéká ledový pot. Vysychá mi hrdlo. Chvějí se mi ruce. Nemůžu promluvit, nemůžu se hýbat. Je mi strašlivě zle. Srdce mi snad vyskočí z hrudi. Už se na to nedokážu dál dívat. Panebože, pomoz mi! Vrací se mi paměť. Já to všechno přece znám!

 

„Doooost!“ slyším sebe samu křičet. Moje tělo se dává samo do pohybu. Nohy mě nesou kupředu. Prodírám se mezi sedadly, lezu na jeviště. Cítím na zádech nechápavé pohledy všech diváků v sále. Tohle všechno je určitě jen zlý sen. Snažím se vyškrábat na vlastní nohy. Musím lidem říct, že to znám, že to není jen vymyšlený příběh! Ne…. Panebože, to ne…  Stojím na pódiu, koukám přes hlavy lidí v hledišti. Světla v celém sále jsou rozsvícená. Vidím až do poslední řady.  A tam, za posledními sedačkami, stojí on!

 

„Promiňte,“ nenene, neomlouvej se, ženská jedna pitomá, mluv k věci. Musíš to zvládnout! „Tohle není vymyšlená divadelní hra. Tohle… Tohle je skutečný příběh,“ soukám ze sebe. Dochází mi dech. „ A tam vzadu stojí můj manžel,“ ukazuju na něj. Panebože, všechno se mi to vybavuje, všechny hrůzy, co jsem toho večera objevila v jeho pracovně, vidím znovu ty mrtvé poškárabné tváře! Bože, bože, bože, můj manžel zabil tolik nevinných žen! A pokusil se zabít i mne!  „Tam vzadu stojí můj manžel, autor téhle hry, Karl Johnson. To on je spisovatel. A já jeho zavražděná žena.“

 

Divadlo ustrnulo v mrtvém tichu. Koukám do tváří zaražených diváků. No tak, lidi! Proberte se! Proč nikdo nic nedělá? Proč všichni jen sedí a koukají na mě, jak kdybych se už úplně zbláznila? I Mark jen sedí a zmateně kouká kolem sebe. Já jsem si to nevymyslela!

 

„Emo? Jsi to opravdu ty?“ přistupuje ke mně štíhlá blondýna.

„Nikolo!“ vrhám se jí kolem krku. Jako by na tohle čekalo celé divadlo. Najednou se všichni probouzejí z tranzu, spěšně vstávají z křesel a dávají se do pohybu. V mžiku se divadlo promění v rušné mraveniště. Nikola mě pevně objímá, kolem nás se tlačí davy lidí. Ale kde je, sakra, Karl!?

„Zastavte Karla!“ křičím už z posledních sil. A pak nic.

 

***

„Kde… kde to jsem?“ mumlám rozespale. Před očima mi plují světlé mžitky. Je mi tak nějak blaze.

„Seš doma. Nevím, co všechno si pamatuješ z večera. Dokor ti píchnul nějaké silné léky na uklidnění, “ Mark sedí u postele, drží mě za ruku.

„Ani nevím, jak ti mám teď říkat. Mari? Nebo Emo?“ Panebože!  Včerejší večer!

„Jsem Ema, Marku,“ šeptám a zas už brečím jak malý dítě.

 

 

***

Od premiéry mojí vraždy, jak říkám premiéře představení Vraždy s vůní květin, uplynulo už přes půl roku. A byl to opravdu náročný půl rok. Většinu času jsem strávila na policejní stanici. Znovu a znovu se mě na všechno vyptávali. Musím uznat, že jejich počínání mělo smysl. Díky informacím, které jsem jim poskytla, dokázali rozšifrovat fakta, která Karl zakomponoval do hry, a našli těla zavražděných žen. Karl je celou dobu ve vazbě. Čeká ho soud. Hrozí mu trest smrti. A já upřímně doufám, že porota nebude mít slitování.

 

Uplynulé měsíce ale nepřinesly jen nehezké vzpomínky. Vrátily mi celý můj život. A hlavně moje děti! Vždycky jsem věděla, že jsem určitě matka. Mám dvě malá zlatíčka. Pětiletou Alici a třiletého Patrika. Už nikdy nikomu nedovolím, aby nás rozdělil. I když sžívání se a opětovné hledání cesty zpátky k sobě bude ještě nějaký čas trvat. Děti mě ze začátku vůbec nepoznávaly. Skutečně jsem se vzhledově, a asi i psychicky, hodně změnila. První setkání bylo stresující pro všechny. Všichni tři jsme brečeli. Já láskou a ony strachem, kdo je ta cizí paní, co si říká jejich maminka. Chtěla jsem je pořád objímat. Bála jsem se je pustit.  Ony nechtěly zůstat. Nepoznávaly tu ošklivou ženskou s hroznými vlasy a zjizveným obličejem. Jejich maminka měla přece krásné zrzavé vlasy a hezkou tvář. Patrik dokonce řekl, že vypadám jako mladá ježibaba. Teď už se tomu směju, ale v tu chvíli jsem to obrečela. Pracuje s námi má psycholožka. Vysvětlila dětem, co se vlastně stalo. Tatínek je zlý pán, který půjde do vězení. Maminka byla nemocná a zapomněla, kdo je, ale už se uzdravila a pamatuje si všecko. Moc je miluje a už je nikdy neopustí. Jsou moje všechno! Vždycky byly! Je to pořád těžké. Už mi sice věří, ale sem tam je vidět, že jsou celý nesvý. Ještě s námi nebydlí, to se ale dnes změní. Snad nám společné bydlení pomůže a náš život se vrátí do normálu. Zvládneme to, jsem si jistá, že ano!

 

Dál žiju s Markem. Ukázalo se, že je přesně tak skvělý, jak jsem si vždycky myslela. Nechá si mě i jako stále ještě manželku sériového vraha. Není to vtipné, já vím, ale už se tomu musím smát. Konečně je to snad opravdu za mnou. Vzpomněla jsem si na celý svůj život. Ale můj život už to víc není. Jsem Ema. A taky Mariana. Psycholožka mi pomohla přijmout celou mou minulost a skloubit ji s přítomností. Musím říct, že rozvzpomínání pro mě bylo klíčem k uvolnění. Všechny hrůzy, které vyplavaly na povrch, mi nakonec přinesly klid. Už se nemusím bát neznámých stínů v mé tváři. A navíc můj obličej vypadá mnohem lépe. Nechala jsem si přece jen odstranit všechny jizvy. Kdysi jsem totiž opravdu byla modelka. Nijak slavná, fotila jsem jen pro módní časopisy ve městě, odkud pocházím, ale bývala jsem skutečně krásná. A tak doufám, že třeba časem ze mě bude zas pěkná ženská. Jen jednu jedinou jizvu jsem si ponechala. Sedmikrásku na zadku. Malování mě už přestalo bavit, a tak uvažuju, že se možná vrhnu na psaní. Napadlo mě, že bych mohla zkusit napsat knížku. Karl napsal divadelní hru Vraždy s vůní květin, já uvažuju nad thrillerem s autobiografickými prvky. Název už mám vymyšlený. Sedmikráskový vrah. Uvidíme. Snad časem. Teď už musím jít. Za chvilku přijedou děti a zůstanou už napořád. Je načase začít žít nový život s čistým štítem.

  

 

 

 

---