Odjezd vlaku

Probudilo mě zvonění telefonu. Vyhrabal jsem se z vyhřáté postele a podíval se na hodiny. Byly čtyři ráno. Zaklel jsem a promnul si oči. Vzduch v pokoj byl odporný, vydýchaný. Venku pršelo a vál studený, podzimní vítr. Ulehl jsem zpátky na rozvrzaný gauč a zadíval se do stropu. Bubnování deště do parapetu se mě znovu snažilo uspat. Zavřel jsem na okamžik oči. Ze všech sil jsem se snažil neusnout. Bylo mi úzko. Bolela mě hlava, hrdlo jsem měl vysušené a pálily mě oči. Z vedlejšího pokoje se ozval štěkot psa doprovázeným hysterickým křikem. To mě donutilo znovu vstát.

Opatrně jsem se vypotácel z pokoje do koupelny. Potichu jsem za sebou zavřel dveře a rozsvítil světlo. Až studená sprcha mě dokázala konečně probrat. Otevřel jsem zadní přihrádku u skříňky, ze které jsem vytáhl pár věcí a ty ihned sbalil do malého kufříku.        Snídani jsem měl naštěstí nachystanou. Opečený chléb s česnekem. Dal jsem se do jídla. Čas utíkal. Nástěnné hodiny v kuchyni ukazovaly tři čtvrtě na pět. Nastal čas loučení. Vykradl jsem z bytu, bylo pět hodin ráno, zbývalo dojít na vlakové nádraží.

Stál jsem v odjezdové hale a zíral před sebe. Byl jsem tu sám. Vlak, na který jsem čekal, měl zpoždění. Položil jsem cestovní kufr na zem a sednul na lavičku. Z širokého okna šly vidět peróny. Táhly se do noci, jako kdyby snad neměly konce. U jednoho byl přistaven osobní vlak. První osobák z města. Kolem něho postávala banda mladých lidí, kteří čekali, až se otevřou dveře a oni budou moci nastoupit dovnitř.

Z nádražních amplionů se ozval unavený hlas, který cestující informoval o příjezdu vlaku. To hlášení patřilo mně. Vzal jsem kufr a rozběhl se do podchodu. Můj vlak přijíždí, musím ho stihnout.

Pak jsem se zničehonic zastavil. Ohlédl jsem se za sebe. Do čekárny vstoupili dva muži v černých pláštích a šli rovnou mým směrem. Srdce mi začalo zběsile bít. Byli jako dva temné stíny, které se vynořily zpoza mokrých ulic. Prošli kole mmě aniž by o mě zavadili pohledem. Pak se taky zastavili a jeden z nich na mě pohlédl.           

„Kam jdete mladíku?“ zeptal se. Jeho hlas byl podivný, vychraptěný, sípavý jako hlas velmi silného kuřáka. Skoro jsem mu nerozuměl.

„Přijíždími vlak,“ odpověděl jsem.

„Nelžete,“z novu zasípal a zalapal po dechu. Jako by ho každé slovo nesmírně vysilovalo. A ten druhý stál vedle a jen nás pozoroval. „Žádné vlaky tudy nejezdí.“ Chtěl jsem mu oponovat, naštěstí se však z amplionu ozval znovu ten ospalý hlas:

Poslední výzva pro cestující. Na nástupišti tři, koleji šesté, je přichystán rychlík k odjezdu. Prosíme poslední cestující, aby nastoupili.

Podíval jsem se vítězně před sebe. Ti dva najednou byli pryč. Vše, co po nich zbylo, byly jen mokré šlépěje na podlaze. Otřel jsem si orosený obličej a rozběhl se na nástupiště. Prázdným podchodem se nesla ozvěna mých kroků. Slyšel jsem bubnování deště a pískot.

Vlak zaskřípal, dveře se zavřely a vůz se dal do pohybu. Z okna jsem zahlédl výpravčího stanice. Malého muže, který mával plácačkou. Na hlavě měl naraženou čepici, která v nádechu oranžového pouličního osvětlení dostala temně modrou, skoro až černou barvu.

Usedl jsem do prázdného kupé a zavřel unavené oči. Když jsem je otevřel, vlak právě projížděl přes starý železný most a zanořil se do tunelu. Opouštěl jsem město.Teď už bude následovat pouze zóna starých fabrik na zpracování masokostní moučky. V jedné z nich jsem pracoval. Ten sladký závan prefabrikátu se za mnou potáhne a bude jakýmsi mementem starého života.

Pohlédljsem z okna. Mdlé sluneční paprsky prostoupily skrz hustou mlhu a odrazily se od rudých cihlových zdí továren. Na okamžik jsem zahlédl řadu nákladních aut, jak přijíždí po úzkých, klikatých silnicích do areálu. Spatřil jsem, jak se těžké ocelové dveře otevřely a vtáhly ty konvoje dovnitř. Znovu se mě zmocnila úzkost. Zničehonic jsem dostal strach, že koleje, po kterých jedu, přesto všechno vedou zpátky do těch nekonečných továrních hal.

Zatáhl jsem okno hnědým závěsem, zavřel kupé a lehl si na koženkové sedačky. Po chvíli jsem usnul. Když jsem se poté probudil, vzduch  se pročistil od toho nasládlého smradu. Pak jsem se odhodlal znovu pohlédnout z vlakového okna. Uviděl jsem vysoké štíty hor poseté vzrostlými jehličnany. Vlak projížděl řadou menších vesnic, které se tísnily v hlubokých a věčně temných údolích. Srdce se mi při tom pohledu uklidnilo, dech se zpomalil. Byl jsem z toho pekla venku. Aspoň jsem v to doufal.

Mohlo být tak dopoledne, když vlak s cuknutím zastavil na jedné z mnoha vlakových stanic. Čekali jsme tam zhruba dalších dvacet minut, dokud jsme se nerozjeli. Když se vlaková souprava dala do pohybu, dveře od kupé se zničehonic rozrazily a v nich stála starší žena, v obličeji zelenofialová. Zeptala se mne, jestli si může přisednout, načež jsem z protějších sedaček sklidil své oblečení a uvolnil místo. Žena si přisedla a zarytě si mě prohlížela. Cítil jsem, jak mě svléká pohledem. Odvrátil jsem se a zadíval se z okna.

Okolní krajina se znovu výrazně proměnila. Obnažená skaliska a rozeklané štíty hor ustoupily mírně zvlněné zemědělské krajině. Jehličnaté monokultury vystřídaly pásy bukových a habrových lesů. Malé horské vesničky vystřídala městská zástavba velkých měst na pobřeží.

Přemýšlel jsem, jaké to bude, až vystoupím z vlaku a budu si moc dělat, co budu chtít. Jaké asi budou ty první kroky, kam povedou? V myšlenkách jsem si představoval, jak se procházím po nekonečných ulicích lemovaných obrovskými domy, které se šplhaly až k samotné obloze. Snil jsem o elektrickém vedení, o pouličním osvětlení, které nikdy neumožní, aby noc ovládla ulice. Vytáhl jsem z roztrhaného kabátu užmoulanou fotografii, kterou jsem kdysi vystřihl z novin. Byla to fotografie mladé dívky, která se v dešti procházela po širokém bulváru –  v noci, přesto osvícená stovkou světel. Vzadu byly zachyceny kolony automobilů a celé se to odehrávalo v kulisách velkolepě vyhlížejících hotelů, restaurací, obchodů a kdoví, čeho ještě. Jako by město nikdy nespalo. Jako kdyby to všechno bylo obrovské divadelní jeviště. Světla taxíků byla reflektory a stovky lidí na ulici herci i diváky. Rostla ve mně nepředstavitelná touha. Zastrčil jsem fotografii zpět do kapsy a zavřel unavené oči.

Musel jsem znovu usnout. Když jsem se probral, byl jsem v kupé sám. Ta cizí žena musela vystoupit na některé z předešlých zastávek. Vstal jsem a nahlédl do chodbičky. Vypadalo to, že je souprava úplně prázdná. To ve mně zbudilo pocit, že jsme snad již na místě. Otevřel jsem rychle okno a vyhlédl ven. Vlak byl stále v pohybu a jel teď daleko rychleji. Pravděpodobně jsme najeli na hlavní koridor. Vyklonil jsem se z okna. Obloha byla černá, přišla noc. Pršelo. Dešťové kapky mi narážely do tváře, za chvíli jsem byl úplně promočený. Vál studený vítr, který s sebou nesl vůni moře. Naklonil jsem se víc a v ten okamžik jsem spatřil světla hlavního města.

Oranžová záře na obzoru zářila do noci. Kolejiště začaly lemovat mohutné stožáry elektrického napětí. Koleje se zničehonic rozdvojily, roztrojily. Z doposud dvoukolejné tratila se stala mohutná řeka železných pásů a betonových pražců. Míjely jsme rozsáhlé silniční sítě, nespočet nadjezdů, dálničních přivaděčů, radiál i samotných dálnic, které se začaly spojovat. To vše na mne působilo ohromným dojmem.

Pocit štěstí, který mě při tom pohledu ovládl, nešel potlačit a já jsem radostí začal řvát na lokomotivu, ať přidá, ať jede rychleji. A strojvedoucí jako kdyby uposlechl. Vlak zrychlil. Řítil se po prázdné železniční cestě a všechno bylo překrásné. Opuštěná pole zmizela a namísto nich se teď kolem rozprostírala nekonečná městská aglomerace.

Zavřel jsem okno v chodbičce a vrátil se zpátky do kupé. Sundal jsem kufr z přihrádky, když v tom jsem ji znovu zahlédl. Seděla na tom samém místě jako poprvé. Ta cizí žena, o které jsem si až doteď myslel, že vystoupila. Znovu se na mne podívala. Tím svým netečným výrazem.

„Myslel jsem, že jsem tu sám.“ 

„To si myslíme všichni,“ odpověděla chladně a tak zřetelně, až mě to vyděsilo.

Posadil jsem se a sbalil poslední věci do kufru. Mezitím jsem na ni několikrát nenápadně pohlédl. Seděla a ani se nepohnula. Na sobě měla lehkou fialovou blůzu, černou sukni a v klíně složený lehký šedý kabát. Strnule se dívala před sebe, ruce schované pod kabátem. Dráždila mě představa, co v nich asi má. Zbraň, nůž? Z té představy mi naběhla všude po těle husí kůže. Vlak vjel do tunelu a nás pohltila tma. 

Když jsme pak vyjeli, kupé zaplnilo ostré oranžové světlo pouličního osvětlení. Prázdné kupé. Vyběhl jsem do uličky avšak nikde nikdo. Jako kdyby vůbec neexistovala. Prošel jsem všechna další kupé ve voze, všechna však byla úplně prázdná. Byl jsem jediným cestujícím. Zprudka jsem otevřel dveře na WC a omyl si zpocený obličej. Hned poté jsem se podíval do zrcadla. Měl jsem pocit, že blouzním. Začala se mi točit hlava. Černé vlasy jsem měl mastné a oči podlité krví. Počáteční euforii a nadšení vystřídal zvláštní pocit zmatenosti s trochou strachu. Zničehonic jsem si nebyl jistý vůbec ničím.

Často se mi zdálo o tom, že cestuji vlakem někam do neznáma. Bylo jedno kam. Vždy jsem byl sám a lidé v tom snu přicházeli, neohlášení, bezejmenní, neznámí. Vždy se přede mnou objevily temné stíny, které se ihned rozplynuly. Jako kdyby neměly žádné poslaní. Byly to jen okamžiky vyplňující vakuum mého života. Tohle snad není sen. Nesmí být. Zadoufal jsem. Přesto jsem měl strach, že za chvíli zazvoní budík a já budu muset vstát.

Dobelhal jsem se zpátky do svého kupé zrovna, když vlak začal zpomalovat. Budovy tam venku byly již tak vysoké, že jsem z jedoucího vlaku spatřil pouze jejich spodní část. Navíc stály tak blízko u sobe, že jsem kromě nich již neviděl vůbec nic jiného. Jen spoustu betonu, skla.

Ozvalo se skřípání brzd i lokomotivy, pak za necelou minutu vlak zastavil. Po osmnáctihodinách cesty jsem dospěl ke svému cíli.

Nad mou hlavou se klenula monstrózní železná klenba dvorany hlavního nádraží. Šest velkých půlkruhových oblouků ladně překonávalo nespočet kolejišť i perónů a železné nosníky, které celou tuto konstrukci vynášely, dodávaly celému nádraží punc důležitosti. To první, co jsem z té atmosféry plné rzi, skla a oceli vyčetl, byla ta malost, kterou trpíme.