Racčí orchestr

Spadla na zem. Dvacet minut šla po písečné pláži, která jakoby neměla konce. Okolo kroužili rackové, zvedal se večerní vítr a příliv se dostával do konečné fáze. V okolí pěti kilometrů byla jenom ona a její vrah. Plážové poncho měla celé od krve, která jí pomalu vytékala z bodné rány a nechávala za ní viditelnou stopu. Tedy alespoň do té doby, než ji zítra k ránu smyje moře. Slunce zapadalo pomalu a stejně pomalu se odhalovaly i části útesu a skalek před chvílí zakryté mořem.

Na konci pláže u moře našla oblázek obroušený mořskou vodou, který přinesl dávný příliv. Opřela se o ještě vlhký útes, před pár okamžiky ještě potopený pod slanou vodou. Přitiskla si hebký, sluncem rozpálený kamínek na bodnou ránu. Za chvíli se zpod něho začala valit další krev. Stejně pomalu jako odchod slunce a odchod přílivu odcházel i její život. Na ničem už nezáleželo.

Nikdy na ničem nezáleželo, ale teď se jí lehkost všeho zdála být nenucená a v podstatě jednoduchá. Vzpomněla si na všechno, co jí život naučil. Všechno to bylo k ničemu. Všechno směřovalo ke klidnému konci života na pláži. Bez lidí, na kterých jí záleželo; bez kohokoliv, kdo by ji hledal. Život utíkal stejně pomalu jako čas. Nikdy už se nic nezmění. Ona už nikdy nezmění svět, i když on tolik změnil ji.

Muž v modrém koženém kabátě dál utíkal pralesem s krvavou rezavou kudlou a nečistým svědomím. Nezlobila se na něj. Smířila se a odpustila. I on měl příběh a i ten jednou skončí.

Slunce už zapadlo, ale pořád ještě bylo světlo. Dýchání bylo těžší a těžší. Vzduch chladl a večerní vítr už byl silný. Občas s sebou přinesl pár kapek mořské vody.

Racci přestali zpívat. Na chvíli zmizeli z oblohy, než se začali objevovat v její blízkosti a tvořit okolo ní kruh. Další a další si sedali na okolní skály vyčnívající z moře a z písku pláže, sedali si i na skalní stěnu za ní. Hleděli na ni pronikavými pohledy.

Po bolestivě dlouhé chvíli ticha racci začali zpívat. Rytmický zpěv se odrážel od skalní stěny, celý sbor se tedy zdál tisíckrát větší. Hudba to byla krásná a melancholická. Rackům při zpěvu jemně svítily oči.

Jejich hymnus skončil crescendem a utichl. Největší a nejstarší racek vystoupil do popředí. Jeho soukmenovci všichni obrátili zrak na něj. Když si byl jistý, že odliv už skončil, začal mluvit dávno zapomenutým jazykem.

Vyprávěl o zemích, které jsou příliš daleko na lidské poznání. Vyprávěl o sněhu, o zimě a stromech s listím dosud nepoznané barvy. Vyprávěl o krásách, o kterých se před ním odvážely vyprávět pouze jižní hvězdy. Vyprávěl o marnosti bytí a o zlatých ulicích města, kde jsou všechny cihly ze zmrzlých slz jeho obyvatel. Vyprávěl o dvou, co se našli a ztratili. A když už hladinu moře osvětloval měsíc, vyprávěl o tom, jak všechno jednou musí skončit. Ostatní racci ho beze slova poslouchali celou tu dobu, co mluvil.

Všechno jednou musí skončit. S touto mantrou odešla z tohoto světa. Po tom už nebylo nic.   Brzo ráno si ji odnesl příliv. Když se její tělo ztratilo za horizontem, racci se rozletěli pryč. Pláž se probudila do nového dne a nekonečné množství písku bylo zase neporušené lidskmi stopami. Krev voda smyla, nebo na ni vítr navál novou vrstvu písku. Pláž jen čekala, až její racci zazpívají dalšímu ztracenému člověku.