Za branami Jericha #2

Druhá kapitola mého projektu. Snad Vás první díl neodradil a budete pokračovat ve čtení. Přeji příjemnu zábavu.

Kapitán ale nečekal dlouho. Díky otevřeným dveřím slyšel, jak někdo chodbou běží na můstek. To jej vytrhlo z přemýšlení o tom, co dělat dál.

„Kapitáne. Máme velký problém. Musíte se mnou, pane.“

Kapitán nebyl žádný nováček a už slyšel takových zpráv typu “máme velký problém“, že ho to nijak víc nevzrušovalo. Jediné, co by považoval za vážný problém, by bylo úmrtí na palubě, ale to měl potvrzené, že nenastalo, nebo zkažené zásoby jídla. To ovšem bylo také poměrně nepravděpodobné, protože to bylo jídlo, které by i při dlouhém výpadku chladicích boxů vydrželo poživatelné. I proto chutnalo většinou jako polystyren. Nesnášel umělou výživu.

Neznal toho muže, který sem přiběhl. Mladý, tak 25 let, v civilním obleku. Jmenovku v tomhle světle opravdu přečíst nedokázal.

„O co de?“
-„To byste musel vidět, kapitáne.“
„Už sem toho viděl spoustu a mam dobrou představivost. Stačí naznačit a já si to domyslim.“

Muž se zadíval trošku vzdorovitě, dal své odpovědi pár vteřin času.

-„Jádro fúzního reaktoru je roztaveno.“ A nasadil výraz “A tohle jsi taky viděl?“

Dobře, tak tohle je velký problém.

„Cože?“
-„Jsme bez energie. Ale ne kvůli výpadku, ale kvůli přetížení reaktoru a následnému roztavení. Celá strojovna je teď kus titanovo-uhlíkové koule s vysoce radioaktivním jádrem. Navíc je v podstatě oddělená od zbytku lodi. Při vší úctě, to už nenahodíme.“
„A dá se s tim dělat co?“
-„S tím se už nic dělat nedá.“
„Děte do hajzlu s okecávánim. Vždycky se dá něco dělat. Co záchranný moduly?“
-„Pane, vysvětlím Vám, jak vypadá takové roztavení jádra…“
„To si strčte za klobouk. Přejděte k věci sakra!“
-„Noooooo… Dobře. Takže jádro je nepoužitelné a před svým roztavením spotřebovalo veškerou zbylou energii k tomu, aby loď přistála na nejbližším místě, které je nejvhodnější pro život. To vše samozřejmě na příkaz palubního počítače.“
„Takže venku to bude ok?“
-„To bych netvrdil, pane.“

Odpovědí mu bylo mlčení a pozvednuté obočí. To druhé samozřejmě neviděl, ale došlo mu, že má pokračovat.

„Nejvhodnější k životu nemusí zdaleka znamenat obyvatelná. Kdyby všude okolo byly planety složené jen z plynu a byla tu jen jedna planeta s pevným povrchem, počítač by jí vyhodnotil jako pro život nepřijatelnější, i kdyby na ní byla povrchová teplota dvacet tisíc stupňů. Nicméně to je jen extrémní příklad. Taková teplota by dávno naši loď roztavila. Co se týče záchranných modulů, obávám se, že si počítač vycucnul i energii z jejich zásob. Jinak řečeno, teď nerozsvítíte ani žárovku, natož abyste odletěl v modulu.“
-„Skvělý.“
„To není vše, pane.“
-„No pokračuj.“
„Bez energie nemůžeme zajistit ani výrobu kyslíku. Pokud se venku nebude dát dýchat, tak tu do týdne bude poněkud dusno. Už to nebude loď, ale rakev.“
-„Nějaký doporučení?“
„Myslím, že bychom měli vyslat průzkumný tým s měřicími přístroji. Máme tu přístroje na všechno možné a většina z nich má vlastní baterie, takže v tom problém nebude. Když už tu měl někdo ztroskotat, tak to nemohlo dopadnout lépe. Jestli ale venku nebude přijatelné prostředí, tak jsme vlastně mrtví.“
-„Nesejčkujte mi tu. Když se ztratí celá vesmírná loď se stovkama lidí na palubě, tak jí budou hledat. Sám sem byl na podobných záchranných akcích už dostkrát.“
„A kolikrát jste hledali loď s roztaveným reaktorem, pane?“
-„Prosim?“
„Reaktor se neroztaví jen tak pane. Kdybychom doletěli tam, kam jsme doletět měli, tak by jeho energie stačila na desítky takových letů tam a zpět, při všech možných i nemožných zapnutých přístrojích. A my jsme letěli se vším vypnutým. Jediné co běželo, byl počítač, který hlídal životní funkce.“
-„Přestaňte to už okecávat sakra. Co to znamená?“
„Že pokud nemáme vážně velké štěstí a reaktor nebyl zkrátka jen poškozen, s čímž jsem se za celou svoji kariéru jaderného fyzika nesetkal, tak jsme byli v hyperprostoru mnohonásobně déle, než jsme měli být. Měli jsme letět necelé 3 měsíce. Aby se ale reaktor takhle roztavil, musel by běžet na plný výkon několik let. Chybu musel způsobit palubní počítač. Zkrátka nás nezastavil včas.“

Kapitán zapřemýšlel, jak dlouhá asi může být jeho kariéra jaderného fyzika. Na druhou stranu mluvil celkem jistě.

-„Chcete tim říct, že sme kurva daleko.“
„Volil bych jiná slova, ale ano, smysl je stejný.“
-„Fajn. Najděte důstojníka Raynoldse, ať svolá všechny lidi do jídelny. Bude teď někde u počítačových maniaků. Ať pro mě pak přijde.“
„Ano pane.“

Muž odešel a kapitán opět zůstal na můstku sám. Za mák se netěšil na setkání v jídelně. Když už mluvil k někomu na palubě, zavolal si ho buď k sobě, nebo když měl mluvit ke všem, tak přes komunikační veřejný kanál. Teď musí přijít před stovky lidí, kteří jej budou sledovat naživo. Neměl z toho dobrý pocit. Kdyby chtěl být na očích, dal se na politiku. Ale on chtěl naopak být od lidí co nejdál. A k tomu nákladní loď sloužila nejlépe. Jako kapitán ale moc na výběr neměl.

A ještě méně se mu zamlouvala vidina lodě, coby velké rakve.

---