Inspirace hrůzou

 Inspirace hrůzou

(dopis)

                                                                                                                                                                                              v Kdesidaleku, 18.září 1997

Můj milý příteli,

Už je tomu tak dávno, co jsme se naposledy viděli. Za tak dlouhou dobu se událo mnoho nicotných, ale i opravdu důležitých věcí.  Chtěl bych Tě požádat, než si začneš pročítat tyto řádky, abys četl pozorně, sám a nikomu dopis neukazoval, protože to, co se zde dočteš, by mělo zůstat prozatím utajeno, závisí na tom můj život. Určitě se nyní sám sebe ptáš, proč zrovna Ty by ses měl dozvědět něco o mých tajemstvích, rád Ti odpovím, neboť odpověď je velmi prostá. Domnívám se, že jsi jediný člověk, na kterého se mohu spolehnout a který by mi snad mohl pomoci. Neboj se, nemám v plánu Tě už dlouho napínat, záhy se dozvíš, o co se vlastně jedná.

Rád bych se Ti pokusil stručně vylíčit, co se vlastně událo, řekněme, že jsem se nachomýtl k jedné prekérní situaci. Jednou pozdě večer jsem se procházel po parku, který, jak sám dobře víš, se nachází několik ulic od mého domu. Každý večer se procházím, abych nalezl inspiraci k dokončení svého nového obrazu. Byl by to večer, jako každý jiný, kdybych se nestal svědkem únosu.

Doufám, že jsem Tě nyní moc nezaskočil, příteli. Avšak zcela bych Tvé překvapení pochopil. Věř mi, že já sám se s tímto příšerným zážitkem nemohu smířit.

Viděl jsem dva muže, stáli nedaleko opuštěné chaty v zarostlejší části parku, nejdříve jsem si jich  ani nevšiml, ale pak se ozval řev, jako by se hádali, skrz větve křoví jsem viděl ,že vyšší muž udeřil menšího do hlavy a ten se svalil na zem. Vysoký muž ho svázal a odnesl, po chvilce se ozval zvuk startujícího motoru, z toho jsem usoudil, že někam odjel. Já blázen! Celý smyslu zbavený jsem se rozeběhl na místo činu, chtěl jsem ihned zavolat policii, ale všiml jsem si, že někdo přichází, strnul jsem strachem, neboť to byl při vší mé smůle onen únosce. Krčil jsem se pod schody té staré chaty a třásl se hrůzou, aby mě neobjevil. Ta doba se mi zdála nekonečná, když už to vypadalo, že si mě muž nevšimne, rozkašlal jsem se, zřejmě to bylo z toho prachu všude kolem. Bylo jasné, že kašlání muž nepřeslechl, ihned jsem jako vyplašený zajíc vyběhl z úkrytu, běžel jsem a neohlížel se. Konečně jsem doběhl domů, ale jakmile jsem zaklapl dveře, omdlel jsem. Probudil jsem se až druhý den ráno, ale neuvěříš, co jsem spatřil, všechen nábytek rozházený po pokoji, květiny a knihy rozdupané , mé obrazy roztrhané a na zdi obrovský výhružný vzkaz, že mě zabije, pokud někde něco prořeknu.

Nyní chápeš, v jaké jsem situaci, bojím se vycházet z domu, dokonce i spát. Myslel jsem si, že vzhledem k mému postavení bys mi mohl pomoci a doufám, že mi pomůžeš. Byl bych velmi rád, kdybys mě přijel navštívit, co možná nejdříve.

                                                                                                                                                                                                  Děkuji Ti mnohokrát, příteli.

                                                                                                                                                                                                  Tvůj starý známý, Evžen.