Tonoucí pod laskavým okem hvězdy

Tonoucí pod laskavým okem hvězdy

 

Smetl mě z útesu

oceán osamění.

Nyní vlny

a vlny

pohřbívají každičký můj nádech.

Ale vždy znova,

s novou silou

bojuji s živlem

a vrhám se ku hladině.

Pro život.

Pro další chvíli.

Kdykoliv zvítězím

vynořením,

spatřím ji.

Nad hlavou mi stojí hvězda.

Vím, že jsi to Ty.

Hledíš tak klidně a majestátně ze sametu nebes.

Tam, tam vysoko nad černou vodou.

Daleko, daleko jak sen.

Jsi tam a záříš.

Jediné mé pouto s vírou.

Snažím se neztratit Tě z očí,

i když co chvíli

mě slané, hutné moře zaplaví

a lepkavé pařáty

mne opět táhnou ke dnu.

Tam dole leží smrt.

Tam pod vší hmotou stesku.

Tam nahoře je láska.

Třpytí se.

Inspiruje.

Ale nic víc!

Zůstává nehybná.

Nepřijde na pomoc.

Protože daleko, moc daleko pod ní

se odehrává boj.

 

Vyčerpaná jsem.

Umdlévám.

A Tvoje světlo je mi zamlženo.

Zespodu polyká mne chlad.

 

A já se bojím,

bojím, že nakonec,

přes všechnu snahu,

přes všechny oběti

utonu...

 

… utonu, aniž bych se kdy dotkla Tvého vlasu.

---