Že by setkání s Ufonem?

Ten tulák čekal snad sto let na dotek ruky Člověka, který jej teprve učiní Psem. Přesto měl v očích promíchanou touhu s nedůvěrou a podezíravostí tou měrou, že jsem se zdráhal jen tak jej oslovit.

Samozřejmě vycítil mou váhavost; stál, uši podivně pokroucené, s ohonem v půli cesty k projevu přátelství; současně přiblížil čumák k zemi a velmi soustředěně čichal, jakoby mi chtěl naznačit, že to nebude on, kdo první napřáhne packu. Pak pozvolna, se svěšenou hlavou, postupoval od jedné psí značky ke druhé, sem tam se ohnal po otravné mouše, nebo štěkl – dle jeho úsudku – na příliš drzého kosa, až se došoural k nároží hospody, ze které vyvrávoral chlap, v ruce nakousnutého buřta. Málem o psa zakopl; ten uskočil, ale nezavrčel; jen zvedl čenich a větřil k mužově ruce. Chlápek po chvíli váhání hodil zbytek uzeniny k nohám psa a kolébavě odcházel.

Pes přičichl k předhozené potravě, pak zvedl hlavu a pohlédl za motajícím se opilcem; po chvilce znovu přiblížil čumák ke zbytku uzeniny, ale nakonec se odvrátil a zvolna odcupital k dalšímu močí poznačenému obrubníku. Zůstal jsem stát a hleděl za tím hrdým psem, dokud mi nezmizel za nejbližším rohem.

Od té příhody mám vždy v kapse něco k podání z ruky, jenže on se ztratil. A tak si nejsem jist, zda jsem náhodou nezažil jedno z tak toužebně očekávaných setkání třetího druhu, a nestal se účastníkem dobře utajeného testu povahových rysů živočišného druhu „homo“, většinou uváděného s přídomkem „sapiens“, občas dokonce „sapiens sapiens“.