Hrdinní lotři (1)

Mohou se z lotrů stát hrdinové? Všechno je možné, stačí jim dát k tomu jen příležitost, je-li jim milejší svoboda než šatlava. Sledujte příběh pěti jedinců - elfky s problémem nadměrného pití alkoholu, trpaslíka s rozdvojenou osobností, mírumilovného orka vegetarinána, zloděje majícího strach ze tmy a mága nemohoucího provozovat kouzla; kteří budou okolnostmi donuceni ke spolupráci, aby vyřešili jednu záhadu. Ale dokážou to vůbec? Stanou se z nich nakonec opravdu... Hrdinní lotři?

Nastával předvečer podzimní rovnodennosti a krčma v jednom ze dvou vyspělých měst Západozemě neměla v tuto dobu nouzi o hosty. Stejně jako o jarní rovnodennosti. Nebo letního slunovratu. Vlastně stejně jako každý jiný večer, ať už padal sníh nebo bylo vedro k padnutí. Vždy se totiž našel někdo, kdo měl chuť smočit si jazyk, ať už to bylo v pivu, medovině, víně nebo v obyčejné vodě. Ale byli tu i tací, kteří sem utíkali od svých ženušek a jejich věčného peskování. Ostatně se říkalo, že hospoda je pro chlapa něco jako druhá rodina, tudíž tu někteří trávili většinu dne, než se s opileckým krokem a prázdnými kapsami vraceli domů k manželkám a dětem.

Poslední sluneční paprsky právě mizely za obzorem. Obloha se barvila do ocelové šedi, která se pozvolna začala zakusovat do všeho, co jí přišlo do cesty, aby to skryla do svého hávu. Šero se vplížilo do každého kouta a rozmlžilo kontury okolí do té míry, že bylo těžké rozpoznat, kde končí stín a začíná předmět či naopak. Pohltil vše, jako by to byl odhodlaný ničitel světla na výpravě.

On, Zeddekiah Zireael Zamzumims rčený Ohňovlasý a někdy také Vlaštovka, nic z toho, co se dělo venku za okny neviděl. Mohlo to být tím, že dým z fajfek kuřáckých hostů se vznášel nad stoly jako mlžný opar, ale pravým důvodem bylo to, že byl, tak říkajíc, ''duchem mimo''. Z nepřítomného pohledu ho nevyvedla ani právě začínající hádka hostinského s nějakým místním rváčem kousek od jeho místa.

Seděl sám na hrubě otesané dřevěné lavici u jednoho z nejdelších stolů v krčmě a čas od času se napil ze své stále na půl plné sklenice. Byla to jeho první sklenka vody, i když se ze svého místa nehnul bezmála několik hodin. Ale on na alkohol nikdy nebyl, rád si totiž udržoval mysl čistou. Už jako mladému učenci mu vštěpovali do hlavy, že... Všechno co jsme, povstává v našich myšlenkách. Mluv a jednej s nečistou myslí, a budou tě následovat problémy. Hovoř a jednej s čistou myslí, a štěstí tě bude následovat jako stín. Toho se také držel, i když byl pevně přesvědčený, že není dostatečné mít mysl pouze čistou, hlavní věc je používat ji správně. Ostatně i jeho mistr mág mu častokrát kladl na srdce, že myslet bez učení je prázdné a učení bez myšlení je zbytečné.

Do této krčmy, prozaicky pojmenované U Polámaných židlí, přišel již za časného odpoledne, kdy v místnosti sedělo jen pár místních opilců. Pečlivě se rozhlédl po šenku a vybral si místo hned u krbu. Výsledkem bylo, že po setmění, kdy se začalo scházet víc hostů a otvíranými dveřmi proudil chladný noční vzduch, mu záda hřál oheň. A co bylo důležitější – měl ten nejlepší výhled na dveře.

Stálí hosté hospody procházeli dveřmi v téměř pravidelných rozestupech a poté, co se rozjařeně pozdravili se starými známými, utkvěli udiveným pohledem na něm. Kromě toho, že nebyl známou tváří, na první a vlastně ani na ten druhý pohled do podobného prostředí nezapadal. Mezi těmi ramenatými, sluncem ošlehanými lidmi působil trochu jako pěst na oko. Nebylo divu, jeho kůže byla světlejší než ta jejich, stejně jako vlasy, které měly díky mutaci, kterou podstoupil, křiklavě oranžovou barvu – jako oheň, odtud dostal přídomek Ohňovlasý. Obvykle mu vlasy jen tak volně spadaly až do půli zad, ale tentokrát si je svázal provázkem kůže. Nezvykle jasně modré oči často klopil k zemi, ale zvědavé pohledy to ani tak neodvrátilo.

Zjevně si někteří z přítomných štamgastů říkali, co ho sem do tohoto města a této hospody zavedlo, ale aby byl upřímný, nevěděl to ani on sám. Popravdě řečeno vlastně nikam nepatřil. Tedy, nyní už ne. Díky jedné malé nehodě byl zbaven veškerých svých výsad a vyhoštěn z řádu mágů, kteří se nacházeli na místě zvaném Zeris.

Bylo to město mágů, kde se všichni, co oplývali magickou silou tajně vzdělávali. Veškeré jejich znalosti jsou však přísně střeženy. Tento přístup vychází z přesvědčení samotných mágů, že magie je příliš mocná na to, aby ji mohl studovat a poté s ní i disponovat každý jedinec. Ve skutečnosti se však mágem může stát pouze člověk, který splňuje potřebné předpoklady - bystrý úsudek, silná vůle, odolné tělo, mysl i ducha. Musí mít také to štěstí, že se mu podaří získat potřebné vzdělání od některého ze starších mágů. Pokud se ale osoba obdařená mocí nenaučí své schopnosti rychle ovládat, může skončit jako napůl ochrnutá slintající troska. Proto vzniklo město Zeris, pojmenované po svém zakladateli, kde se nachází také škola mágů, Akademie živlů, ve které nadané děti dlouhé roky získávají nezbytné znalosti a učí se zvládnout magické umění.

Pro posílení schopnosti každého mága, což znamená získávat a kontrolovat magickou sílu, dochází nakonec k nezvratným změnám v jeho organismu – mutaci, díky níž žijí většinou velmi dlouho, ale vliv věku na nich obvykle vidět není. Vedlejším efektem mutace může být však ve výjimečných případech také neplodnost. Tento proces mágové dokonce sami podporují, především proto, aby zamezili mocenským ambicím svých potomků. Kodex mágů totiž přísně zakazuje míšení ras a sňatky mezi lidmi a mágy, také zakazuje mágům ulehávat na lože se ženami, které nevládnou magií, aby se nerodili poloviční děti. Avšak najdou se takoví jedinci, kteří tento kodex obcházejí velmi jednoduše - spí s muži, to zakázané není.

Schopnosti mágů se dělí do tří stupňů, podle jejich síly. První stupeň jsou mágové, kteří používají kletbové útoky a zaklínadla. Musí si pracně všechny učit a taky si je pamatovat. To je nejslabší stupeň magie. Druhý stupeň - to jsou mágové, kteří používají svou magii nepřímo. Ventilují svou moc přes nějaký předmět. Je to buď hůl, runy, kouzelné amulety či přívěšky a podobné kouzelné předměty, které jim pomáhají vyvolat jejich moc a také ji mohou uschovávat. Třetí a nejsilnější stupeň jsou mágové, kteří používají svou moc přímo. Stačí jim tedy pohyb ruky k vyvolání kouzla. V horším případě jim stačí pouhá myšlenka. Tito jedinci jsou tím pádem velmi mocní a obávaní. Stejně jako byl on než ho vyloučili z řádu. Budil respekt dokonce i v řadách samotné Rady mágů, ale to už je dávná minulost.

Zašklebil se, když si na ten nešťastný den vzpomněl. Už to bohužel nešlo vrátit zpět. A kvůli čemu byl vlastně vyhoštěn? Kvůli jednomu nepovedenému kouzlu, které se mu vymklo z rukou a... Stálo ho to nejenom jeho moc, ale také spoustu nevinných životů. Od té doby není schopen provozovat magii. Aspoň ne účinně. Když se o to pokusí, tak v tom lepším případě se nestane nic, ale povětšinou to nedopadne podle jeho představ a mnohokrát se mu stalo, že prostě došlo k výbuchu, aniž by věděl proč vlastně.

Jistě, mohl vysedávat v kdejakém pajzlu dnem i nocí a litovat se, že se z něj stala troska neschopná provozovat kouzla. Ale na to, aby to udělal měl v sobě až příliš důstojnosti. Rozhodl se to nevzdat, začít od píky jako kdyby byl zase učencem a zkoušel se procvičovat alespoň v malých kouzlech všeho druhu. Přece se říká, že za zkoušku se nikdy nic nedá, ne? A on to rozhodně nehodlal vzdát. Ne po tu dobu, co bude živ a srdce v hrudi bít.

Mág svůj zrak zaměřil na sklenku s vodou, která stála na desce stolu před ním. Je čas na malý trénink, pomyslel si a začal ji soustředěně hypnotizovat po dobu několika minut, když tu najednou začal rudnout v obličeji, až dosáhl barvy zralého rajčete a poté vykřikl: „Změň se na víno!“

Se zvednutými pažemi a všemi deseti prsty namířenými na sklenku chvíli pozoroval čirou tekutinu, ale když se nic nedělo, zhroutil se na lavici jako hromádka neštěstí. Pár blízkosedících se po něm při tom vykřiknutí poohlédlo, ale nejspíš usoudili, že mu šplouchá na maják a nechali to být. Ostatně nebyl jediným podivínem, který kdy zavítal do této taverny, a že se jich tu za ta léta pěkně vystřídalo...

Na jeho čele se objevily kapičky potu, jako kdyby právě stál uprostřed horké pouště Tichých písků. Nemohl uvěřit, že ani takto jednoduché přeměňovací kouzlo už nezvládl. Jaká hanba. Jaká potupa pro nejmocnějšího mága, kterého se báli všichni černokněžníci sotva uzřeli jeho jméno, a který kdy kráčel po tomto světě. Ah, oprava, kdysi nejmocnějšího... Nyní? ...Politováníhodného.

Raději se ujal pozorování hádky hostinského s rváčem, aby na chvíli zapomněl na svůj další neúspěch s použitím magie. Jedinou útěchou mu bylo, že navzdory své neschopnosti provozovat aktivní magii, mohl alespoň nadále bez problémů připravovat kouzelné lektvary, díky nímž si také vydělával na živobytí. Ale byla to opravdu jen malá útěcha.

Zrovna, když rozepře krčmáře s výtržníkem hrozila dosáhnout násilného vrcholu, se dveře znovu otevřely. Zalétl k nim zrakem už s polevenou pozorností. Spatřil vysokou postavu od hlavy až k patě zahalenou v černém plášti, která se rozhlížela po lokále. Nakonec zamířila k jedinému volnému stolu – k tomu jeho. Celou dobu ji sledoval. Jakmile se nově příchozí usadil na levém konci, snažil se z pod kápi pohlédnout na cizincovu tvář. Jediné, co ale nakonec zahlédl byly dvě oči barvy kovu, jak jej probodly. S trhnutím uhnul pohledem a raději se zase vrátil k hypnotizování sklenice před sebou. Zamračil se soustředěním. Ty se na to víno proměníš, ať se ti to líbí nebo ne. Slyšíš mě, vodo? A to ještě dnes! To ti přísahám, jako že se Zeddekiah Zireael Zamzumims jmenuji!

 

◊ ◊ ◊ ◊ ◊

(2)

---