Nemesis, bohyně pomsty

Nikdy, za celý svůj život, jsem neviděl tolik vzteku pohromadě. Její pohled pálil a svítil jako roztavené železo. Myslel jsem, že buďto přede mnou stojí Bůh, nebo Satan.

"Co jen jsi to udělal?" otázala se mne.

"Ty o tom víš?" vykoktal jsem ze sebe a pak jsem zarytě mlčel. Ona pomalu přikývla a stále na mne pohlížela. V očích se jí najednou tvořily slzy černé jako dehet. Vševědoucí světlo těch očí se vytrácelo - nahrazovalo ho ono mazlavé temno. A pak se to temno začalo vylévat ven. Obmotalo jí to zápěstí a mně také. Byl jsem k ní přivázán černými slzami. Uvědomil jsem si, že nás drží čisté zlo. Dostal jsem strach a křičel, ať mne nechá žít. Ona však ze sebe vyrazila skřek plný nezměrné bolesti - bolesti všech staletí a všech lidských pokolení. Z našich pout vyletěly navzájem propojené provazy a obmotaly se okolo všeho, co nás obklopovalo. A také okolo mého krku. Dusila mne její zášť a věčný běs. Mé rty se pokoušely vyslovit prosbu o odpuštění, ale já věděl, že Nemesis neodpouští.