Paradox mezi světlem a tmou

Dnešek přichystal mračna a slabý vítr, což ho překvapilo, protože už nějakou dobu pobýval v místě, kde svítilo palčivé světlo. S novým prostorem na něj dolehla i bolest hlavy. Chvíli promrkával, mnul si čelo, rozhlížel se kolem sebe. Moment, tenhle park přeci zná! Založil si ruce do kapes a čekal. Popošel pár kroků na úpatí kopce a ustupující tupou bolest v hlavě nahradily obavy. Zakroutil hlavou, zhluboka se nadechl a ležérní chůzi došel doprostřed obrovského trávníků, který ze stran obklopovaly stromy.

Viděl ji jako už tolikrát pobíhat kolem roztaženého šátku s různými dobrotami; slanými i sladkými. Soustředěně z batohu vyndávala PET lahve se stáčeným vínem. Mračila se. Usmál se pro sebe, protože ho napadlo, že černovlásku znepokojila absence barevných kelímků. Odhadoval, že ji zneklidňoval i malý batoh, do něhož by nejraději vložila celý svůj byt. Avšak zároveň ho sevřel tísnivý pocit. Neviděli se přece takovou dobu, musel se plést! Přál si, aby se mýlil. Děsila ho představa, že je i v tuto chvíli schopný odhadnout příčinu její nespokojenosti.

„Nazdárek! Konečně jsi dorazil, počkej, hned tě zaměstnám. Musím přijít na to, kam jsem založila kelímky. Přeci nebudeme cucat víno z PET lahve.“ Na souhlas pokýval hlavou. Svou kamarádku odhadl perfektně. Bude to mnohem těžší, než si myslel. Rozhlédl se po parku. Podivoval se nad všemi detaily: rozkvetlé květiny, vůně přinesených dobrot, slunko za mrakem, zpívající ptáci. Je dobrá!

Nevšímala si ho. Zmateně pobíhala kolem rozloženého šátku a nahlas mu jmenovala všechny pokrmy, které nachystala. Fakt, že jídla a pití je víc, než by se vešlo do skromného batůžku, jí unikal. Záhy zpozorovala zádumčivou náladu svého společníka.

„Děje se něco? Takhle tichý obyčejně nebýváš. Nějaké problémy doma?“

Ucítil na krku zježené chloupky. Čas se krátil a oslepující světlo, v němž se před chvílí nacházel, za ním nabývalo na intenzitě. Musí si pospíšit. Otevřít ji oči a přimět ji poslouchat!

„Doma sotva Magdi.“

I když byl přesvědčený o její nervozitě, vypadala sebejistě. Znal málo lidí, kteří se v podobných situacích takhle ovládají. Váhu přenesla na pravou nohu a ruce založila v bok.

„Tak mi vysvětli, co se děje.“

Nachystané koláčky, sýry i ovoce se ze vteřiny na vteřinu zkazily. Objevily se i bzučící mouchy, které poletovaly nad mokvajícími zbytky. Polkl, ale zachovával chladnou hlavu. Palčivé světlo za jeho zády se zhmotňovalo mnohem rychleji, než očekával. Nechtěl ani pomyslet na to, koho přivede. Okolí se přizpůsobovalo jejímu vnitřnímu světu. Konečně pochopil, proč mu v minulosti nedoporučovala pobyt ve své hlavě. Tvrdila mu, že kdyby tam bylo možné absolvovat výlet, zbláznil by se během minuty, protože by ho pohltila tma. Nevěřil jejím řečem. Na každého působila jako optimistický člověk. Z tohoto důvodu mnohdy přecházel hořký tón, který v podobných situacích používala. Už nebylo tak těžké věřit jejím domněnkám. Nechtěl udělat chybu a vdechnout chaos jejich promlčených dní, proto se soustředil pouze na Magdu. Okolí přešlo z jasných tónů do pastelových.

„A co tu dělá on? On tu přeci nemůže být.“ Její hlas nabíral na plačtivém tónu, sebejistota zmizela během chvilky. Zůstal jen třas.

„Správná otázka je, co tu děláš ty, Magdi?!“

„Nechoď na mě s hádankami!“

„Ještě nenabyl konkrétních tvarů a už víš, o koho jde…?“

Barvy se slily do šedivých odstínů. Vítr se zvedl a z dálky se ozýval nepříjemný hluk. Postava stála asi patnáct metrů od nich. Zezadu ji ozařovalo oslňující světlo, proto bylo těžké odhadnout výraz nebo rozpoložení, v němž se postava momentálně nacházela.

 „Vždycky to bude on, když jsme pohromadě my dva.“

 „A kdy jsme byli my tři naposledy pohromadě hm?“

„Ptáš se mě, jako kdybych to nevěděla.“

„Jak dlouho? Vyslov to nahlas, Magdo!“ Zvýšil hlas, aby ho přes nabývající hlomoz bylo slyšet. Postavil se mezi Magdu a postavu.“

„Před třemi lety. Tak dlouho jsme se my dva neviděli. Před tím, než si náš společný přítel omylem ustřelil hlavu.“ Dívala se provinile do země. Ruce zaťaté v pěst.

„Za což ani jeden nemůžeme, že. Proto se tě ptám, Magdo, co tady děláš?!“

„Je zvláštní, jak si naivně myslíš, že smrt by měla stmelit rodinu a známé. A nakonec se ti to přihodí. Umře ti člověk, bez něhož si nedovedeš představit svůj život. Najednou jde všechno do kopru. S rodinou o tom nemluvíš, s tebou jsme se přestali vídat a s jeho rodiči jsem se dosud neviděla. Přitom jsme byli jako dvojčata… Takže je mi pořád smutno. Snažím se nevnímat tupé rady, které se týkají času. Prý mě vše přebolí. Víš, nezlepšuje se to! Popravdě řečeno se cítím stále hůř, protože o tom nemám s kým mluvit. Normálně bych si o bolesti povídala s ním nebo s tebou. Ale oba jste tady… Takže tu vlastně zabíjím čas a vrtá mi hlavou, co tady děláš ty?“ Všechno ztmavlo, jídlo zmizelo a ze zvedajícího větru se stala vichřice.

„Dalo by se říct, že čas strávený tady zabíjí tebe, ale to by bylo na dlouhé debaty. O mně si můžeme popovídat jindy…“

„Béďo proč?“

„Povíme si to jindy!“

„Jestli otevřu oči a ty tam nebudeš…“

„Však jsi velká holka a určitě pochopíš, že když jsem tady, nemůžu být u tebe, až se vzbudíš.“

„Co když nechci chápat a jediné, co si přeju, je zůstat s vámi dvěma?“

„Jsi ta nejrozumnější holka, kterou jsem kdy potkal. Hodně hluboko tušíš, že právě kvůli nám dvěma musíš otevřít oči!“ Další slova zanikla v bzučivém rámusu.

… Béďo pojď se m…“ nedopověděla větu, protože vykašlala krev… Záchranáři ji vyprostili z auta a vrtulníkem transportovali do nemocnice. Když se probrala, hledala Béďu. Tiskla prázdnou ruku. Sledovala strop, nemohla se ani pohnout, všechno ji bolelo. Z očí se jí nezadržitelně řinuly slzy. Nevnímala nemocniční pokoj, sestry, ani doktory. Jen si šeptala pro sebe: „To znamená, že už jsem tu sama. Proč, Béďo, proč?“