Jeden den

Jeden obyčejný den a přesto něčím zvláštní

Jdu ulicí  a přemýšlím, co asi prožívají lidé kolem mne, kam jdou, kde budou dnes spát z kým se obejmou, potkají, jaké mají starosti a sny.Napadá mě, že každý z nich má svůj svět, své vnímání pohled na život  a na to, co se kolem něj děje, Zvláštně fascinující . Jak asi sdělují svá přání a touhy  A co, když  to zkrátka neumí a nedokáží Stávají se z nich zatrpklí nešťastní lidé? Nebo jdou potichu za svým snem?

Pomalu se stmívá a domy, jako dámy vznešené se převlékají do noční róby a sem tam se zatřpytí  světýlko, jako naděje, která zbloudilcům ukazuje cestu. Napadá mě  kolikrát jsme se ocitla na rozcestí a váhala. Kolikrát bylo ve mně pochyb a nejistoty, síly a rozhodnutí.

Jdu tichou ulicí a pozoruji své myšlenky, které zabloudily k člověku, jenž v rozpacích a jistou nedůvěrou přijal můj dar. Nevím proč , jen vím, že se někdy lidé mají potkat. Snad, proto aby  našli to, co hledají a jen přes úpěnlivé pátrání nevidí, že už dávno mají to po čem touží.Někdy se lidé jen sejdou  aby si jen cosi sdělili a někdy se setkají  na jednu minutu,  aby se jim změnil celý život Hlavou se mě přemítají myšlenky vznešené a zároveň hříšné,  které jsou v nás po staletí Snažím se s tím  bojovat  a čím víc bojuji tím víc tu jsou.

Jsou nám  dané  pro zachování rodu a lidstva, základní instinkt se kterým asi moc neudělám, leda někde v koutku počkat až to přejde.

Pousměji  se přestávám se bránit na konec i milování je vznešené krásné -  vrchol splynutí  těl i duší nejvyšší a nejupřímnější forma lásky dokud je těchto citů člověk schopen je člověkem.  Nechávám se unášet vzrušující představou  je to jen má představa, kterou nepustím do světa.

Pokušení, nevím  proč bych mu měla odolat, Věta, která mi zněla v uších o existenci. Jsme tu jen jednou, jenž mě tisíckrát postrčila někam , kde byla vášeň láska, co je teď už nikdy nebude.

Proč má vůbec člověk překonávat pokušení, všechny pocity. Jednou odejdou s ním všechno to vzrušení vášeň naděje touha. Raději utíkám od těchto myšlenek mám zmatek, přemýšlím nad svou zralostí jestli má se zralostí něco společného Poznala jsem lásku i v jiných formách jedna tě může zničit a ta druhá opak. Je to paradox nad kterým se už dál raději nepozastavuji

Stojím na rozcestí a přemýšlím  kam se vydat zůstalo mi velké prázdno po člověku, který se rozhodl a odešel. Vzpomínám, jak bylo mezi námi krásné vášnivé napětí o kterém jsme věděli, že když se ho dotkneme a překročíme ztratí se kouzlo   všeho čeho jsme si vážili a zároveň uměli dát nadhled a s lehkým humorem jsme vnímali sami sebe.

Vážit si ,co to je vlastně za pocit? Je to snad určitá forma strachu, která zakrývá to nejlidštější, co člověk v sobě nosí svou nahotu čistotu. Strach když poznám ta zákoutí už nenajdu, něco co mě bude fascinovat přestanu hledat, protože nebude co. Snad nás chrání před ztrátou iluze. Že ten, kdo stojí naproti nám je vlastně tím, co jsme my. Ráno vstane posnídá, zanadává si a jde do práce .

Občas chováme úctu k druhému pro jeho přirozenost a zároveň máme strach ji odkrýt smýt tu iluzi.Je to pocit, plný rozporů. Přesto je to krásný pocit, jenž v sobě skrývá  určité napětí a vzrušení, kterého se bojíme dotknout

Vracím v myšlenkách se zpět ke svému kamarádu. Velmi mě dojímalo přijetí, kterého se mi dostávalo. Znám sebe velmi dobře a vím o své vášni a energii, která občas člověka dokáže srazit ne zem a někdy se z ní stane obtěžující, když ji protějšek dobře nepochopí a já ji nenasměruji tím správným Směrem Přiznávám sama sobě, že  umět vše držet na uzdě je někdy nad lidský výkon.

A  v dálce se mě zjeví ten neustálý boj mých rodičů, byla to rozporuplná výchova, která člověka poznamenala, ale zároveň z něj utesala někoho, kdo musel  přemýšlet kam se vydat a sám .

Nikdy však nezapomenu na ohromnou energii maminky, která byla na jednu stranu strhující a na druhou stranu zničující pro okolí a někdy i  pro ni. Často mi bylo líto, že s tím neuměla zacházet Její roztříštěná energie, kdy neuměla nazvat, co se v ní děje byla i pro ni nelehká.

Ambiciózní žena plná elánu šarmu elegance na druhé straně,jaká si svůdná energie, kterou dokázala okouzlit  široké okolí. Bylo v tom  cosi velkého srdečného a zároveň diplomatického. Žena, která se musela hnát do předu za každou cenu .Kdysi mi moc scházela byly jsme tři a neustálý boj o její přízeň a lásku občas člověk pohltil.

Mé dětství mě provázela maminčina vůně ohromně citlivě jsem ji vnímala, byla sametová a hladila, když se k ní člověk přiblížil. Dokázala si nás připoutat tak, že se těžko člověk odděloval Vyvolávala v nás pocit, že ona je jediný člověk ,který má právo uznat nás, jako plnohodnotné lidi, jen málo z jejich úst to vyznělo. Otec, který ji miloval ji raději šel z cesty a z povzdáli pozoroval její počiny  a jen někdy ukázal, že je muž .

Poslední léta jsme ráda trávila v jejich přítomnosti. Měli ohromný nadhled a dokázali si ze svých nedostatků dělat srandu Hodiny jsme seděla a naslouchala jejich šprýmům, které byly, jako pohlazení a ukazovaly tu nekrásnější lásku  pochopení svých slabostí .

Ještě teď slyším přiznání maminky, kdy v jedné chvilce přiznala, že nejkrásnější vztah s otcem prožila až když onemocněl, protože tehdy ji začal doopravdy potřebovat Dlouho jsme přemýšlela nad tím a pomalu začala chápat tu pravou tvář jejich vztahu ač se to nezdálo byl  dokonalou souhrou o nichž vůbec nikdo netušil a snad ani  oni ne.

Do té doby  byl otec svobodný člověk, který se rád bavil a bujaří v podstatě nenesl žádnou zodpovědnost a nenašel nikdy pevnou půdu pod nohama. Po jeho smrti jsem pochopila, že jsme ho vůbec neznala.Rodiče umí dát, ale také brát člověk by si měl opatrovat to, co dostane do vínku.  A hledat to co mu bylo odepřeno 

S myšlenek mě vytrhává bezdomovec s natahující se rukou .Dívají se na mne zvláštní oči, které prosí. Chvíli se na něj dívám a pak vytahuji  drobné a dávám mu je do ruky i napříč tomu ,že vím, jak s nimi naloží, Je to příležitost si připomenout  své slabosti, uvědomuji si, že se nějak od sebe nelišíme jen každý z nás stojí na jiném stupínku ale, někomu byl dán dar a síla se vždy vrátit zpět a pokračovat ve své cestě.Napadá mě  v jaké cestě?

Vždyť pro tohoto člověka je cesta, kterou žije, třeba je  v jeho komunitě uznávaný člověk, který umí sehnat vše, co potřebuje. A v tom nachází svou seberealizaci svobodu rozhodnutí. Jako úspěšný manažer, kterého uznávají po celé republice. Pro jeho zkušenost flexibilitu.Pocit uznání v podstatě mají oba tak, proč mu brát svobodu jen, protože je na jiném stupínku?  Myslím, že kdyby bezdomovec chtěl něco změnit určitě by se mu otevřela cesta. Přesto, ale vím, že je ohromně těžké najít v sobě touhu po změně pevný bod ale, hlavně přijmout změnu a najít v sobě víru.

Tito lidé jsou poznamenaní každodenním bojem o přežití a jejich mysl se soustředí jen na to málo Koho by napadlo, že by mohl žít jinak. Vzít zodpovědnost za svůj život rozhodnout se právě nyní .Kdysi jsem prožívala něco podobného. V době po revoluci kdy naše chování nemělo nic společné s demokracií. Zvláštní doba kterou asi nikdy nepochopím.

Lehounce se začínají vznášet kapky deště, aby se mě dotkly a očistily mne.  Připomněli  nedokonalost se kterou se proplétám ulicemi. Sednu si na lavičku a pozoruji nebe ,které ukazuje naši minulost i přítomnost zvláštní čas, který miluji cítím vůni horkých brambor..........

S přemýšlení mě vytrhává chuť na hranolky a smažák. Mám za sebou těžký den.Napadá mě, že tuto pochutinu mám spojenou s pohodou a klidem. A vždycky se tento pocit automaticky zapne, aniž bych si ho uvědomovala. Když si potřebuji   odpočinou posedět a ucítit pohodu. Jak jenaše psychika dokonale zařízená kolik asi automatických programů se spouští, aniž by jsme tušili.

Nic méně můj program je, abych si našla přijatelnou restauraci, kde mi naservírují tu pochutina díky nimž se přetrhaly všechny mé myšlenky. Základní instinkt přežití pro, který jsme schopni čehokoli.

V dohledu je příjemná restaurace Vcházím  usedám, a přitom nasávám příjemnou atmosféru, která mi připomíná rok nultého ročníku psychologie. Voňavá káva teplé přítmí, ve kterém cítím jarní ráno zvlhlé rosou. Provoněné čerstvým vzduchem, při kterém cítím sílu života a svou podstatu a vůni pokosené trávy.

Přichází elegantní vrchní, jakoby ho někdo vyndal s fotky 30 let usmívá se a krásným sametovým hlasem se zeptá, „co si objedná dáma?“ Ohlížím se kde ji vidí .Tak to budu asi já, pomyslím si. „To jako já?“ zeptám se.„Ano vy madam“ Bylo příjemné se utvrdit , že jsem já tou dámou.

Role, kterou jsem na sebe vzala mě stavila do pozice živitele a zároveň matky, která by měla rozdávat cit a lásku za každých okolností. Musím přiznat, že mi seděla ta první role, tento obraz jsem přebrala od své matky, která ve svém životě hrála to samé. Už dávno jsme necítila pocit ženskosti. Byl to krásný pocit,  kdy jsem se mohla cítit bezbranně trochuzmateně. A nikdo mi to neměl za zlé. Jak je někdy život  zamotaný.

Vliv maminky byl tak silný, že se dalo horko těžko vymanit a já utekla v poslední chvíli. Ve chvíli, kdy to už nebyla láska ale manipulace, která mě hodně zraňovala. Protože hodnoty, kterých jsem se učila celý můj život byly pryč. Usmála jsem se na oplátku a vyslovila jsme své přání.  Vše bylo splněno do  posledního puntíku.

 

Přání, jak ho často vyslovujeme a jak často jsme zklamaní, že nepřišlo. Vždycky jsem chtěla přijít na to, jak je to možné. Vlastně díky tomu  jsem se ocitla na přednáškách. Zvláštní čas, kdy jsem se učila girlandě v grafologii u p. Libušky a připravovala na zkoušky u České grafologické komory.  Proplétala kognitivní determinanty chování, teorií motivace v humanistické psychologii Byl to krok do neznáma, abych pochopila svůj vnitřní svět, který mě doposud vedl temnými uličkami a já nevěděla proč. Hledala jsme rozhřešení, abych mohla pochopit souvislosti a tím dojít k odpuštění, které jsem tak potřebovala.

Člověk je někdy složitá nádoba a dostat se k podstatě znamená intenzivně pracovat sám na sobě. Musím přiznat, že jsem se vydala na tu dobrodružnou cestu, která byla plná zázraků a poznání a nikdy nebudu litovat.

 

---