Práce

Čau!
Já jsem William.
Tohle jméno mi ale pro mě připadá moc honosný, takže si raději nechávám říkat Will.
Žiju v centru menšího města. Uprostřed správnýho blázince, blázince, kde se všichni honí jenom za prachama a podrbáním svýho ega od druhých. Občas se tím vším docela bavím, rád sleduju tu marnost s jakou se všichni kolem snaží dosahovat svých osobních trofejí, který zmatní sotva si na ně sáhnou.

Je mi skoro třicet a život se mi obrátil vzhůru nohama. Žil jsem klasickej usedlej život, než...

...ale to už trochu moc předbíhám...

Mám novou práci. Po letech nekonečnýho přemlouvání rádoby podnikatelů po telefonu a vysvětlování jim, že to video, co jim natočil strejda z rodiný dovolený se rozhodně nedá použít jako reklama na finanční poradenství jsem se rozhodl. Že je na čase vyrazit mezi lidi a opustit tu rozvrzanou, osamělou židli kde jsem spoustu let jen telefonoval s klienty, nebo seděl s hlavou v dlaních a ždímal ze sebe poslední kapky vyprahlé kreativity. Bývaly doby kdy jsem mohl tvrdit, že jsem špičkou ve svým oboru, peníze i klienti se hrnuli a já nevěděl, kam dřív skočit. Ta doba jako by ale byla jen ve filmu, ty časy jsou dávno pryč. Většina času z poslední doby pro mě znamenala právě onu hlavu v dlaních a utápění se v samotě.

K nový práci...
Líp jsem si vybrat nemohl. Práce která mě lákala už na škole, navíc v kolektivu tří naprosto geniálně praštěných kolegů. Ve městě kde se oboru 3D entertainmentu věnuje jen jediná firma. Zkrátka jackpot, tahle životní změna přijde rozhodně k dobru.

Každý den ráno chodim jako první, pro svůj klid. Když přijdu do práce, rozjedu svůj ranní rituální tanec spočívající v zapnutí počítače, uvaření kapslový břečky co se svým obalem triumfálně nazývá espresso a otevřením mailů. Hrobový ticho který se nese kanceláří s úderem půl osmé rozkopne spolu s dveřmi můj šéf Matt.

"Čau miláčku!" prohodí vždycky mezi dveřma tenhle sympatický skoro-čtyřicátník, co si odmítá připustit, že 18 už mu bylo, není a znovu nebude. Miluje svůj hnůjdaj a vážně věří tomu, že jeho soused mění každé ráno barvu do odstínu lahvová zelená.

Když se hodně zaberu do svojí práce, nebo nějakým jiným způsobem prokrastinuju, ani si nevšimnu, že můj kolega George už sedí naproti mě. většinou mě na to kolem deváté upozorní buďto hlasité vzdechnutí, jen vzdáleně připomínající slovo "čau" po kterým by se zastřelil snad i ten největší optimista. Nebo jeho hurónský smích když se mu podaří přesvědčit počítač, aby bez problémů nastartoval.

Čas od času se tu objeví i čtvrtý zaměstnanec Dan. Jeho přítomnost tady je nestálá, stejně jako
předpověď počasí na foreca.com. Vždycky když se tu objeví, tak má dokonalý přehled o všech pojektech a zakázkách na kterých pracujeme, ví kdo, co, na čem dělal, i když o tom často neví ani dotyčná osoba.

Práce je to vcelku nudná a nezajímavá Celý den všichni sedíme, koukáme do počítače a usilovně pracujeme a to dokonce tak usilovně, že se každých 15 minut ozve hrdelní smích který skoro vždycky následuje vyprávění nejlepšího vtipu na světě, co se zrovna objevil na facebooku.
Když nemáme žádný deathline, nesou se kanceláří nahodilé výkřiky a zvuk střelby z počítačových her. George s Danem proti sobě po síti nemilosrdně svádí líté on-line boje. Když hoří termín u projektu, tak se zase kanceláře promění v temný, tichý kopky, kam se chodí za šera a odchází za tmy.

Místo virtuálního masakrování kolegů si držím svoje podnikání a volný čas věnuji marným pokusům o zlepšení mojí finanční situace, což je fakt příjemný, telefonovat s klientem a na oko kašlat pokaždý když se kanceláří ozve:

"...a máš to saláte!...Pěkně jsi mu naložil prde!... ...bacha granát!"

Je to vyčerpávající, každý den chodit do práce, zoufale udržovat v běhu agenturu a do toho všechny ty ženy, dívky, slečny a nezadané paní.

Jak to stíhám? - sám nevím. Jak vypadnu z práce stavím se doma převléknout a začínám imitovat žítí. Většinou vyrazím někam ven na skleničku, nebo se jen tak bezcílně toulám městem.
Rád navazuju kontakty a to je právě ten problém. To, že se snažím tvářit mile na lidi okolo sebe a na dámy obzvlášť, ještě přece neznamená, že se je pokouším sbalit. Nevím proč, ale dokola si opakuju, že žádný vztah nehledám a nechci.
Sotva si to ale v hlavě dopovím, už mám v náručí další slečnu, nebo paní, nebo "kamarádku".
Snažím se tomu spíš vyhýbat, vždycky si ale nějaká najde způsob, jak zaujmout. Nebo zajmout?

Je to prázný, pomíjivý a dost hořký způsob života.

Baví mě to? Rozhodně! Chci to tak? Rozhodně ne!
Tak proč?
Proč se neustále motám ve stejném kruhu, v kruhu plným ženských kde se střídají jen jména a povahy. Někdy si připadám jako archeolog, co vykopává z něžného pohlaví poklady a žádná zlatá váza, nebo mince mu není dost dobrá tak je zahazuje.

To už ale hodně předbíhám...

Je večer, sedím v obýváku u počítače a přemítám o obsahu dnešního dne a říkám si, že přirovnávat ho k houpacím labutím na pouti, který ovládá kolotočář co do sebe z prochladnutí leje už druhou lahev vodky by bylo přinejmenším pošetilé.

Sedím v té svojí letité, rozvrzané židli, koukám na starou fotku svojí rodiny a mám hlavu v dlaních...