Majáles

Každý rok se chystám na majáles, každý rok se těším, že si nenechám ujít ani jednu akci. Každý rok mačkám v dlani program s pocitem jak super akce to byla. Alespoň pro ty, co tam na rozdíl ode mě byli.

Letos jsem nic nenechal náhodě a už na začátku jara když jsem objevil inzerát, že se hledá tým kameramanů pro natočení letošního majálesu, pojistil jsem si svojí účast posláním životopisu.

Měsíc a půl se nedělo nic, když v tom se mi do schránky zatoulal e-mail že jsem byl vybrán a chtějí se sejít.

Po schůzce se ovšem nedělo opět nic. Obrovské nadšení které organizátoři neskrývali utichlo v čase. Nastartoval jsem proto svojí dobře známou taktiku připomínání se a neustálého spamování maily, abych konečně dostal do mailu program a mohl se připravit na točení.
Nic.

Tři dny před zahájením jsem dostal sms, že se mnou počítají. Super. Nemám podklady, vlastně ani nevím, kdy, co a jak mám točit ale hlavní manažer pro matematickou olympiádu o mě ví.

Třetí pokus o domluvení schůzky už jsem zrušil sám, ne proto, že by se mi nechtělo, ale zákon schválnosti zasáhl a poslal mě místo majálesu na několik dní na překážkový běh po doktorech.

Čas utekl jako voda a byl tu poslední den celé té kultury. Z práce jsem se vrátil opět pozdě, když jsem přišel do té prázdné kopky které jsem nějaký čas říkal domov a zkrze otevřené okno uslyšel dunící hudbu z dálky, něco se ve mě hnulo, otočil jsem se ve dveřích a vyrazil!

Blížím se k místu činu, lidí i decibelů přibývá a ač se to zdá neuvěřitelné, tak stále svítilí slunce (na majálesu už 8 let po sobě vždycky lilo jak z konve). Čím blíž jsem k pódiu kde shodou okolností hraje moje celkem oblíbená kapela Pete&Sharp, tím víc mě svírá pocit, že až dojdu k pódiu tak moje cesta skončila, budu stát a koukat, nikde kolem mě nebude nikdo s kým bych si povídal, nikdo s kým bych si šel na truc koupit pivo, což mi doktoři zakázali. Prostě tam budu stát a dělat jak strašně moc mě to baví. Vlastně taková obdoba živějšího videoklipu na youtube.
Jsem tu. Stojím u pódia, pozoruju spíš lidi, než kapelu a najednou mi z očí vystříkla krev, málem jsem oslepl při pohledu na mojí ex, která se kousek opodál vášnivě líbá s přestárlým týpkem v technařských brýlích v zeleným balóňáku.

"Vypadají jako Bolek a Lolek a ten stařík vypadá jak kdyby utekl z blázince" - snažil jsem se z toho pohledu nepozvracet. A nalhával si jak jsou oba příšerní.

Asi to nebyl nejlepší nápad, asi jsem měl zůstat doma a koukat na tu krásnou, bílou zeď.

Hledám únikovou cestu.

"Aaahoooj!" - přetrhl mi ženský hlas tok svíravých myšlenek.
Otáčím hlavou kam to šlo a nikde neviděl nikoho od koho bych čekal tak vřelý pozdrav. To asi nebylo na mě, né, to určitě nebylo na mě, jenom halucinuju z toho duševního masakru co jsem právě prodělal.

"Ty jseš v těch brejlích úplně slepej viď?" - hlava mi padla k hloučku slečen co ve stylu woodstocku seděli asi metr pod mým zorným polem.

Seděla tam a culila se na mě. Krásná, sympatická servírka z mojí oblíbené kavárny. Servírka se kterou jsem byl díky nevtíravému a vkusnému humoru mého šéfa "donucen" si potykat asi tak před dvěma měsíci, když se nahlas podivoval, jak to, že si ještě netikám s tak sympatickou dámou.

"T-T-Ty si mě p-pamatuješ...?" - sundaval jsem si brýle a doufal, že mi už nekrvácí oči.

Usmála se na mě a s nechápajícím úsměvem vystřelila "no jasně!"

Dali jsme si rande - "u támhletý lampy až dohrajou..."

Nakonec stejně pršelo, běhali jsme bosí v dešti a smáli se spolu lidem co se utíkají schovat. Se sklenkou vína prošmějdili noční muzeum i kostel.
Ještě jsem se nikdy nelíbal v kostele.
Ještě jsem nikdy neviděl tak vzrostlou ginko bilobu.
Ještě jsem se nikdy nelíbal pod tak velkou ginko bilobou... 

Možná že to nebude tak depresivní léto...