Edingar

Edingar byl za dávných časů nejkrásnější místo na světě zvaném Freigand. Toto místo nebylo ani město, ani kraj či stát. Byl to kontinent o velikosti dnešní Afriky, jediný kontinent na Freigandu, tedy alespoň si to jeho obyvatelé domnívali.
    Nežili zde tvorové jako dnes na naší Zemi. Žili tam tvorové, které my známe jen jako pohádkové bytosti, či tvory z bájí.

     Na vrcholcích těch nejvyšších hor žili Seani, byli to obrovití ještěři poletující po Edingaru, milovali hory Edingaru proto, že jejich vrcholky byly hornaté, všude byly jen vápencové kameny a občas někde vyrůstal opravdu malý strom, tráva zde nebyla téměř žádná, ale za to mechu tu bylo spousty.
    Nikdo nevěděl, jak tam Seani přežívali, protože se k nim nikdo nikdy nedostal a také nikdo nevěděl, zda se Seanů bát či ne. Lidé je jen občas viděli prolétnout nad jejich vesnicemi nebo městy.  
    Dále byly v Edingaru hluboké lesy, v kterých žili tvorové, ze kterých měli lidé strach, jen pár odvážlivců těmi to lesy prošli. 
    Ale za to naopak zde byly i lesy prosvícené slunečním světlem, na okraji lesa byly stromy nažloutlé a postupně čím hlouběji člověk šel, tím víc se stromy barvily do ruda a úplně uprostřed byly stromy výrazně zelené.
    V těch lesech žili Trysolky, podobaly se lidem, byly velké asi jako šálek a na zádech měli barevná křidélka, říkalo se, že se Trysolky starají o les. Gilnové, to jsou tvorové podobní lesním divočákům, o velikosti selete, ale s tím rozdílem, že na zádech mají křidélka, se kterýma mohli popoletět jen pár metrů. Pak v lese pobíhali překrásní bílí jeleni, lidé věřili v to, že mají kouzelnou moc, ale nikdo to neprokázal. 
   V nížinách žili převážně lidé a jejich domácí zvířata. Lidé z vesnic a měst se navzájem moc nemuseli. Žili odlišným životem. Města byla obrovská, bylo v nich velice rušno. Domy byly na sobě namačkané, byly z nejtvrdších kamenů, všechny téměř totožné s malou zahrádkou před domem, na které si lidé pěstovali zeleninu nebo bylinky.
   Uličky byly úzké, jen pár hlavních cest bylo přizpůsobeno pro obchodníky s koňmi a vlečkami. Ve městech jste našli potulovat se zdivočelé kočky a psy. Ty to zvířata zde byla obohacena o křídla. Obchodníci je neměli rádi, kradli jim zboží rovnou ze stánků a nikdo s tím nemohl nic udělat, hlavně kočky byly na tolik mrštné, že se je chytit zkrátka nikdy nepodařilo.
   Na náměstí byly všude postavené tržní stánky, lidé zde prodávali věci od korálků až po koně.
     Nejlépe se zde dařilo švadlenám, lidé zde velice investovali do překrásného oblečení, které mělo poukazovat na jejich krásu a bohatství. Ženy zde chodily pouze v dlouhých zdobených šatech, vždy na sobě měly spousty šperků a muži vždy chodili v kvádrech a na hlavě nosili cylindr.
     Děti byly oblečené do prostých šatů, pobíhali po ulicích a společně si hráli. Nemusely se oblékat do šatů, které by měli poukazovat na krásu či bohatství, přeci jen to byly ještě děti a taky nebylo dítěte, které by domů nepřišlo s prodřeným kolenem nebo nějakou dírou na tričku. 
    Vesnice byly naopak poklidné, lidé žili ve vzájemném souladu a navzájem si pomáhali. Nikomu příliš nezáleželo na penězích. Domky byly z kamene nebo dřeva, a střechy převážně ze slámy.
Každá vesnice vlastnila obrovská pole, všechny rodiny je obdělávaly a sklízeli společně, pak si sklizeň mezi sebou rozdělili. Podle množství statků, se rozhodovalo jak moc je vesnice bohatá a také podle množství statkářských zvířat.
    Lidé obvykle chovali klasické statkářské zvířata, jako krávy, kozy a husy, děti měli v ohrádkách ochočené Gilny (selátka s křídly). Po vesnicích také poletovali psi a kočky, ale lidi zde za ně byli rádi, kočky vyháněly myši a psi zaháněli divoké zvířata z lesů. V některých vesnicích chovali i koně. Vesnice s koňmi byly nejbohatší, koně byli cestovními prostředky, a pomáhali při obchodování. 
    Pak zde byly města Mágů, tato města byla úplně jiná, jelikož Mágové byli lidé, kteří byli obohaceni o kouzelnou moc (magii), mohli si kouzly s čímkoli pomáhat. A hlavně si s nimi pomáhali se stavbami svých měst.
   Města to byla obrovská, stavěli paláce, které byly pozlacené pravým zlatem, na špicích střech se třpytily krystaly. Chodníky široké a dlážděné mramorem. Každé město mělo svou zahradu, květiny zde byly pestřejší než kdekoliv jinde, stromy rodily ty nejsladší a nejšťavnatější plody. Lidé v těch to zahradách trávili svůj volný čas, trénovali zde svou magii, meditovali a čistili si svou mysl.
    Mágové bývají vyrovnaní, ale najdou se i výjimky, proto se Mágové dělí na Bílý a Šedý klan. A při ukončení studia se absolventi rozhodují, kam chtějí patřit. 
    Zvířata zde nechovali, vše odkupovali od vesnic, ale i přes to zde nějaké ty malé potvůrky měli, jako všude zde byli poletující psi a kočky, byli to pomocníci, doručovali poštu a jejich majitelé je někdy posílali i pro jiné věci. Často to byli nositelé tajných, milostných psaníček. Žilo se zde opravdu hezky, ale jen Mágům, pro normální lidi by to tu bylo velice nepraktické.
      Byla to opravdu krásná země, ale všechno má své chybičky. Bohužel zde byly i války, asi jako všude, občas to byly takové malé války mezi dvěma vesnicemi, nebo městy. Edingard si zažil jen jednu opravdovou válku, byla to válka Bílých a Šedých Mágů. 
    Bílí Mágové byli vždy nadřazení, pro svou čistou mysl a Šedí to bohužel neunesli jak už to tak bývá. Při válce utrpěli i obyčejné vesnice a města, která stála v cestě. Bílí Mágové naštěstí zvítězili, a začali soudit Šedé Mágy jako špatné. Byla to sice napůl pravda, ale i Bílí Mágové nebyli dokonalí a už dříve se povyšovali nad Šedými.
    A asi tak vypadal Edingar a jeho obyvatelé, ale časy se mění, a za několik let už by vše mohlo být jinak.

Josef R., 18. Srpna 1976

            1. Kapitola

 „Sakra! Kdo to tu zas křičí!?“ řekne postarší muž, a zavře rozečtený deník svého praděda. „Pane, Jerney jen upadla“ „Už zase!? Ta mladá Tera (název pro učednici) je tak nešikovná, z ní nikdy nic nebude!“. Po několika minutách přišla Jerney za postarším mužem. „Strýčku Egnare, já se moc omlouvám, ta tvoje váza z Deitu je na kousky…“ řekla Jerney, postaršímu muži sedícím v křesle. „Už zase jsi něco rozbila! Jerney měla by sis začít dávat větší pozor.“ „Já vím strýčku, už se to nestane.“ „Dobře, Jerney, teď běž do knihovny, jestli si pamatuji správně, měla bys teď mít poslední hodinu základních kouzel.“ „Máš pravdu, děkuji, už tam běžím.“
   
 Ach už zase jsem něco rozbila, čím více se snažím být opatrná, tím více toho rozbiju. Běžím po nejdelší chodbě celého strýčkova sídla, potřebuji se dostat do knihovny, jsou to čtvrté dveře od konce vpravo, málem jsem je minula.
    Otevřu dveře, a vejdu dovnitř, knihovna je obrovská, je to jedna z největších místností co tady je, bude to asi tím, že strýček miluje knihy. Uvidím mého učitele Jefa jak podřimuje u svého stolu, nenápadně si sednu naproti němu a třísknu knihou, co leží na stole. „Ach, mladá slečna konečně dorazila.“řekne rozespale Jef. „Omlouvám se, ale strýček mě zdržel,“ zalžu a otevřu knihu, s kterou jsem předtím třískla o stůl, nalistuju předposlední stranu a začnu nahlas číst. Poslední základní kouzlo mě má naučit přeměnu věcí. 
       Začali jsme s tím to kouzlem už před dvěma měsíci, ze začátku to bylo opravdu obtížné, ale teď už mi to jde, dnes už dokážu udělat z Gilního pírka husí brko. Jef mi vždy říkal co na co mám přeměnit, teď čtu, že přeměna závisí na látce, ze které se daná věc skládá, takže pokud mám dřevěnou věc, mohu jí přeměnit jen na věc která je zas ze dřeva, a pokud mám písek, mohu z něj udělat třeba skleničku. ,,Zajímavé“, řeknu po dočtení posledních dvou stránek knihy. „Tak Jerney, teď už znáš veškeré potřebné základy, stačí už jen pilně trénovat,“ řekne a pousměje se na mě Jef.
     Ležím v posteli a snažím si trochu odpočinout, nikdy bych neřekla, jak dokáže být kouzlení náročné, a toto jsou jen základní kouzla. Strýček řekl, že chce, ať po večeři přijdu za ním do velkého sálu. Opravdu nevím, co se mnou zamýšlí, ale já jsem už opravdu unavená. 
    Na chvíli jsem asi usnula, slyším, jak bijí zvony, to znamená, že je čas večeře. Dnes by mělo být moje oblíbené jídlo, palačinky s marmeládou. 
    Strýček je nemá rád, ale podle mě je to nejlepší jídlo na světě. Rychle se obleču do čistého oblečení a běžím do jídelny. Začínám si všímat, že poslední dobou neudělám ani jeden normální krok a všude jen běžím, možná proto toho tolik rozbiju.
    Začnu se smát své vlastní myšlence, a se smíchem vběhnu do jídelny. „Jerney! Co to zase vyvádíš!“ začne po mě řvát strýček Egnar. „Běžím na večeři, omlouvám se, že jdu pozdě.“ „Ach Jerney, kdy už konečně vyrosteš v slušné děvče, no posaď se.“ „Děkuji strýčku.“ 
   Na stole leží obrovitánské palačinkové placky, vezmu si jednu a položím si ji na talíř, mezitím si strýček vezme ze své hromádky taky jednu, tipuju si, že jsou slané a dá si do nich nějaké zelené květiny. Pořád mi opakuje jak je to zdravé, ale palačinky podle mě mají být sladké a s marmeládou, a né s nějakým zeleným roštím. 
   Začnu se nenápadně smát, strýček si toho okamžitě všimne a upře na mě svůj pohled. Namažu si svou palačinku marmeládou a začnu jíst, samozřejmě že jsem měla pravdu a strýček si opravdu dal palačinku s nějákou prapodivnou zelenou hmotou. 
    Po večeři, jdu se strýčkem do velkého sálu, pořád mi neřekl, co po mě potřebuje. Sál je opravdu veliký, je to největší místnost v sídle, strop je několik metrů vysoký, stěny jsou pokryté malbami Mágů, kteří čarují. „Tak Jerney, určitě tě zajímá, proč jsem si tě sem pozval, dnes jsi dokončila základní kouzla, a já bych tě rád naučil kouzlo zcela nové.“ Poví mi s jakousi jiskrou v očích. „Ano strýčku, jsem strašlivě zvědavá, co to bude.“ Řeknu nadšeně, dost by mě zajímalo, co si pro mě přichystal, strýček mě ještě nikdy nic neučil, zatím se o vše postaral Jef. „Tak Jerney, nejsme v tomhle sále jen tak, potřebujeme na toto kouzlo prostor, naučím tě totiž levitace.“ „Vážně!?“začnu se smát a obejmu strýčka, ten se trochu zarazí, ale pohladí mě po vlasech a usměje se na mě.
    Po chvíli až se uklidním, mi začne vysvětlovat, co mám dělat. „Nejdřív se musíš pořádně soustředit a hlavně pořádně uklidit. Naučím tě meditovat, meditace je pro Mágy velice důležitá, dokážeme díky ní nasbírat energii. Určitě si po dnešním kouzlení dost unavená, viď? “ „Ano, to jsem.“ „To je dobře, protože čím víc si vysílená tím lépe ti meditace půjde. Nejdřív se musíš pohodlně posadit, musíš sedět rovně a zhluboka dýchat, představovat si, jak v tobě proudí tvoje moc.“ Řekne strýček a posadí se do tureckého sedu doprostřed sálu, napodobím ho a sednu si naproti němu, začne zhluboka dýchat, já zavřu oči a začnu také dýchat pořádně zhluboka.
    S každým nádechem si představuju, jak se do mě vlévá síla a s výdechem jde pryč únava. Připadám si volně, jakoby omámeně. Otevřu oči a všimnu si, že jsem pár centimetrů nad zemí, strýček nikde není, přestanu se soustředit a spadnu na zadek.
    V sále strýček není, jdu se podívat do knihovny, tam strýček tráví nejvíc času. Jakmile otevřu dveře tak spatřím strýčka, ten se na mě usměje a mávne na mě, ať jdu k němu. „Tak, máš po své první meditaci, šlo ti to opravdu skvěle.“ „Děkuji, ale proč si to myslíš strýčku?“ „Dostala jsi se do ní poměrně rychle, a také jsi v ní byla pěkně dlouho, pokud budeš teď chtít teď usnout, tak bys měla chvíli pořádně čarovat.“
    Usnula jsem až k ránu, ale to co mě strýček včera večer naučil, mi za to opravdu stálo. Jelikož mám za pár dní narozeniny, tak mám teď volno. Až je oslavím, začne mi trénink na Toniu. Bude mě učit strýček, protože on už Tonia je. Být Toniou, znamená být jedním z nejmocnějších mágů. Trénink to bývá tvrdý a ukončuje ho zkouška, kterou vytvoří můj učitel, tím pádem můj strýček, 
a musí se jí účastnit i některý z poradců těchto zkoušek. 
   Strýček mi slíbil, že má pro mě k narozeninám velké překvapení. Dost by mě zajímalo, co to bude, zatím jsem vždy k narozeninám dostala jen knížky o magii a Edingaru.
  Po snídani, jdu do naší malé zahrady. Zas tak malá sice není, ale k poměru, oproti  strýčkova sídla, je. Uprostřed je jezírko, ve kterém je malý ostrůvek, na němž je altánek, vede k němu malý můstek z modřínového dřeva.