Osud

Osud

Obloha se zatáhla těžkými šedými mračny. Jeden z lovců schovaných v křoví zaklel. „Takhle se nám ztratí.“

* * *

První vločka začala padat k zemi. V mírných poryvech větru se točila, dělala kličky, stoupala, klesala. Předváděla úžasný tanec, na který se dlouho připravovala. Čím více se blížila k zemi, tím byl její tanec krásnější a poutavější. Vypadalo to, jako by se před smrtí chtěla předvést. Byla hrdá na to, že je první. Zpívala.

Dnes poprvé probouzím se zrána,

vřele se mi otvírá nebeská brána.

Po sladkém spánku vycházím ven

a padám dolů na teplou zem.

Můj dotek všechny zmrazí,

všechny, již zrodili se nazí.

Já sama nic nezmohu,

ale pohleďte na bílou oblohu.

Mé sestry se chystají padati sem,

pokryjí těly tu teplou zem.

Pegas se vznesl k nebi. Mávl bělostnými křídly a v mžiku se ztrácel v šedi mračen. Hrdě pohazoval hlavou. Byl poslední svého druhu. Magická bytost, která byla jediným pojítkem mezi Přírodou a všemi živými tvory. Svým letem sděloval poselství vyslané matkou Přírodou. Nyní upozorňoval na konec podzimu a příchod zimy.

Vychází slunce z ranních oblaků,

letím vstříc, letím do mraků.

A rozkvetlá luka vroucně dýchají,

že všechny vločky na nich roztají.

Není však léto, nýbrž zima,

spěchejte, tvorové, sic překvapí vás sama.

Přečkejte v doupatech smutné období,

Příroda  po čase jaro přivodí.

Při tomto zpěvu lesy zašuměly, tráva se prohnula v poryvu větru, květiny zavoněly, potoky zabublaly, po hladinách jezer se začaly prohánět drobné i větší vlny. Matka Příroda odpovídala.

Jen kdesi pod oblaky krouží,

vznáší se pegas lehkým letem.

Nad cestou prašnou, jezerem či louží

loučí se s nekonečným létem.

Křídly svými zamává,

když letní slunce zapadá.

Skončil i podzim barevný,

zůstane však v srdci dlouho vryt.

Pegas zvěř na vše připraví,

 období zlé v norách přečkají.

Děkujte jemu. To on vám oznámil příchod zimy. Ne já.

Ledová vločka dopadla na zem vyčerpaná svým tancem. Nezůstala však na teplé hlíně dlouho. Pod horkým dotykem z ní rázem vyprchal život. Rozpustila se. Stala se z ní zapomenutá slza, která se bez povšimnutí vsákla do země.

Pegas mávl křídly a vylétl z mraků. Slyšel zpěv Přírody. Chystal se jí tancem odpovědět. Pohodil hlavou, až se jeho bělostná hříva rozlétla na všechny strany. Klesal. Chtěl se kopyty dotknout země…

Vtom odkudsi přilétl šíp. Na bělavém krku se objevila rudá skvrna. Nádherné zvíře dopadlo na zem. Naposledy zvedlo hlavu. Z jeho očí se dala vyčíst úzkost a strach. Úzkost z toho, kdo ho zastoupí? A strach – strach ze smrti. Potom plamínek v očích navždy vyhasl. Začalo sněžit.

Matka Příroda naposledy zapěla.

Leží tam na zemi vedle sebe,

půda je do těl strašně zebe.

Poslední city z nich uprchly,

když naposledy těžce vydechli.

Na jejich těla padá sníh,

to je osud prvních i posledních.

Potom utichla navěky.